Článek
Anti-liberalismus jako zbraň socialistů a konzervativců
V minulém článku jsme se věnovali cílům, které by měl mít stát vůči svým občanům. Také jsme mluvili o správné terminologii, kterou je v tomto případě nutné užívat a pokoušeli jsme se v hrubých nárysech ukázat stát, který je vůči svým občanům respektující a přátelský. To ovšem není žádné pravidlo. Jako není pravidlo, že státu jde o prosperitu občanů, tak není pravidlo, že stát prostřednictvím svých představitelů má své občany v úctě.
Občan nepřítel: výchozí bod
Stát jako instituce je ve vztahu ke svým občanům neutrální. Instituce se řídí podle nějakých zákonů a ty v závislosti na cílech a smyslu instituce vymáhá nebo podle nich jedná. Ten skutečný vztah občan versus vláda ale zakládají politici. Politici ztělesňují stát a řídí vládu. Ovládají instituce, mění je, zakládají nové a dosazují si do nich své lidi podle svých vlastních preferencí. Chceme věřit tomu, že toto vše má nějaký racionální základ a cíl, kterýžto je dobro věci. V případě, že tomu tak není, máme pro změnu sklon věřit tomu, že instituce jsou dost silné na to, aby se politikovi postavily, eventuálně ho rovnou zastavily nebo ho v nějakých krocích alespoň zpomalily. Pro individuálního člověka, který se hlavně stará o své vlastní záležitosti, v tom nemusí být žádný velký rozdíl. Dokonce se k tomu může stavět naprosto indiferentně, pokud se ho to netýká. Problém nastane až v případě, kdy si individuum z nějakého důvodu usmyslí, že se ho to týká nebo se k tomu nějakým způsobem chce více či méně hlasitě vyjadřovat nebo, což už je v dnešní době méně obvyklé, na tom závisí jeho vlastní fyzická existence a odmítá se podřídit strachu nebo vůli státní moci. Tehdy se „hodný“ stát a chápající politici, kteří jsou na straně občanů, najednou obrátí proti svým občanům.
V dějinách snad všech států světa vždy nadešla chvíle, kdy se stát, ztělesňovaný svým panovníkem, musel proti svým občanům bránit. Musel potlačovat vzpouru nebo se účastnil občanské války. V době nízké úrovně vzdělanosti nebo nedostatečného přístupu k informacím neměl panovník problémy jakoukoliv vzpouru potlačit. Problém s tím začal být až v době všeobecné, alespoň základní, vzdělanosti, lepšího přístupu k informacím a vysokého odhodlání individuí státní moc porazit. Za všechny můžeme uvést příklad Velké Francouzské revoluce. Absolutistické moci v Evropě se i poté snažily nejrůznější vzpoury porážet, ale dlouhodobě byl boj proti občanům neudržitelný. Neustále se rozšiřující individuální svobody, a díky technologickému pokroku neomezený přístup k instantním informacím z celého světa, pro státní moc znamená důkladnější občanskou kontrolu, snadnější a rychlejší organizaci občanských nepokojů a v případě demokratických zemí snadnější ovlivňování voličských nálad. Režimy, které se přesto proti svým občanům obrací, aby jejich postoje potlačily, za to platí obří cenu jak materiální, tak na své reputaci. Proto bylo nutné přijít s jinou “zbraní”: zpochybňování intelektuálních schopností všech odpůrců. Jedním slovem anti-liberalismus.
