Článek
Seděla jsem večer v kuchyni u notebooku, děti spaly v dětském pokoji, kde teď máme všechny matrace vedle sebe, a já konečně otevřela maily od právničky. Rozvod jsme měli papírově za sebou asi měsíc, v hlavě jsem tomu říkala „doúčtování“, prostě dopočítání majetku, který zbyl. Byla jsem přesvědčená, že to bude jen formalita. S Petrem jsme se předběžně domluvili, že byt, který mi rodiče kdysi přepsali na mě, zůstane mně s dětmi a on si nechá úspory a auto. Brala jsem to jako fér, navíc jsme to několikrát takhle nahlas pojmenovali. V hlavě jsem měla nastavené, že jde jen o to, aby právníci přepsali to, na čem jsme si lidsky plácli, a já se tím nebudu muset moc zabývat.
Když z „jen formalit“ vznikne první trhlina v jistotě
Vzpomněla jsem si, jak mi ještě v létě říkal, že nechce děti stěhovat a že by bylo hloupé rvát se o něco, co je psané na mě. Tenkrát jsem tomu věřila a vlastně mě ani nenapadlo, že by to někdy mohlo být jinak. Takže když mi právnička psala, že „přeposílá návrh druhé strany, prosím projděte“, klikala jsem na přílohu skoro automaticky. Byla jsem spíš unavená než nervózní. Čekala jsem dokument plný paragrafů, kterým nerozumím, pár částek a nějaké formální obraty. Vůbec mě nenapadlo, že by se v tom mohlo skrývat něco zásadního, spíš jsem si říkala, že to prostě odkývu a bude pokoj.
Otevřela jsem PDF a začala číst to formální oslovení a první body o společném jmění. Připadala jsem si, jako bych četla cizí jazyk, samé odkazy na zákony a čísla paragrafů. Přeskakovala jsem očima dál, než mi začaly docházet konkrétní požadavky. Najednou tam bylo napsané, že po mně chtějí vyplatit polovinu odhadní ceny bytu. A do vyrovnání počítají i peníze, které mi kdysi rodiče poslali na rekonstrukci. Odůvodnění, že „šlo o společnou investici manželů“, mě úplně zarazilo. Nikdy jsme o tom s Petrem takhle nemluvili, vždycky to byly „peníze od tvých rodičů na tvůj byt“. Chvíli jsem si říkala, že jsem to možná jen špatně pochopila, že si to vykládám moc dramaticky. Rolovala jsem dál v naději, že se tam někde objeví věta, která to vysvětlí a uklidní, ale nic takového nepřišlo.
Okamžik, kdy se z důvěry stane zbraň
V dalším odstavci jsem skoro přestala dýchat. Stálo tam něco ve smyslu, že „s ohledem na vaše psychické obtíže a skutečnost, že jste se v minulosti léčila pro úzkostnou poruchu, je připraven můj klient podat návrh na střídavou, případně i výlučnou péči o nezletilé děti“. Četla jsem tu větu pořád dokola a v hlavě se mi rozjela vzpomínka na večer, kdy jsem mu před dvěma lety mezi čtyřma očima řekla, že chodím na terapii. Seděli jsme spolu doma, já se bála, jak to vezme, a on mě objal a říkal, že je na mě pyšný, že si to řeším. Teď ta stejná věc stála černé na bílém v právnickém dopise jako něco, co se dá použít proti mně. Rozklepaly se mi ruce tak moc, že jsem nebyla schopná posouvat stránku, jen jsem zaklapla notebook. Sedla jsem si na zem, opřela se o linku a prostě brečela. Měla jsem pocit, že mi někdo podrazil židli, na které jsem celou dobu seděla.
Chvíli jsem měla nutkání napsat přímo Petrovi, ať se proboha vzpamatuje, že tohle už je přes čáru. Představovala jsem si, jak mu posílám screenshoty a píšu mu, ať se podívá, co se mým jménem posílá z jeho strany. Zároveň jsem ale tušila, že by to nikam nevedlo, že by to shodil na právníka nebo mi řekl, že si to špatně vykládám. Místo toho jsem zavolala své právničce. Sotva jsem ze sebe dostala souvislou větu, mezi vzlyky jsem jí četla ty nejhorší pasáže. Čekala jsem, že mi potvrdí moje nejhorší obavy, že má Petr navrch a že mi děti může vzít. Ona mě ale začala hned uklidňovat. Řekla mi, že fakt, že se člověk léčí, je spíš plus, protože se stará o své zdraví. A že tohle je typická nátlaková formulace, která má člověka vystrašit a dotlačit ho k majetkové dohodě, kterou by jinak nepodepsal.
Když se strach promění v rozhodnutí ustát si své
Domluvily jsme se, že nic nebudu podepisovat a druhý den přijdu k ní do kanceláře, abychom to prošly v klidu bod po bodu. Ten večer jsem to pak probírala se ségrou. Vyprávěla jsem jí, co v tom návrhu stojí, a ona jen nevěřícně kroutila hlavou, že by Petr takhle otočil a použil moji terapii proti mně. Když to říkala nahlas, začala jsem kromě strachu cítit i čistý vztek. Došlo mi, že si dovolil sáhnout na děti a na něco, co pro mě bylo strašně citlivé. Uvědomila jsem si, že kdybych teď ustoupila „kvůli klidu“, jen bych mu tím potvrdila, že si ke mně může dovolit cokoli. Ten pocit mě držel víc než jakýkoli racionální argument.
U právničky jsme pak společně sepsaly ostrou, ale věcnou odpověď. Odmítly jsme jejich nárok na byt a jasně se vymezily proti zpochybňování mojí péče o děti. Věděla jsem, že tím riskuju, že se všechno protáhne, a taky že ano. Vypořádání se nakonec táhlo o několik měsíců. Párkrát jsem měla chuť se vzdát a říct si, že to prostě nějak zaplatím, jen aby už byl klid a já nemusela každou chvíli otevírat nové maily od právníků. Vždycky jsem si ale vybavila ten první večer, ten mail a to, jak jsem seděla na dlažbě v kuchyni a nevěřila, že je toho schopný. Nakonec byt zůstal mně, děti zůstaly v režimu, jaký jsme fakticky měli od začátku. A pro mě bylo nejdůležitější, že jsem se poprvé po dlouhé době naplno zastala sama sebe.
