Článek
Ráno, kdy mi došla obálka s rozhodnutím o důchodu, mám v hlavě dost přesně. Sedla jsem si ke stolu, roztrhla ji a chvíli jen koukala na to číslo, které na mě svítilo z papíru. Připadalo mi skoro urážlivě nízké vzhledem k tomu, kolik let jsem pracovala. V hlavě se mi míchal pocit úlevy, že mám konečně jistotu, s docela silným pocitem nespravedlnosti. Manžel se na to podíval, pokrčil rameny a řekl jen něco ve smyslu, že lepší už to nebude. On to tak bere, ale mně to v hlavě zůstalo viset. Pořád jsem se k tomu v myšlenkách vracela, jako bych tomu číslu potřebovala nějak dát smysl.
Rozhodnutí, které mělo ukázat jen „realitu“
Odpoledne jsem si sedla k počítači a brouzdala po internetu, abych se rozptýlila. Narazila jsem na diskuzi o důchodech, kde si lidi stěžovali, ale většinou hodně obecně. Psali, že „to je hrozné“, „nedá se z toho vyžít“, ale konkrétní částky skoro nikdo. Říkala jsem si, že dokud někdo nenapíše přímo, kolik dostává, tak to vlastně nikomu pořádně nedojde. Chvíli jsem zvažovala, jestli je rozumné psát veřejně, kolik beru. Přemýšlela jsem, kdo všechno si to může přečíst, jestli je to bezpečné. Nakonec ale převážil pocit, že když budeme pořád mlčet a bát se konkrétních čísel, tak se o tom nikdy nezačne mluvit vážně. Sedla jsem si k diskuzi a napsala příspěvek i s přesnou částkou a stručným shrnutím, jak dlouho a kde jsem pracovala.
Nejdřív se nic nedělo, jen to tam viselo. Pak mi začaly naskakovat lajky a komentáře. Ozývaly se hlavně kamarádky a známé, některé z práce, některé z našeho města. Psaly, že jsou na tom podobně, nebo dokonce hůř, a děkovaly, že jsem se nebála napsat to číslo. Měla jsem pocit, že jsem udělala něco užitečného, že v tom nejsem sama a že ten můj pocit nespravedlnosti není jen moje přecitlivělost. Ten dobrý pocit mi vydržel asi hodinu. Pak mi zazvonil telefon a na displeji se objevilo číslo dcery. Už podle toho, jak řekla „Mami, to jako myslíš vážně?“, mi došlo, že je zle.
Když se veřejné sdílení promění v rodinný problém
Dcera mi hned začala vyčítat, že jsem všem vykecala svoje peníze, že je to nebezpečné a že to „nevypadá dobře“. Snažila jsem se jí vysvětlit, že mi jde o princip, že nevidím důvod, proč bych se měla stydět za částku, kterou mi sám stát vypočítal. Řekla jsem jí, že jsem tam nepsala nic o rodině, žádná jména, jen svůj důchod. Ona mi ale odsekla, že jí už psala teta, že se to řeší v rodinné skupině, a že se tam probírá, jestli jsem se nezbláznila. V tu chvíli jsem se cítila jak malá holka, kterou někdo hubuje, a ne jako dospělá ženská v důchodu, která se jen podělila o vlastní zkušenost. Najednou jsem měla pocit, že jsem něco pokazila, i když jsem si ještě před hodinou připadala skoro statečně.
O víkendu jsme jeli na oběd k sestře a bylo mi jasné, že se to tam otevře. Nemýlila jsem se. Sotva jsme si sedli, sestra to opatrně nadhodila. Naznačila, že to vypadá, jako by se o mě rodina nestarala, když si stěžuju na důchod veřejně na internetu. Řekla mi, že jí volala máma, že „peru naše prádlo online“ a že se za to stydí. Snažila jsem se vysvětlit, že to vůbec nebylo proti nim, že jsem psala o systému, ne o rodině, a že jsem nikoho nejmenovala. Jenže postupně se ten rozhovor zvrhl v hádku o tom, co se „sluší“ a „nesluší“ dávat na internet. Každý měl svou představu. Já o tom, že mám právo říct, jak žiju, oni o tom, že rodinné věci se mají držet doma. V jednu chvíli jsem radši zmlkla, protože jsem cítila, že bych v zápalu řeči mohla říct něco, čeho bych později litovala.
Mezi podporou cizích lidí a tichem doma
Večer doma jsem seděla u počítače a dívala se na ten svůj příspěvek. Zvažovala jsem, jestli ho prostě nesmazat, aby byl klid. Představovala jsem si, jak se tím celé to napětí urovná. Manžel jen poznamenal, že je to moje věc, že za mnou stojí, ale že rodina je na takové věci prostě citlivější. Otevřela jsem znovu komentáře. Byly tam i reakce od úplně cizích lidí, kteří psali, že jsou rádi, že to někdo řekl nahlas. Někteří přidali svoje čísla, někdo jen poděkoval. Když jsem to četla, přišlo mi najednou škoda to mazat, jako kdybych popřela samu sebe. Nakonec jsem se rozhodla, že to tam nechám, ale v hlavě jsem si přiznala, že kdybych to dělala znovu, asi bych si s rodinou aspoň předem promluvila.
Několik dalších týdnů mezi námi viselo takové tiché napětí. Nikdo už to nahlas neřešil, ale téma důchodu a peněz všichni radši obcházeli. Na rodinných setkáních jsem cítila, že se k tomu někteří pořád vracejí v hlavě, i když o tom mlčí. Postupně se to uklidnilo, život šel dál, ale mám pocit, že to v někom pořád leží. Já jsem si z toho odnesla hlavně to, že mám právo mluvit o tom, jak žiju, i když to není ostatním příjemné. Zároveň ale líp chápu, že moje veřejné sdílení se jich nějak dotýká, i když to zamýšlím jako věc mezi mnou a internetem. Učím se hledat hranici, kde chci být otevřená, a kde se radši na chvíli zastavit, nadechnout a třeba si nejdřív zavolat domů.
