Článek
Když jsme se s přítelem vrátili po týdnu z Chorvatska, těšila jsem se hlavně na to, že si dám sprchu a zalehnu do vlastní postele. Bylo už dost pozdě, oba jsme byli unavení, ale vcelku v dobré náladě. Hned na chodbě mi ale něco nesedělo. Na rohožce ležely letáky, které tam normálně nenechávají, většinou je někdo z domu uklidí. Přítel si toho skoro nevšímal, já to jen zaznamenala takovým tím způsobem, kdy si řeknete, že je to divné, ale hned to pustíte z hlavy. Klíč do zámku šel nějak ztuha, musela jsem s ním trošku zakroutit, ale přičítala jsem to únavě. Jenže ve chvíli, kdy jsem otevřela dveře, mi došlo, že tady o únavu nejde. Uprostřed chodby byl vysypaný obsah skříně, věci rozházené po zemi.
První šok a čekání před zavřenými dveřmi
V předsíni to vypadalo, jako by tam někdo něco cíleně hledal. Vysunuté šuplíky, otevřený botník, moje šperkovnice ležela na zemi dokořán. Zůstala jsem stát ve dveřích a úplně první reakce byla zvláštní – napadlo mě, jestli přítel před odjezdem něco nehledal a prostě to po sobě neuklidil. Během pár vteřin mi ale došlo, jak nesmyslné to je. Před odjezdem jsem předsíň uklízela, pamatuju si, jak jsem zavírala šuplíky a rovnala boty. Tohle nebyl nepořádek z balení. Ustoupila jsem zase na chodbu a dveře od bytu jsem instinktivně zavřela, jako bych tím mohla zastavit to, co se už stalo. Přítel mezitím vytáhl mobil a volal policii. Jen stručně vysvětloval, že jsme se vrátili z dovolené, byt je zřejmě vykradený a že dovnitř teď kvůli nim nechceme chodit.
To čekání na policii se mi v hlavě dodnes táhne mnohem delší, než ve skutečnosti bylo. Seděli jsme na schodech před bytem, já koukala střídavě na dveře a na svoje boty a v hlavě jsem měla jen jednu otázku: zamkla jsem? Pořád jsem se vracela k tomu poslednímu dni před odjezdem, jak jsme běhali po bytě a balili. Jestli jsem mohla nechat klíče někde na viditelném místě. Jestli jsem je někde nevytratila. Přítel mi opakoval, že zamykal on, že by si pamatoval, kdyby nechal byt odemčený, a že určitě nejsme tak nezodpovědní. Jenže v hlavě mi jely všechny možné scénáře. Jestli to byl náhodný zloděj, nebo někdo, kdo věděl, že nejsme doma. Jestli někdo nemá naše náhradní klíče a prostě jen využil příležitosti, že byt týden zel prázdnotou.
Policie, podezření a věta, která mi nedala spát
Když policie přijela, prošli s námi postupně celý byt. Bylo jasné, že zmizela hlavně elektronika – notebook, foťák, nějaké menší věci – plus hotovost, kterou jsme měli doma. Pak jsem si uvědomila, že chybí i moje šperky po babičce. Nešlo o žádné extra drahé kousky, ale byly to jediné šperky, ke kterým jsem měla osobní vztah. Policajt si podrobně prohlížel dveře a zámek. Nakonec řekl, že tam skoro nejsou žádné známky poškození, jen nějaké lehké poškrábání kolem zámku, ale nic, co by vypadalo jako násilné vniknutí. Zeptal se, kdo všechno má klíče od bytu. Řekli jsme, že jen my dva a majitel. V tu chvíli se na nás podíval takovým způsobem, že jsem se začala cítit divně, jako kdyby mezi řádky říkal, že tomu úplně nevěří. Dodal jen, že to vypadá spíš na někoho, kdo se dovnitř dostal normálně, než na klasické vloupání.
Ta jeho věta mi začala vrtat hlavou prakticky hned. Hlavně ve chvíli, kdy jsem si vybavila, že přítel před dovolenou dvakrát zmínil, že s námi možná pojede i jeho brácha. Chvíli to vypadalo, že to fakt vyjde, a pak z toho najednou sešlo. Zároveň jsme se bavili o tom, že kdyby nakonec nejel, mohl by se aspoň zastavit zalít kytky. V tu chvíli mi to nepřišlo nijak podezřelé. Až později mi došlo, že kvůli tomu musel mít přítelův brácha aspoň na chvíli naše klíče. A bylo mi divné, že to přítel policajtovi při tom výslechu u nás doma vůbec nezmínil. Večer, když policie odjela a my seděli mezi rozházenými věcmi, jsem se ho na to zeptala. Nejdřív se tvářil, že to přeháním, že to není důležité, že přece nejde o nic zvláštního. Působilo to na mě ale, jako by se tomu tématu chtěl vyhnout. Nakonec z něj vypadlo, že prý klíče na jeden večer bráchovi půjčil, protože si u nás něco zapomněl a potřeboval si to vyzvednout. Od té chvíle se o tom ale bavil jen hodně stručně a pokaždé to rychle stočil jinam.
Sousedčino svědectví a rozhodnutí sbalit se znovu
Další den mi volala sousedka z patra. Řekla mi, že v tom týdnu, co jsme byli pryč, viděla přítelova bráchu na chodbě, jak odemyká naše dveře. Nenapadlo ji to řešit, myslela si, že je to domluvené, že třeba zalévá kytky nebo něco podobného. Jak to říkala, došlo mi, že to nesedí jen jako drobná náhoda okolo klíčů. Že se do bytu v době, kdy jsme nebyli doma, dostal někdo, kdo k těm klíčům měl přes blízkého člověka přístup. Snažila jsem se z toho nedělat předčasné závěry, ale šlo to těžko. Přítel mi opakoval, že bráchovi věří, že by nikdy něco takového neudělal, a že to klidně může být jen nešťastná shoda okolností. Místo abych měla pocit, že se situace uklidňuje, jsem se najednou doma cítila hůř než první večer po vloupání. Měla jsem pocit, že ani nevím, kdo všechno má naše klíče, co se dělo v bytě, když jsme byli pryč, a jestli se to nemůže kdykoli zopakovat.
Následující dny byly hlavně ve znamení dohadů a řešení s policií. Ta nám celkem otevřeně řekla, že bez přímých důkazů nebo přiznání s tím moc neudělají. Nějaké otisky, kameru na chodbě nebo jasnou stopu jsme neměli. Do toho se doma rozjížděly debaty, které se pořád točily kolem jednoho a toho samého: komu věřit a co je ještě náhoda. Uvědomila jsem si, že mě strašně štve, jak moc přítel řeší, aby z toho brácha nevyšel špatně, a jak málo prostoru má v celé situaci můj pocit bezpečí. Měla jsem problém usnout, každé cinknutí na chodbě mě zvedalo z postele, pořád jsem si představovala, že někdo další odemyká naše dveře. Po pár dnech mi došlo, že takhle nechci fungovat. Domluvila jsem se s majitelem, že nájem ukončím co nejdřív, a začala jsem hledat nový byt. Nakonec jsem se do měsíce odstěhovala kousek dál, do menšího, ale vlastního prostoru. Celé to bylo neplánované, náročné na peníze i energii a byla jsem vyčerpaná z dalšího balení a zařizování. Ale ve chvíli, kdy jsem za sebou poprvé zavřela nové dveře a věděla jsem, kdo všechno má klíče, se mi poprvé po dlouhé době trochu ulevilo.