Antiliberalismus jako hlavní zbraň proti občanům
V klasické ekonomické i filozofické teorii, jejíž počátek se datuje do 2. pol. 18. stol, přibližně od doby vystoupení Adama Smithe, je „liberalismus ekonomická filozofie, která zdůrazňuje význam osobní svobody v ekonomických a politických záležitostech.“ (Samuelson, Nordhaus, 1991, 972). Podle Ludwiga von Misese je liberalismus nauka zaměřená na chování lidí v tomto světě (Mises, 2025). Podle jeho výkladu tedy není liberalismus ucelená politická ideologie, ale nauka o jednání lidí, kteří jsou osvobozeni od vnějších zásahů ze strany státní moci. Liberál je člověk, který přijímá povinnost činit vlastní volbu se všemi negativními důsledky, které tato volba může mít, ale zároveň s právem sklízet plody jakékoliv své volby. Volbu činí na základě svých vlastních preferencí, znalostí a ekonomických možností (soukromé vlastnictví). Předpokládá se, že se svými více či méně omezenými zdroji každý člověk zachází rozumně a to tak, aby za využití co nejmenších zdrojů dosáhl co největšího zisku. Pokud tak nečiní nebo se svými zdroji nakládá záměrně nerozumně, sabotuje sice svou vlastní snahu, ale má na ni právo.
V současnosti je definice liberalismu účelově rozmělněna autoritářskými politiky, aby liberalismus vypadal jako diktátorský režim vedený lidmi, kteří hodlají nahradit konzervativní hodnoty. Nic nemůže být dále od pravdy. Důvod, proč je liberalismus považován za nepřítele, je především ten, že liberalismus vyžaduje svobodné a autonomní individuum, o kterém se předpokládá, že je schopno činit volby na základě svých znalostí za využití svých vlastních zdrojů pro dosažení svých vlastních cílů. Tento předpoklad je v autoritářství nežádoucí. Svobodné a autonomní individuum nepotřebuje stát a už vůbec ne autoritářského politika, ke kterému by se individua mohla utíkat. Liberální stát by byl takový, který by veškeré volby i nesení důsledků těchto voleb, nechal na individuích. K čemu by pak byl politik, pokud by lidé přijali plnou zodpovědnost za své činy? A nejenom zodpovědnost za své činy, ale pokud by plně přijali i zodpovědnost za to, že i přes veškerou snahu a co nejrozumnější využití vlastních zdrojů, mohou selhat a utrpět velké až fatální ztráty?
V tomto kontextu se nepřátelství autoritářských politiků i lidí, kteří vystupují proti liberalismu, jeví jako zcela logické. Autoritářští politici přesvědčují své stoupence, že negativní důsledky voleb, ať už objektivně zaviněných nebo nezaviněných, nejsou způsobeny jednáním těch kteří tyto volby činí. Pokud přijmeme, že za důsledky našich autonomních voleb může někdo jiný nebo něco jiného, o to větší snahu máme tyto viníky hledat a posléze je i potlačovat. Smířit se s faktem, že tomu tak není, je pro individuum velice náročná disciplína. Toho využívají autoritářští politici, demagogové, kteří v lidech odpor k těmto domnělým viníkům podněcují a přesvědčují své posluchače, že buď oni sami ponesou negativní důsledky všech, ať už racionálních nebo iracionálních, voleb nebo je domnělých viníků rovnou zbaví. Tímto způsobem se varuje jak před bídou a vysokými cenami anebo před morálním úpadkem ve formě manželství pro všechny. Socialismus i konzervativismus si za největšího nepřítele vybraly liberalismus.
Socialismus a konzervativismus vs. liberalismus
Socialismus je na rozdíl od konzervativismu skutečná síla, která útočí na nejspodnější pudy člověka, kterýmžto je mít se materiálně lépe. Sám socialismus nemá jiný způsob jak toho dosáhnout než vyšším přerozdělováním a rozdáváním. To bylo ale vždy v rozporu s liberálním pojetím hospodaření (Smith, 2017). Odložit okamžitou spotřebu, a v tomto smyslu podstoupit oběť, se socialistické politice příčí. „Když liberál varuje před jistými populistickými opatřeními, protože od nich očekává škodlivé následky, spílá se mu jako nepříteli lidu, a naopak je chválen demagog, jenž doporučuje to, co se jeví v tomto okamžiku užitečným, bez ohledu na pozdější škodlivé následky.“ (Mises, 2025, s. 32). Socialismus jako ideologie postavená na emočním prožívání a radosti nemůže akceptovat střídmost, úspornost a hlavně ne racionalitu. Z tohoto pohledu se liberál vždycky bude jevit jako „nepřítel lidu“, protože bude zastávat racionální politiku místo emoční a bude zastávat odepření si okamžité radosti před střídmostí.
