Článek
Je sice po volbách, ale přesto nebo snad právě proto většina antagonismů české politiky zůstala nebo se ještě prohloubila.
Vůči nové vládě stojí blok bývalé pětikoalice, který jí nic zadarmo nedaruje a nešetří kritikou, což je normální role opozice.
Nicméně některé postoje těchto stran, které hřmí v současných diskusích, si zaslouží pozornost. Po Václavském náměstí sice zatím nejezdí ruské tanky, jak ještě před dvěma měsíci předpovídal premiér Fiala, ale je pravdou, že současný babišův tým mnohé iniciativy související s válkou na Ukrajině přehodnocuje a na mezinárodních fórech nezastává tak bezvýhradné postoje, jaké zaujímala garnitura předchozí.
Ze strany jeho oponentů, tedy ODS, STAN, TOP 09, Pirátů a všech liberálních médií zní v reakci na jakýkoli, i sebemenší posun v těchto otázkách jednohlasé unisono: Česko se přiklání na stranu Maďarska a Slovenska, zrazuje naše zásadové postoje, přitakává Putinovi, přeje si kapitulaci Ukrajiny, nová politická reprezentace je pátou kolonou Kremlu, zastává proruské postoje a dopouští se vlastizrady.
Co je příčinou takovéto hysterické kanonády, která se jeví rozumně uvažujícímu člověku jako přepjatá a někdy skoro až komická?
Předchozí vláda a její podporovatelé se zabydleli na piedestalu tzv. hodnot, tedy liberálně orientované politiky, zejména té zahraniční, která klade důraz na podporu lidskoprávní agendy, zkráceně „havlovského“ pojetí.
Součástí této agendy je logicky i podpora Ukrajiny v její válce s Ruskou federací. Tato podpora, navíc živená protiruskými resentimenty a komplexy z předlistopadové éry, však hypertrofovala do nové, vysoce militantní ideologie zastiňující vše ostatní.
Její nositelé definují válku na východě jako souboj Dobra se Zlem, jako středobod veškerého evropského, možná i světového dění a každou pomoc napadené zemi jako jednoznačně nutnou a správnou. Stejně nezpochybnitelná je v jejich očích jakákoli akce proti Rusku. Všechna rizika, náklady a oběti jsou druhořadé, nesmí se k nim přihlížet a musí být položeny na oltář nejvyššího zájmu, kterým je pokoření nepřítele. Nejde jen o pomoc hmotnou, také veškerá propagandistická síla musí být vedena pouze tímto jediným směrem. Ano, jde mimo jiné i o ty ukrajinské vlajky.
Je to pozice lákavá a opojná. Její stoupenci usínají s pocitem nositelů svatého poslání, před kterým vše ostatní bledne a stává se marginálním. Kdo se k tomuto postoji automaticky bez výhrad nepřipojí, kdo si dovolí vznést námitku či jen pouhý dotaz, je okamžitě zrádce. Nabízí se pojem „hodnotový absolutismus“ nebo „morální diktát“. V teologickém slovníku se pro tento jev vžil termín „dogma.“ Dogma nelze zpochybňovat a kdo se o to pokusí, stane se kacířem, renegátem, odpadlíkem a škůdcem. Bude podroben tortuře na pranýři či v kládě a následně upálen na hranici.
Naštěstí už nežijeme v 17. století, hlavní zbraní našich zapálených kazatelů jsou tirády o kolaborantech, dezinformátorech, dezolátech, zahraničních agentech a jejich domácích přisluhovačích, které si v ničem nezadají s myšlenkovým obzorem strážmistra Flanderky nebo komentářů Rudého práva.
Držme si palce a věřme, že naše nová vláda bude pevná a rozumná, že se opět otevře prostor pro svobodnou, neomezenou diskusi a že se už nikdy nevrátíme do časů Bobliga z Edelstadtu, senátora McCarthyho ani plukovníka Foltýna. Přeji všem čtenářům hezké vánoční svátky.
