Článek
Do práce jsem jela ten den schválně dřív. Chtěla jsem mít chvíli na to se rozkoukat a trochu se uklidnit, než tam všichni naběhnou. Byla jsem nervózní, jestli ještě vůbec budu umět ten rytmus, ale zároveň jsem se fakt těšila, že zase budu mezi dospělými a ne jen mezi hračkami a plínkami. Když jsem vešla do kanclu, chvíli jsem jen stála u dveří. Stoly byly jinak, přibylo pár monitorů, na druhém konci místnosti seděli lidi, které jsem nikdy neviděla. A moje původní místo zabíral někdo jiný, jako by tam tak seděl odjakživa. Říkala jsem si, že po třech letech je to logické, snažila jsem se to nebrat osobně, ale trochu mě bodlo, že mi o tom předem nikdo nic neřekl.
„Jsem zpátky“ jen na papíře
Na ranní poradě mě šéf tak nějak „odškrtl“. Řekl něco ve smyslu „tak vítej zpátky“, usmál se, ale bylo z toho cítit spíš to, že si splnil povinnost, než že by se o mě fakt zajímal. Kolegové prohodili pár vtípků o „dlouhé dovolené“ a že „už taky budeš muset zase makat“. Smáli se, ale nebylo to úplně uvolněné. Přidala jsem se k nim, něco jsem pronesla o tom, že jsem se na práci fakt těšila a že mateřská není žádná dovolená, ale ve vzduchu visel zvláštní chlad. Když pak šéf rozděloval úkoly, poslouchala jsem, co mi vlastně zadá. Většina agend, které jsem dřív dělala já, zůstala u kolegů. Mně přidělil pár menších věcí, nic, co by mělo větší zodpovědnost. V tu chvíli mi docvaklo, že se mnou zatím moc nepočítá, i když oficiálně „jsem zpátky“.
U oběda jsem pak automaticky zamířila ke stejné skupince, kde jsem dřív seděla skoro každý den. Bylo to pro mě tak automatické gesto, že jsem nad tím ani nepřemýšlela. Jak jsem si přisedla, na vteřinu ztichli a pak se začali bavit o úplně jiném tématu, hodně povrchně, jako by jen vyplňovali ticho. Chvíli jsem se snažila chytit, něco přihodit, ale cítila jsem, že tam ten starý pocit blízkosti prostě není. Po nějaké době jedna kolegyně napůl v legraci prohodila, že už si zvykli, že tam nejsem, a že jim to teď zase budu „rozkopávat“. Zasmála jsem se, aby to nezůstalo viset ve vzduchu, ale uvnitř mě to zasáhlo. Z tónu jsem cítila, že to není úplně jenom nevinný fór.
„Zaškolování“ na vlastní místo
Odpoledne si mě zavolal šéf a oznámil mi, že mě „zaškolí“ nová kolegyně, která převzala část mojí bývalé práce. Bylo pro mě zvláštní slyšet to slovo zaškolit v souvislosti s pozicí, kterou jsem roky dělala. Sedly jsme si spolu k počítači a ona mi začala ukazovat, jak teď věci dělají. Několikrát zmínila, že „dřív to bylo celé nějak chaotické“ a že si to tu během mojí nepřítomnosti „museli dát do pořádku“. Říkala to klidně, sebejistě, nebylo to vysloveně útočné, ale mezi řádky jsem slyšela, že se o tom, jak jsem to vedla, muselo mluvit. Působila, jako by teď byla na mém místě a vlastně mi ho jen z milosti trochu uvolňovala. Mně bylo trapně se na cokoli ptát, měla jsem pocit, že každou otázkou potvrzuju, že jsem něco dělala špatně.
V kuchyňce jsem pak cíleně čekala na svoji bývalou nejbližší kolegyni. Dřív jsme spolu trávily pauzy, svěřovaly si věci, táhly jsme za jeden provaz. Zeptala jsem se jí na rovinu, jestli je něco, o čem nevím, protože mám pocit, že tam moc nejsem vítaná. Nejdřív se kroutila, že to tak zbytečně hrotím, ale pak z ní vylezlo, že byli naštvaní, že jsem během mateřské nechtěla „aspoň občas něco udělat z domu“. Říkala, že jim přibylo práce a žádné peníze navíc a že to pro ně nebylo fér. Zkoušela jsem jí vysvětlit, že jsem to s malou fakt nezvládala, že jsem byla ráda, když se vyspím a dojdu si v klidu na záchod, a že jsem si tu dobu chtěla opravdu odžít, ne se přepínat. Viděla jsem ale, že ten pocit křivdy v ní stejně zůstává, že moje vysvětlení to úplně nesmaže.
Rozhodování mezi útěkem a šancí
Cestou domů v tramvaji na mě všechno dolehlo. Seděla jsem u okna, koukala ven a najednou jsem brečela jak puberťačka, schovaná za šálou. Připadala jsem si, jako bych tam nebyla člověk, který se po pauze vrací do týmu, ale spíš problém, který teď musí nějak „vyřešit“. V hlavě jsem si přehrávala jednotlivé situace z celého dne a do toho jsem myslela na malou doma a na to, kolik energie vlastně mám. Večer jsem to probírala s partnerem. Říkal, že mě chápe, že je jasné, že to první dny budou divné, a že bych si měla dát aspoň pár dní, něco zkusit změnit, než hned uteču. Mluvili jsme i o tom, co bych dělala, kdybych opravdu odešla, a já jsem si uvědomila, že na to teď nemám úplně sílu.
Druhý den ráno v tramvaji jsem si do poznámek v mobilu sepsala pár bodů, co chci říct šéfovi. Že potřebuju jasně nastavenou náplň práce, aby bylo jasné, za co zodpovídám. Že bych ocenila podporu při návratu, ne jen pár zdvořilostních vět. A že mi ty narážky na „dovolenou“ a „rozkopávání“ nejsou příjemné. Nebyla jsem si jistá, jak na to zareaguje, ale už jen to, že mám nějaký plán, mi přineslo trochu klidu. V hlavě jsem si začala překládat ten jejich chlad jinak – ne jako čistou nenávist, ale jako směs únavy, závisti, pocitu, že jim někdo něco dluží. Došla jsem si k tomu, že dám tomu návratu šanci, ale že když se ta atmosféra nezmění, začnu hledat místo, kde nebudu vetřelec jen proto, že jsem byla tři roky na mateřské.