Ani konzervativismus není vůči liberalismu shovívavý. U konzervativismu je největší problém, že je nekonzistentní, to na rozdíl od liberalismu. Už F.A. Hayek si všiml, že konzervativismus „může dokázat zpomalit nežádoucí vývoj, ale vzhledem k tomu, že nenabízí jinou cestu, nedokáže zabránit jeho pokračování. Proto je neměnným osudem konzervativismu být zavlékán na cesty, které si sám nevybral.“ (Hayek, 2022, s. 229). To je důvod, proč v každé době vystupuje konzervativismus proti něčemu jinému, v každé době se za konzervativce považuje někdo jiný a v neposlední řadě se kulturní konzervativismus smíchá s ekonomickým liberalismem, z čehož vznikne nesrozumitelný a nekoherentní hybrid, kdy se za konzervativce považuje někdo, kdo odmítá práva homosexuálů a přitom schvaluje socialistický rozpočet. Na druhou stranu se za liberála považuje někdo, kdo také odmítá práva homosexuálů, ale přitom mu jde o ekonomický protekcionismus. Není s podivem, že oba považují liberála za nepřítele. Jedni za progresivistického, kterým jde o rozložení konzervativních hodnot typu heterosexuálního manželství, zatímco druzí za „socialistického multikulturalistu“, kterému jde o zničení národa. Pochopitelně, že nic z toho liberál nechce. Liberalismus je pro co nejširší individuální svobodě a využívání svých ekonomických zdrojů pro svůj vlastní co největší užitek, ať už materiální nebo nemateriální. S tím se jakákoliv myšlenka vládního protekcionismu i ideologie ultrakonzervativismu naprosto míjí.
Socialismus i konzervativismus se ochotně spojí v boji proti liberalismu, protože liberalismus není emoční, ani si nezakládá na hodnotách, které už dnes neslouží ani nemohou sloužit tak, jak sloužily kdysi. Protože konzervativismus na těchto hodnotách lpí, a to více emočně než ideologicky nebo nábožensky, tak klidně uzavře kompromis i se socialismem, kterému naopak na těchto hodnotách vůbec nezáleží, ale rád tak bude viděn. Konzervativismus naproti tomu rád „přimhouří oko“, když jde o vyšší sociální výdaje nebo vyšší přerozdělování.
Závěr
Liberalismus nemusí jít s dobou jak výše zmíněné ideologie. Je v každé době stejný. Liberalismus si v každé věci pokládá jednoduchou otázku, zda určitý skutek nebo myšlenka vede k tomu určitému cíli. Cíle jsou individuální a každé individuu by mělo být umožněno mít co nejvíce alternativ a co nejvíce možností tyto alternativy realizovat. Že je něco dobré nebo že děláme něco pro dobro, to je naše víra, stejně jako to, že skutky, které k tomuto cíli realizujeme, povedou k dobru. Tato víra by však neměla omezovat racionální rozhodování a měla by být v mezích individuálního rozhodování, nikoliv vnucena státní mocí nebo politickou stranou. Liberalismus jako společný název pro svobodné lidské činnosti, kterými individua následují své zájmy, se vymyká ideologiím, které chtějí svoji představu dobra prosadit na politické úrovni. Individuum, které přijme, že dobro je o víře, ale skutky a cíle o racionalitě, se stává liberálem.
Literatura:
Hayek, Friedrich A. 2022, Osudná domýšlivost (orig.: Fatal Conceit, The Errors of Socialism), Grada, 271
Mises von, Ludwig 2025, Liberalismus (orig.: Liberalismus), Institut liberálních studií, 223
Samuelson, Paul A., Nordhaus, William D. 1991, Ekonomie, Nakladatelství Svoboda, 1011
Smith, Adam 2017, Bohatství národů (orig. An Inquiry into the Nature and Causes of the Wealth of Nations), Grada, 904
