Článek
Když mě obvodní po pár měsících potíží poslala ke specialistovi, byla jsem nervózní už jen z toho, že mám jít někam „tam dolů“. Není to typ lékaře, kam člověk chodí rád a dobrovolně, a já tam vlastně ještě nikdy nebyla. V den vyšetření jsem si vzala volno z práce, abych nemusela řešit čas a fronty. Radši jsem dojela dřív a seděla v čekárně mezi ostatními, kteří vypadali mnohem klidněji než já. Zírala jsem na dveře ordinace a v duchu si opakovala, že je to profesionální prostředí a že se tohle řeší denně. I tak jsem ale cítila lehký stud, jako kdybych dělala něco špatně, a přála si, aby to bylo rychlé, věcné a co nejmíň trapné.
Když rutinní návštěva doktora začne být od začátku nepříjemná
Když mě sestra zavolala dovnitř, vešla jsem do ordinace a uviděla staršího lékaře, který se na mě sotva podíval. Kývl hlavou místo pozdravu a hned začal mluvit, rychle a odtažitě. Používal odborné výrazy, skoro jako by mluvil spíš pro sebe než pro mě. První, na co se zeptal, bylo, proč jdu tak pozdě a proč mě obvodní neposlala dřív. V jeho hlase byl náznak výčitky, jako bych něco zanedbala. Okamžitě jsem měla pocit, že se musím obhajovat, tak jsem začala vysvětlovat, jak dlouho mám potíže a jak se to vyvíjelo, ale on mě několikrát přerušil. Připomnělo mi to situace, kdy mě někdo sjede a já se automaticky přepnu do režimu „buď hodná, ať se nezlobí“. Seděla jsem tam, snažila se působit spolupracující a slušná, i když jsem už v tu chvíli byla vnitřně sevřená.
Pak jen suše řekl, ať se svléknu „od pasu dolů“. Zůstal stát v místnosti, ani neukázal, kam si mám dát věci, žádný paravan, nic. Sestra, která mě přivedla, mezitím zmizela, takže jsme tam byli sami. Došlo mi, že mi to přijde zvláštní, ale v hlavě mi hned naskočilo, že přece nebudu dělat problémy. Tak jsem se začala svlékat v rohu místnosti, trochu bokem od jeho stolu, a cítila se strašně trapně. Slyšela jsem za sebou šustění papírů a cvakání do počítače, jako by bylo úplně normální, že se tam někdo svléká. Když jsem si lehala na lehátko, neřekl nic jako „tady máte prostěradlo“, prostě jen suše pronesl, ať se „uvolním“. Místo aby mi to pomohlo, ještě víc jsem ztuhla, cítila jsem se odhalená a bezbranná.
Když odborník překračuje hranice a vy jen mlčky vydržíte
Samotné vyšetření probíhalo tak, že mi skoro nic nevysvětloval. Občas řekl jedno dvě slova, spíš technicky, ale žádná snaha mi popsat, co dělá a proč. Když jsem byla napjatá, komentoval to podrážděným tónem a řekl, že se takhle nedá pracovat. Připadala jsem si, jako bych mu překážela vlastním tělem. V jednu chvíli si neodpustil poznámku, že „tohle běžně vídá u žen mého věku“, a tón, jakým to řekl, jsem vnímala jako posměšný a úplně mimo. Dotýkal se mě bez varování, dost prudce, a já měla silný pocit, že to není jen neutrální lékařský úkon, ale prostě zásah do prostoru, kde nemá být. Zůstala jsem úplně ztuhlá, v hlavě mi běželo jen „ať už je konec, ať už můžu pryč“. Nedokázala jsem nic říct, ani se ohradit, jen jsem to chtěla přežít.
Když vyšetření skončilo, řekl stroze, že můžu vstát, a otočil se zpátky k počítači, jako bych tam najednou přestala existovat. Slezla jsem z lehátka a snažila se obléct co nejrychleji, prsty jsem měla neohrabané, třásly se mi ruce. Ramena jsem měla stažená až u uší, v puse sucho. U stolu mi podal zprávu, bez očního kontaktu, jen pár stručných vět o tom, co dál a že bude nutná další kontrola. Jako by to celé byla úplně běžná návštěva. Vyšla jsem z ordinace a sotva jsem za sebou zavřela dveře, přepadla mě vlna studu, vzteku a bezmoci. Skoro se mi chtělo brečet, ale v čekárně jsem se automaticky sebrala, narovnala záda a nasadila neutrální výraz, abych náhodou nevypadala „přecitlivěle“ před ostatními.
Když si začnete klást otázku, jestli tohle bylo opravdu „jen“ vyšetření
V tramvaji cestou domů jsem si pořád dokola přehrávala, co se stalo. Část mě si říkala, že třeba přeháním, že jsem jen moc citlivá a že „takhle to u lékaře prostě chodí“. Druhá část se ale cítila špinavě a poníženě, i když se nic „viditelného“ nestalo. Večer jsem o tom nakonec zkusila mluvit s kamarádkou. Vyprávěla jsem jí to spíš věcně, skoro jako by šlo o cizí příběh, a sledovala její reakci. Viděla jsem, jak se zarazila, a jasně řekla, že to, co popisuju, není v pořádku. V tu chvíli jsem se poprvé přestala automaticky vinit. Došlo mi, že to nebyla jen nepříjemná zkušenost, ale situace, kdy někdo překročil moje hranice.
Od toho večera si to v sobě pojmenovávám jinak. Už si neříkám, že jsem „to přece měla vydržet, když je to odborník“, ale spíš si připouštím, že jsem se necítila bezpečně a respektovaně a že ten pocit je sám o sobě dost. Začala jsem přemýšlet, že změním lékaře, a v hlavě si zkouším, jak by vypadala případná stížnost. Pořád mám strach, že mě nikdo nebude brát vážně, protože nemám žádný důkaz, jen svůj pocit. Zároveň ale vím, že když o tom budu mlčet, nic se nezmění. Teď jsem někde mezi – sbírám odvahu něco udělat a zároveň se učím vůbec připustit, že mám právo říct, že tohle bylo za hranou.
