Článek
Pojem well-being nebo welfare, v klasické teorii označován jako Princip blahobytu, se po 2. sv. válce rozšířil jako odpověď na touhu lidí po materiálním zabezpečení a sociálním jistotám. Vlády západních zemí tento princip považovaly za nutnou podmínku k tomu, aby se do jejich zemí nerozšířil komunismus ze zemí východní Evropy, které se v rozporu se skutečnosti, vychloubaly, že materiální nerovnosti politicky i ekonomicky překonaly. Princip blahobytu je ale termín, který dle mého názoru neodpovídá tomu, co by měl stát individuu nabízet, ani co by individuum po státu mělo požadovat. Pojmem individuum myslím autonomního člověka bez ohledu na jeho sociální vazby, původ, národnost nebo sexuální orientaci. Pojmem stát myslím ve skutečnosti exekutivní moc na území státu. Vzhledem k tomu, že v češtině je pojem stát všeobecně zaužívaný termín pro pojem exekutivní moci se tohoto slova budu držet i v článku.
Proč by se termín měl nahradit a proč na tom záleží
V klasické teorii, kterou skvěle reprezentuje Ludwig von Mises, je blahobyt materiální kategorie a jako takovou ji kritizuje. V jeho vidění je princip blahobytu „…teorie, která věří, že může zlepšit kapitalistické podmínky → intervencionismem, jenž podle jejího tvrzení sníží chudobu, ekonomickou nejistotu a nerovnosti příjmu a bohatství.“ (Mises, 2021, s. 922). Z pohledu státu a individua je tento princip naprosto jasný: stát je tady od toho, aby lidem materiálně přilepšoval. Zastávat tento princip dnes neznamená vymezovat se proti komunismu, který už nepředstavuje v ohledu útoku na bohatství žádné nebezpečí, ale znamená spíš snahu o získání co největší voličské podpory za příslib právě většího blahobytu. Totéž dá říct sofistikovaněji jako snahu o sociální smír, tedy že když stát co nejvíce zasáhne do spontánních sociálních projevů a pohybů, bude schopen více přerozdělit od bohatých k chudým a tím zvýší úroveň blahobytu všem. Princip blahobytu prorostl do politiky a politické ekonomie tak moc, že dnes nikomu nepřipadá zvláštní, že důchodový systém je součástí státního rozpočtu[1], ze kterého se přerozděluje ne na základě objemu důchodového účtu, ale na základě potřeby plnění závazků vůči důchodcům a vyplácení jejich penzí. Že nikomu nepřipadá zvláštní, že stát poskytuje sociální zabezpečení typu zdravotní péče nebo školství není potřeba ani zmiňovat. Do tohoto ranku se vejde cokoliv, co zvýší materiální dostatek ideálně shora od vlády dolů k individuím.
Materiální blahobyt poskytovaný státem je nejjednodušší forma projevu státu vůči svým občanům. Jedině stát má dostatek prostředků a zároveň legislativní i exekutivní aparát k tomu, aby ho mohl poskytovat. Pokud občané přijali tezi, že stát je zde od toho, aby poskytoval materiální blahobyt, budou podle toho volit a budou to vyžadovat. Nároky se budou zvyšovat a možnosti plnění snižovat. Ostatně vidíme to na neustále se zvyšujících schodcích rozpočtu. Co je ale horšího, spousta lidí tento cíl přijala za svůj a na všechny další cíle rezignovala. V rámci napravení vztahu individua vůči státu a státu vůči individuu, bychom na tuto rezignaci neměli přistoupit, ale měli bychom se vrátit na začátek, aby si každé individuum uvědomilo svůj žebříček hodnot a svou roli, kterou chce vedle jiných individuí zastávat. Nelze se zřejmě vyhnout skutečnosti, že pro někoho je materiální blahobyt nejdůležitější hodnotou, a pokud mu ho stát poskytuje, tak jedině dobře, ale zde přichází otázka na stát, jestli není materiální blahobyt tou nejvyšší cenou, kterou stát za svou existenci platí. Pokud tedy přijmeme jinou tezi, že úlohou státu není poskytovat materiální blahobyt, protože ačkoliv uspokojuje partikulární cíle menšiny za cenu takovou, jako by to byl cíl většiny, potažmo všech, čím by se měl termín materiální blahobyt nahradit? Navrhuji termín prosperita.
Prosperita vs. materiální blahobyt
Prosperita je nepochybně daleko širší pojem než materiální blahobyt. Výraz pochází z latinského pro-spero, což znamená prospívat, dařit se. Pojem prosperita nemá jen materiální význam ve smyslu toho, aby všichni měli co jíst, kde bydlet, platili málo nebo nic za cokoliv, ale obsahuje také celkovou duševní pohodu a stabilitu. V angličtině se v tomto významu používá již běžně a to i v ekonomii nebo filozofii. Právě proto, že pojem prosperita na rozdíl od pojmu materiální blahobyt obsahuje konotaci stability, naděje a duševního prospívání se domnívám, že je tento pojem ideálním nahrazením.
V současnosti se tento pojem hojně vyskytuje i na poli ekonomického zkoumání důvodů, proč některé státy prosperují a jiné ne (D. Acemoglu, James A. Robinson, 2013). Pojem prosperita se v nich vyskytuje naprosto automaticky jako popis pro růst a bohatství. Předpokládá se, že pokud prosperují státy i národy, prosperují i individua. Zatímco materiální blahobyt se poskytuje ekonomickou a peněžní intervencí, čímž se mají uspokojit ony partikulární cíle, prosperita by měla být svobodně dostupná pro každého v jím vybrané formě. I přesto, že zde dochází k průniku s klasickou teorií, že individuum si svou prosperitu zajistí samo přesně v souladu se svými cíli, znalostmi a schopnostmi, jen pokud mu nebude stát v cestě intervencionistický stát, my musíme jít dál. Jestliže stát není od toho, aby někomu zajišťoval materiální blahobyt, prosperitu naopak zajišťovat může a je to žádoucí, když pomineme, že i daleko levnější.
