Konvenční zemědělství je neproduktivní, neefektivní a neudržitelné

Koho by kdy napadlo říct, že konvenční zemědělská praxe není produktivní a efektivní? Vždyť díky zázraku techniky můžeme dnes uživit osm miliard lidí. Před moderním zemědělstvím, a to bylo pouhých 200 let nazpátek, žilo na planetě Zemi pár stovek miliónů. A produkce potravin má na tomto skoku velký podíl. Jenže zároveň víme, že průmyslové zemědělství produkuje významný podíl světových skleníkových plynů (23% z celkového objemu společně s lesnictvím), a vede ke ztrátě nejen půdní úrodnosti, ale půdy jako takové. Proces zvaný eroze dnes ohrožuje značnou část světových půd, k dnešnímu dni se za rok 2023 ztratilo vlivem eroze 5,7 milion tun ornice, která je nezbytná pro uživení oněch 8 miliard. V ČR je 50 % půdy ohroženo vodní erozí a průměrná roční ztráta půdy činí dohromady 21 milionů tun ornice ročně, bez zahrnutí dalších vlivů jako větrná eroze a znečištění. Potraviny z průmyslového hospodaření jsou navíc podřadné kvality ve srovnání s ekologickým, nevalné chuti a jsou zatížené toxickými látkami.

Zemědělská intenzifikace vedla po vstupu do EU ke značnému poklesu zdraví krajiny ČR, zejména díky přechodu na systém dotací na plochu (SAPS). Zemědělci v honbě za co největšími dotacemi rozorali značnou část zbývajících krajinných prvků, zejména v nížinách kolem řek Labe a Moravy. Dopad plošného odlesnění je patrný v mimořádně nízkém zdraví zemědělských ploch v nížinách ve srovnání se zbytkem republiky (Obr. 1). Krajina bez vegetace se v létě přehřívá a snadno vysychá, je vystavena silnému větru a odnosu půdy větrem a silným dešťům, které každoročně odnášejí miliony tun ornice do vodních toků. Pokles zdraví je patrný i v poklesu počtů a pestrosti volně žijících živočichů a rostlin. V důsledku likvidace krajinných prvků a díky plošné chemizaci z krajiny zmizela značná část hmyzu, ptáků a dalších druhů živočichů a rostlin. Tento trend je patrný po celé Evropě.

Charakteristickým znakem konvenčního zemědělství je, že růst rostlin probíhá ve velmi krátkém čase, typicky od května do července v případě obilí a od června do srpna v případě kukuřice. Po zbytek vegetační sezóny je půda buď holá, zoraná, pokrytá nedostatečně semenáčky nebo naopak pokrytá již zralou, tedy odumřelou rostlinnou hmotou. Doba, po kterou se na konvenčně obhospodařovaných polích dochází k výraznému růstu je tedy asi 2 až 3 měsíce v roce (Obr. 2, během podzimu a zimy rostliny téměř nerostou). Pokud sluneční záření dopadá na pole, které není dostatečně pokryté zelenou hmotou, energie dostupná během roku není využívána efektivně. Ba co víc, nevyužité sluneční světlo dopadá na povrch půdy, mění se v teplo a vysušuje ji, a UV paprsky částečně sterilizují mikroorganismy, které jsou nezbytné pro zajištění přirozené půdní plodnosti. Tato praxe je tedy dvakrát neefektivní, protože nejen že se méně urodí, navíc vede k degradaci výrobních zdrojů, čímž si pod sebou podřezává větev. Ve srovnání s hospodařením, ve kterém by zemědělec udržoval půdu trvale pokrytou roslinami (např. zapojením meziplodin), je konvenční zemědělství žalostně neefektivní a neproduktivní. Řeč je především o regenerativním zemědělství, které se od ekologického zemědělství liší právě absencí nebo minimalizací orby, a vyšším zapojení meziplodin, které zajišťují trvalý vegetační pokryv. Dalším důležitým přístupem je agrolesnictví, ve kterém se kombinují dřeviny a jednoleté plodiny tak, aby bylo možné pole standardně obdělávat stroji.

