Článek
Byla sobota odpoledne, taková ta klasika po nákupu. Všechno jsme měli v kufru, pleny, nějaké jídlo na víkend, drogerii. Byla jsem už docela utahaná, malý byl mrzutý, chtěla jsem co nejrychleji domů. Petr řekl, ať si stoupnu s kočárkem k autu, že jen vrátí vozík a přijde s klíči. V podzemních garážích bylo takové to tlumené světlo a ozývalo se pípání aut, ale já to nijak neřešila. Prostě jsem stála u auta, houpala kočárek a v hlavě jsem měla jen to, co musím doma ještě udělat, než malý usne.
Když jsem vytahovala z kočárku deku, přistoupila ke mně nějaká žena. Vypadala tak kolem čtyřicítky, upravená, ale ne přehnaně, prostě normální ženská z nákupu. Pochválila malého, jak je hezký, a začala se se mnou bavit. Působila trochu nervózně, ale přitom se usmívala takovým tím slušným úsměvem, co si člověk nasadí, když nechce být nezdvořilý. Zeptala se, jestli tu často parkujeme, tak jsem jí řekla, že občas, že sem jezdíme do tohohle centra nakupovat. Během řeči jsem zmínila, že čekám na Petra, že šel vrátit vozík. V té chvíli jsem viděla, jak na vteřinu ztuhla, jako by se lekla, a pak se představila: „Já jsem Lucie,“ a rychle změnila téma.
Setkání, které začalo vypadat jinak
To jméno mi v hlavě nějak probliklo, ale v tu chvíli jsem si ho k ničemu nepřiřadila. Spíš jsem měla ten pocit, že to je jméno, které už jsem někde slyšela, ale nemohla jsem si vzpomenout kde. Lucie se mě ještě zeptala, jak staré miminko máme, a pořád se tak zvláštně napjatě usmívala. Nebylo to úplně uvolněné, spíš jako kdyby tam někde pod povrchem byla nervozita. Všimla jsem si, že po očku sleduje, co se děje za mnou. A jakmile zahlédla Petra, skoro až cukla, zamumlala něco ve smyslu „tak já už vás nebudu zdržovat“ a rychle zamířila k autu, které stálo o pár míst dál. Přišlo mi to zvláštní, ale v tu chvíli jsem tomu nepřikládala velký význam. Prostě jsem si řekla, že je možná jen nervák, nebo se jí něco honí hlavou.
Petr Lucii taky zahlédl. Poznala jsem to podle toho, jak se najednou zrychlil. Téměř běžel k autu, ani se na ni pořádně nepodíval. Sedl si za volant, hodil klíče do přihrádky a tvářil se, jako by se nic nestalo. Jen z něj šlo cítit napětí, které tam předtím nebylo. Najednou mluvil tak nějak zkratkovitě, stroze, že ať připoutám malého, že ať už jedeme. Nepřišlo mi to jako normální reakce na úplně cizí ženskou, ale ještě jsem se na nic neptala. Jak jsme sjížděli z garáží, jen tak mimochodem, skoro jako by to chtěl říct nenápadně, prohodil: „O čem jste si tam povídaly?“
Staré jméno, stará bolest
V tu chvíli se mi to všechno začalo spojovat. Jak se zeptal, najednou mi došlo, že mu na té ženské záleží víc, než by bylo běžné, kdyby šlo o úplně cizí osobu, kterou jen zahlédl u auta. V hlavě mi začalo blikat to její jméno. Lucie. Vynořila se mi vzpomínka na jednu naši starou hádku, ještě z doby před svatbou, kdy přiznal nevěru s nějakou Lucií z práce. Tehdy jsme se kvůli tomu málem rozešli, bylo to dost ošklivé období. Dlouho jsme to řešili, pak jsme se rozhodli pokračovat dál a já jsem tu kapitolu považovala za uzavřenou. Teď mi došlo, že to naše setkání v garážích asi nebyla jen tak náhodná epizoda, minimálně ne pro nás dva. Chvíli jsem to v sobě převalovala a pak jsem se ho přímo zeptala: „To byla ta Lucie, se kterou jsi mě kdysi podvedl, viď?“
Následovalo ticho. Petr chvíli nic neříkal, jen koukal na silnici před sebe a ruce měl pevně na volantu. Bylo vidět, že přemýšlí, jestli má mlžit, nebo říct pravdu. Po pár vteřinách potichu řekl, že jo, že to byla ona. Dodal, že je mu to strašně trapné a že doufal, že ji nikdy nepotkáme. Tím to ale pro mě neskončilo. Začala jsem se vyptávat, jak často ji vídá, jestli spolu ještě někdy po začátku našeho vztahu byli v kontaktu. Nechtěla jsem scénu, malý spal v autosedačce, ale potřebovala jsem to vědět. Z něj pak postupně vylezlo, že se s ní po začátku našeho vztahu, kromě té jedné nevěry, o které jsem věděla, ještě jednou viděl. Nikdy mi to neřekl. Tvrdil, že to bylo krátké setkání, že se nic dalšího nestalo, ale to zatajení tam prostě bylo.
Když se minulost vrátí v jedné sobotě
Tohle zjištění mě bodlo víc než samotné dnešní setkání v garážích. Najednou se mi v hlavě rozjela celá ta stará bolest, o které jsem si myslela, že je už dávno pryč. V autě se mezi námi rozjela taková tichá hádka. Ne křik, spíš tlumené věty, ale bylo v nich všechno. On opakoval, že to pro něj nic neznamenalo, že to nechtěl otevírat, protože měl pocit, že jsme to tenkrát nějak uzavřeli a že by to jen přilévalo olej do ohně. Já mu zase říkala, že nejhorší na tom je to, že mi to neřekl. Že se mi ulevilo, když tehdy přiznal pravdu, a že jsem si myslela, že od té doby už mezi námi nic podobného neleží. Domů jsme dojeli v hustém tichu, kdy oba přemýšlíme, ale ani jeden už nemá sílu mluvit dál. Dohodli jsme se jen stručně, že si o tom večer sedneme, až malý usne, protože v přítomnosti mimina jsme to nechtěli dál hrotit.
Celý zbytek dne se mi v hlavě pořád vracel její pohled. Ten napjatý úsměv, jak se lekla, když slyšela manželovo jméno, a jak rychle zmizela, když ho uviděla přicházet. A taky to, jak se Petr tvářil, když jsme vyjížděli z garáží. Měla jsem najednou pocit, jako by se mi v jedné obyčejné sobotě spojily dva světy: ten náš současný, s kočárkem a plínami, a ten starý, o kterém jsme si oba mysleli, že už je dávno za námi. Došlo mi, jak málo někdy stačí, aby se na povrch dostalo něco, co člověk považoval za uzavřené. A jak těžké je pak zase najít půdu pod nohama, když zjistí, že to možná nikdy úplně uzavřené nebylo.
