Článek
Všechno to začalo docela nenápadně. Byli jsme v plném proudu příprav na svatbu, řešili jsme zasedací pořádek, dort a barvu ubrousků, když Petr mezi řečí prohodil, že by „asi bylo dobré“ udělat předmanželskou smlouvu. Řekl mi, že má byt po rodičích a rozjíždí firmu a že mu to poradil účetní. Nedávalo mi to smysl nijak dramatizovat, přišlo mi logické, že co jsme si přinesli do vztahu, zůstane každému zvlášť. Řekla jsem mu, že s tím v pohodě souhlasím, a domluvili jsme se, že jeho právník něco sepíše a pošle mi to mailem. V tu chvíli jsem to brala opravdu jen jako papír pro klid duše, něco, co prostě podepíšeme a půjdeme dál.
Nenápadný mail, který změnil můj pohled na vztah
O pár dní později mi v práci cinknul mail s předmětem „Návrh smlouvy“. Otevřela jsem přílohu a začala číst. První odstavec jsem ještě jen přelétla očima, ale s každým dalším jsem cítila, jak mi tuhne žaludek. Podle toho, jak jsem tomu rozuměla, bych v případě rozvodu neměla nárok prakticky na nic, ani na část toho, v čem bychom spolu reálně žili. Zároveň tam bylo něco o tom, že ručím za část dluhů spojených s jeho firmou. Narazila jsem i na větu, že se výslovně vzdávám nároku na výživné, a o dětech tam bylo pár obecných frází, ale nic, z čeho bych měla pocit jistoty. Seděla jsem u stolu, ruce se mi třásly nad touchpadem a hlavou mi běželo jediné: jestli mě fakt vidí jako někoho, kdo ho jednou bude chtít oškubat, nebo se o tom se mnou jen vůbec nebavil.
Napsala jsem mu krátkou zprávu, že jsem to četla a že si o tom potřebujeme večer v klidu promluvit. Když přišel domů, působil dost uvolněně, jako by čekal, že to jen rychle probereme a pak se vrátíme k pozvánkám. Trochu ho zaskočilo, když jsem vytáhla vytištěnou smlouvu a řekla, že to chci vzít bod po bodu. Řekl mi, že to nečetl do detailu, že právník ví, co dělá a že je to „standardní“. Začala jsem mu nahlas číst konkrétní pasáže, u kterých mi nebylo dobře. Vypadal překvapeně, chvílemi spíš v obraně, opakoval, že nechce dopadnout jako jeho rodiče po rozvodu, že tehdy táta přišel skoro o všechno. Celý ten rozhovor pro mě byl zvláštní v tom, že on mluvil hodně o číslech a zkušenostech z rodiny a já tam seděla s pocitem, že se mě to najednou dotýká daleko osobněji, než jsem čekala.
Mezi ochranou majetku a pocitem zrady
Řekla jsem mu, že chápu, že si chce chránit byt a firmu a že proti tomu nic nemám. Ale že tenhle konkrétní text na mě působí, jako by se se mnou předem rozcházel a počítal se mnou spíš jako s rizikem než s partnerkou. On opakoval, že to tak nemyslí, že je to jen výchozí návrh, od kterého se můžeme „někam posunout“. Problém byl, že mně už v tu chvíli nestačilo jen ujištění. Měla jsem silný pocit, že kdybych tohle nechala být a nakonec podepsala v nějaké jen lehce upravené verzi, zradila bych sama sebe. Po tomhle večeru jsem věděla, že si musím zjistit, jestli je tenhle typ smlouvy opravdu běžný, nebo jestli je prostě něco zásadně špatně a já to jen nechci vidět.
Druhý den jsem poslala smlouvu kamarádce ze školy, která pracuje jako právnička, a poprosila ji o názor. Sešly jsme se na kávě a já byla nervózní, jak to dopadne, jestli mi neřekne, že přeháním. Ona si ten text v klidu pročetla a pak mi úplně věcně, ale dost na rovinu řekla, že je to silně jednostranné a pro mě hodně nevýhodné. Dodala, že by to takhle v životě nepodepsala. V tu chvíli se mi ulevilo, protože jsem najednou měla pocit, že nejsem hysterická, že ty moje obavy mají reálný základ. Nabídla se, že mi pomůže napsat protinávrh, kde bude jasně oddělený jeho předmanželský majetek od toho, co případně vybudujeme spolu, a kde nebudu zbytečně ručit za jeho podnikání.
Protinávrh, který mi vrátil pocit kontroly
Večer jsme seděly nad smlouvou u stolu a bod po bodu ji upravovaly tak, aby mi dávala smysl. Ochrana jeho bytu a firmy tam zůstala, na tom jsem nic měnit nechtěla. Zároveň jsme ale doplnily, že co si pořídíme společně, bude opravdu nás obou a že v případě rozchodu bude aspoň základní zabezpečení pro mě a případné děti nastavené férově a srozumitelně. Když jsme měly protinávrh hotový, měla jsem poprvé pocit, že nad tou situací mám aspoň trochu kontrolu. Domluvila jsem se s Petrem, že si sedneme jen my dva, bez právníků, a projdeme to spolu. Bála jsem se jeho reakce, ale zároveň jsem si říkala, že jestli tohle neunese, je lepší to zjistit před svatbou než po ní.
Při dalším setkání jsem mu dala vytištěnou upravenou verzi a vysvětlila mu, že mi nejde o to ho „obrat“, ale o to, abych se necítila jako někdo, koho je možné kdykoli odsunout bez následků. Viděla jsem na něm, že ho štve, že jsem šla za vlastním právníkem, i když jsem mu říkala, že to byla kamarádka. Zároveň ale uznal, že některé původní formulace jsou přehnané a že jeho právník na to kouká jen přes čísla a rizika. Domluvili jsme se, že náš návrh pošle zpět právníkovi a zkusí ho přesvědčit, že buď to upraví v tomhle duchu, nebo to necháme bez smlouvy. Ty další dny, kdy jsem čekala na odpověď, pro mě byly možná větší zkouškou našeho vztahu než všechny předchozí měsíce plánování svatby. Seděla jsem v kuchyni, koukala do kalendáře se zakroužkovaným datem svatby a poprvé reálně přemýšlela, co pro mě vlastně znamená „být v tom spolu“.