Intenzifikace zemědělství je silně negativně korelovaná s krajinným zdravím a zdravím půdy. Filosofií tohoto způsobu produkce je, že člověk dokáže nahradit její přirozenou úrodnost chemickými prostředky, a tak mu vlastně nemusí vadit, že půdu svým počínáním znehodnotí. Primární funkcí půdy je z tohoto pohledu stabilizace rostliny ve vzpřímené poloze. Většinu ostatních funkcí dodá externě umělými preparáty – minerálními hnojivy a pesticidy. Proti přirozenému zarůstání krajiny a kolonizaci půdními organismy bojuje ustavičnou orbou a rozoráváním keřů a zeleně. Jenže podmínky se mění - každým rokem se otepluje a také odhalená půda se přehřívá, protože v krajině chybí stromy a keře, které chladí díky transpiraci. S prohlubujícím se suchem – posíleným degradovanou půdou, která neudrží vláhu – bude postupně docházet k opouštění zemědělských ploch, protože farmáři nejsou připraveni přejít na umělé zavlažování, a ani k tomu není dostatek vody. Dnes jsou takto nejvíce ohrožená pole na Jižní Moravě a v Polabí, v našich klimaticky a z pohledu půd nejhodnotnějších oblastech (Obr. 3). To není dobrá zpráva pro někoho, komu záleží na potravinové stabilitě populace a hospodárném využití našich nejlepších půd.

Ani ekonomicky na tom konvenční hospodaření není dobře – ve srovnání s regenerativním zemědělstvím a agrolesnictvím je více závislé na mechanizaci a zcela odkázané na chemické vstupy. Tito hospodáři najezdí daleko více kilometrů velkými stroji, aplikují drahá hnojiva, která obsahují znepokojující koncentrace toxických látek – zejména těžkých kovů - a pesticidy které nejen přispívá k ničení půd, ale potenciálně způsobují onemocnění i lidem. Díky vyšší náročnosti na vnější vstupy je konvenční hospodaření daleko více závislé na dotacích a více z nich těží – dotována není jen plocha, ale i pohonné hmoty (tzv. zelená nafta) a obecně fosilní paliva, tudíž i dusíkatá hnojiva, protože jejich výroba silně závisí na - rovněž dotovaném - fosilním plynu. Na likvidaci krajiny si tudíž připlácí daňový poplatník. Naopak regenerativní hospodaření těží z dotací méně; sice na plochu dostávají vyšší dotace, spotřebují méně paliv díky lehčí nebo žádné orbě a nespotřebují žádná minerální hnojiva a často ani pesticidy. Navíc, ekologický zemědělec musí platit za certifikaci a nakupovat pouze ekologická osiva, která jsou často i násobně dražší než konvenční. Pokud by státy přestaly dotovat fosilní paliva, což je s ohledem na řešení příčin změny klimatu naprosto nezbytné, a pokud by se do cen zemědělství promítly i náklady způsobené degradací půd, vod, ekosystémů a lidského zdraví, vystřelily by ceny CHEMO potravin do nebes. Jelikož kromě nízké ceny tento způsob produkce nemá společnosti co nabídnout, rychle by ho nahradily modernější, regenerativní techniky, produkující chutnější, kvalitnější a zdravotně a z hlediska životního prostředí daleko méně škodlivé potraviny.