Je nutno zmínit, že prosperita se tak úplně nerovná štěstí. Štěstí je vysoce subjektivní pocit, který člověku nemůže zajistit stát ani žádná jiná instituce, ani peníze a už vůbec ne jiný člověk. Prosperita nepochybně se štěstím souvisí, ale na rozdíl od štěstí prosperita vyžaduje vlastní iniciativu. Materiálním blahobytem jsme si schopni zajistit materiální potřeby, a pokud přesvědčíme sami sebe, že nám to stačí, mohou se z nás stát „šťastné“ politické subjekty, alespoň po nějakou nezbytně dlouhou dobu, po kterou bude trvat vztah volič a příslušný politik. Štěstí naopak dosáhneme pouze v případě, že se od neustálého materiálního hromadění oprostíme, jak nám říkají některá náboženství nebo duchovní vůdci. Ovšem prosperitu můžeme dosáhnout při vhodně nastavených podmínkách, což je úkol státu, a vlastním úsilím a vlastním rozumem, což je pak úkolem individua.
Co pro prosperitu může udělat stát?
Prosperita je dostupná všem a stát na ni má vliv. Základem je racionalizace institucí a co nejširší škála individuálních voleb a jejich realizace. Instituce, které se dají co nejšíře popsat jako rámce vztahu individuí mezi nimi samými a vztahu individua vůči státu (moci), jsou ustanoveny na racionálním základě[2] a musí být racionálně vedeny. Tady dochází k naprostému odklonu od klasické ekonomické teorie, které tvrdí, že instituce jsou spontánním výtvorem svobodných lidských individuí, dá se říct evolučním výdobytkem. Nobelisté za ekonomii Daron Acemoglu a James A. Robinson nebyli schopni, nebo snad ani nechtěli tuto tezi vyvrátit, a to i přesto, že úloha institucí hraje v jejich díle naprosto klíčovou roli. Proto mluví o Leviathanu, pojmu, který pochází z díla Thomase Hobbse, zatímco Friedrich August von Hayek mluví o evoluci. Pokud ale řešíme prosperitu individua a nikoliv pouhou jeho fyzickou existenci a bezpečí, je nutné k tomu přidat racionalizaci.
Mluvit o racionální nebo naplánované společnosti pochopitelně zavání neblaze proslulou „plánovanou“ ekonomikou. Ovšem racionalizace není plán. V racionalizaci si musíme určit cíl a načrtnout rámec, jakým způsobem toho cíle dosáhnout. Pokud bychom mluvili pouze o principu blahobytu, cíl by byl jasný, dát všem co nejvíc peněz a výhod a rámcem by bylo navýšení státního rozpočtu, ze kterého se tyto výhody budou financovat. V případe prosperity je cílem individuum, které má co nejvíc voleb a co nejvíc možností tyto volby realizovat. To lze pouze v rámci racionálně vedených institucí, ze kterých ta největší je stát. V tomto kontextu je iluzorní se domnívat, že bez racionálních institucí by bylo možné dosáhnout prosperity. Námitka klasické teorie, že pojem „racionální“, tedy rozumové, je spjato s člověkem a člověk nikdy nemůže mít dostatek informací, aby se dokázal rozhodnout racionálně správně, je velice pádná, ovšem pokud mluví Hayek o evoluci, v evoluční výbavě člověka je i snaha o co nejvyšší efektivitu za využití co nejmenšího množství zdrojů. Jsou-li vztahy individuí v rámci státu a vůbec v rámci globálního světa natolik složité, že je nelze obsáhnout jedním mozkem ani tím nejdokonalejším počítačem, spolehnutí se na základní rozumové schopnosti je to jediné co pro prosperující soužití můžeme udělat.
Závěr
V této krátké úvaze jsme se snažili definovat základní pojmy a jejich správné užívání. Je-li vztah individua a vlády postaven na uspokojování materiálních potřeb, které jsou v čase čím dál vyšší, dřív nebo později se tento vztah vyčerpá, protože v jednu chvíli už vláda nebude schopna sanovat čím dál větší materiální potřeby individua. Náš stát k takové chvíli spěje mílovými kroky. Vyžadovat po vládě v rámci státu štěstí pak zní už úplně jako fantasy příběh. Co ale po vládě můžeme vyžadovat, tak prosperitu, aby individuum mělo co nejvíc voleb a co nejvíc možností tyto volby realizovat. To je ale možné pouze při racionálně nastavených institucích. Za využití racionalizace lze dospět k prosperitě.
Literatura:
Acemoglu, D, Robinson J.A. 2013, Why nations fail, The Origins of Power, Prosperity, and Poverty), Profile Books LTD, 529
Hayek, Friedrich A. 2022, Osudná domýšlivost (orig.: Fatal Conceit, The Errors of Socialism), Grada, 271
Mises von, Ludwig 2021, Lidské Jednání: Pojednání o ekonomii (orig.: Human Action: A Treatise on Economics), Liberální institut, 959
Poznámky:
[1] Typickým příkladem je Česká republika
[2] O tom, co jsou to racionální instituce a jak je poznat bude námětem v některém z dalších článků.
