Článek
Po pohřbu jsem několik dní spala u dcery. Trvala na tom, že mě nechce pouštět samotnou domů, a mně to ve skutečnosti vyhovovalo. Nemusela jsem se dívat na náš prázdný byt, kde všechno připomínalo, že tam chybí. Pořád bylo co zařizovat, vyřizování na úřadech, telefony, papíry, do toho pohřební služba. Člověk jede na setrvačník a má pocit, že nemá čas se ani nadechnout. Po pár dnech mi ale napsala sousedka, že mám plnou schránku a kytky v okně prý začínají vadnout. Řekla jsem si, že je asi čas se tam ukázat, aspoň na chvíli a vyřídit ty „nutné věci“, jak jsem tomu sama pro sebe začala říkat.
Už v tramvaji cestou domů jsem cítila v břiše zvláštní tlak, něco mezi nervozitou a strachem. Přesvědčovala jsem sama sebe, že jsem dospělá a že to zvládnu, že je to jen byt. Přesto jsem před domem ještě chvíli postávala, přerovnala si tašku, zkontrolovala mobil, prostě zdržování bez důvodu. Jako bych podvědomě čekala, že se někdo objeví a půjde tam se mnou. Nakonec jsem odemkla a ten zvuk zámku mě úplně přenesl zpátky do doby, kdy jsme přicházeli spolu. V předsíni mě praštilo do nosu to známé ticho, které teď působilo jinak. Žádné rádio z kuchyně, žádné zakašlání z obýváku. Jen prázdno, které bylo skoro hmatatelné.
První kroky v bytě, kde už někdo chybí
Automaticky jsem přepnula do praktického módu, asi abych to ticho nějak přehlušila. Sundala jsem bundu, pověsila ji na věšák, šla do kuchyně a otevřela okno, aby se vyvětralo. Koukla jsem na kytky na parapetu, některé byly úplně svěšené, listy měly skoro do žluta. Rychle jsem je zalila a v duchu se na sebe zlobila, že jsem sem nepřišla dřív, i když jsem věděla, že jsem k tomu prostě neměla sílu. Ze schránky jsem si cestou vzala poštu, teď jsem ji vysypala na stůl, jen letmo koukla, co je co, složenky, dopisy, nějaký leták, a všechno dala na jednu hromadu s tím, že to vyřídím někdy. Pořád jsem se cítila otupěle, jako bych jen plnila body z nějakého seznamu, bez toho, abych si cokoliv z toho opravdu uvědomovala.
Z kuchyně jsem prošla do obýváku, jen tak zkontrolovat, jestli je všechno v pořádku. Hned mě uhodilo do očí, jak je tam všechno přesně tak, jak to nechal. Na opěrce židle visela jeho mikina, kterou nosil skoro pořád, na konferenčním stolku ležely brýle a rozečtený časopis, otočený na stránce, kde skončil. Chvíli jsem stála u okna a dívala se na ten obraz, jako kdybych byla v nějakém cizím bytě, který mi jen někoho připomíná. Hlavou mi proběhlo, že bych asi měla začít něco uklízet, sklidit ty jeho věci, nějak ten prostor uspořádat. Zároveň se mi ale příčilo na cokoliv sahat, jako bych tím měla definitivně potvrdit, že se opravdu nevrátí. Tak jsem tam prostě jen stála a nic nedělala.
Když se praktické úkoly mění v boj o normální život
Šla jsem zpátky do kuchyně a rozhodla se, že si udělám čaj. Potřebovala jsem mít v ruce něco teplého, něco, co mě aspoň trochu uzemní. Přitom jsem se snažila nemyslet na to, jak si tady pořád vařil svoje silné kafe, které bylo cítit po celém bytě. Sedla jsem si ke stolu a vytáhla papír s propiskou, že si napíšu, co všechno musím v nejbližších dnech vyřídit. Banka, pojišťovna, úřad, přepis energií, milion drobností, které se na člověka navalí, když ten druhý odejde. Ale pero mi pořád ujíždělo někam jinam. Místo konkrétních úkolů jsem si psala polodětské poznámky o tom, že se nechci zbláznit a že netuším, jak se dělá „normální život“ bez něj. Koukla jsem na ten papír, byl plný nesmyslů, tak jsem ho zmačkala a hodila do koše. Věděla jsem, že teď stejně nic plánovat nedokážu.
Když jsem vstala od stolu a šla ke dveřím, míjela jsem koš a můj pohled sklouzl do rohu v předsíni. Tam, kam vždycky odkopával boty. Stály tam jeho pracovní boty, ještě od hlíny, s rozvázanými tkaničkami, přesně tak, jak je tam hodil ten poslední den, než jel do nemocnice. Úplně se mi sevřelo hrdlo. Vybavilo se mi ráno toho dne, jak jsem mu říkala, ať si je aspoň srovná, a on jen něco mávl rukou. Nechtěla jsem se v tom vzpomínání pitvat, ale ten obraz byl tak živý, že jsem měla pocit, že jen co projdu kolem koupelny, tak vyjde ven, utře si ruce do ručníku a zase ty boty odkopne. Ten rozdíl mezi tím pocitem a realitou ve mně něco zlomil.
Místo, kde se láme síla a přichází zhroucení
Sedla jsem si tam na zem, skoro vedle těch bot, opřela se o zeď a začala brečet tak, jak jsem ještě od jeho smrti nebrečela. U dcery jsem byla ta „silná máma“, která všechno zařizuje, volá na úřady, rozhoduje, co bude dál. Tady, v tom tichu a v tom našem neuklizeném rohu, ze mě tenhle štít úplně spadl. Najednou jsem nebyla organizátorka všeho, ale jen ženská, které chybí chlap, se kterým žila celý život. Chvíli jsem na ty boty i mluvila, omlouvala se mu v duchu za ty drobné hádky kvůli nepořádku, říkala si, jak bych teď dala cokoliv za to, aby tam zase dělal ten svůj bordel. Když se ten největší nápor pláče uklidnil, boty jsem opatrně vzala do ruky a dala je do botníku. Nebylo to proto, že bych je chtěla schovat nebo na něj zapomenout. Spíš to byl malý krok k tomu, že ten byt je teď jen na mně. A že si v něm asi budu muset dovolit podobná zhroucení ještě mnohokrát, než se v něm zase naučím jen tak být.