Vnější vstupy jako orba a chemikálie stojí hodně materiálů a fosilních zdrojů, což činí konvenční zemědělskou produkci dražší z hlediska vstupů ve srovnání s regenerativním. Spoléhání se na chemické preparáty a fosilní paliva navíc uvrhuje produkci potravin do rukou despotických režimů: významným dodavatelem průmyslových hnojiv je Bělorusko a Rusko a to samé platí pro fosilní plyn, který je nezbytný pro výrobu dusíkatých hnojiv. A pro ty, kdo si stejně myslí, že bez průmyslových hnojiv nemůžeme existovat, zvažte dopad docházejích zásob fosforu, které jsou pro celé odvětví konvenčního zemědělství naprosto nezbytné. A fosfor nejde uměle vyrobit, jako je tomu u dusíku, tudíž, konvenční hospodaření nebude možné provozovat do budoucna a i z hlediska bezpečnosti bude lepší s ním skoncovat co nejdřív.

Pokud by zemědělci při svém hospodaření využívali více dusík vázající rostliny, symbiózu s mykorrhizními houbami a ponechávali část rostlinné hmoty na poli k rozložení, mohli by z velké části pokrýt roční spotřebu hnojiv na hektar v ČR. K tomu by významně přispěl přechod na bezorebné techniky, protože pravidelná orba likviduje půdní organismy, které jsou schopny vázat atmosferický dusík a poskytovat i ostatní živiny. Konkrétně, symbiotické houby poskytnou na 1 hektar okolo 10 kg N, rozkládající rostlinná hmota 10–15 kg N a 1% podíl dusík vázajících rostlin v kultuře (např. vikev, vojtěška) poskytne 3 kg N ročně. Uvažujme tedy příklad, kdy při 10% zastoupení dusík vázajících rostlin v kultuře, bezorebném hospodaření, a ponechání hmoty na poli (mulčování), může být dosaženo přirozené hnojení ve výši 55 kg N na 1 hektar, přičemž celková spotřeba dusíkatých minerálních hnojiv v ČR činí asi 100 kg na ha. Pokud by se přihnojovalo statkovým hnojem nebo zvýšil podíl některé z přirozených složek půdy, mohlo by zemědělství fungovat zcela bez umělých hnojiv. Přírodě blízká opatření jako meziplodny, v kombinaci s bezorebnými technikami, by pomohly významně snížit náklady na hnojení a palivo v zemědělství a zvýšit zisk. S ekonomickou rentabilitou může zemědělcům pomoci i systém finanční kompenzace uloženého uhlíku v půdě, pokud aplikují techniky uhlíkového zemědělství. Při započítání vyšších dotací na plochu pro ekologického hospodáře, příplatků za ukládání uhlíku a výrazně nižších nákladů na provoz je již v současných podmínkách regenerativní zemědělství ziskovější než konvenční, a tak jediné co brání rychlému rozvoji tohoto podnikání jsou dotace na fosilní zdroje a jistá společenská setrvačnost. Budoucnost každopádně patří ekologickým přístupům jako je právě regenerativní zemědělství, přičemž konvenční zemědělství je již nyní překonanou kapitolou lidské historie.

Současné přežití konvenčního zemědělství a pokračující degradace krajinného zdraví a půd je uměle udržováno nejrůznějšími dotacemi, tedy z kapes daňových poplatníků, a bez nich bych tento škodlivý způsob hospodaření vytlačilo více přírodě blízké ospodaření. Takže až někdy uslyšíte oblíbený argument, že konvenční zemědělství je vrchol lidské vynálézavosti, že je efektivní a že bez něj neuživíme 8 miliard lidí, můžete o něm uvažovat trochu jinak. Konvenční zemědělství možná stálo za „zelenou revolucí“ a růstem populace, v blízkém budoucnu už ale nemá co nabídnout, protože je neudržitelné a jeho negativní dopady zdaleka přesahují jeho přínosy. Navíc se jedná o jedno z nejméně efektivních a nejméně produktivních způsobů hospodaření v současnosti, a jeden z nejméně hodnotných způsob využití krajiny z hlediska jejího zdraví.

Chcete vědět jak se hospodaří ve vašem sousedství? Mrkněte na mapovou aplikaci Člověka v tísni. Bližší popis indikátorů je ve zdrojovém článku: