Článek
O dani, které říkáme spravedlivá
Každý stát, ať už přátelský nebo nepřátelský ke svým občanům, potřebuje zdroje příjmu. Svobodné i diktátorské státy musí mít nějaký systém, kterým kontrolují zdroje příjmu občanů, aby jim část příjmů mohli zkonfiskovat a financovat svůj vlastní chod. Diktátorskými státy se zabývat nebudeme. Diktátorské státy jsou z podstaty věci nepřátelské vůči občanům, nedůvěřují jim, a tomu pak odpovídá i systém, kterým sami sebe financují. Z toho důvodu nemá smysl se zabývat takovými způsoby, respektive tím, jestli je lepší financovat sám sebe z výnosů obchodu s drogami nebo zestátněním soukromého majetku. My se budeme zabývat svobodnými státy, které jsou založeny na konsenzuálním vztahu občan versus stát. Občan uznává, že služby státu, ať už jakékoliv a v jakémkoliv rozsahu, něco stojí, zatímco stát uznává, že se nemůže financovat z okrádání občanů o jejich soukromý majetek nebo z konfiskace celého výnosu jejich práce.
Základní smysl daní
Daň není nutné zlo, které když se odstraní, budou lidé skutečně svobodní. Tento mylný předpoklad se v obecném úzu neustále opakuje. Někteří současní politici a ekonomové se pak odvolávají na klasickou teorii, kterou ve své pomýlenosti ospravedlňují svoji tezi, že čím méně daní, tím více svobodné a produktivní iniciativy, čehož důsledkem bude všeobecný blahobyt a zcela minimální nebo snad neexistující stát. O tom, co je daň, výstižně píše Thomas Piketty ve svém Kapitálu 21. století: „Daň není záležitost jen ekonomická. Je to záležitost především výsostně politická a filozofická, a dost možná ta nejdůležitější. Bez daní nemůže existovat společný osud a kolektivní schopnost akce. Vždy tomu tak bylo. V centru každého většího politického otřesu najdeme fiskální revoluci. Starý režim přestal existovat, když revoluční shromáždění odhlasovala zrušení daňových výhod šlechty a kléru a zavedla univerzální a moderní daňový systém.“ (Piketty, 2013, s.552) V tomto kontextu je daň zcela zásadní prvek společenské interakce.
V klasické teorii i Ludwig von Mises považoval daně za politickou věc, které nedával žádné další přívlastky jako „spravedlivá“, „správná“ nebo „progresivní“. Protestoval proti jejich výši a proti tomu, aby bránily rozvoji tržnímu hospodářství. „Tržní ekonomika se vyznačuje tím, že vláda nezasahuje do tržních jevů a její technický aparát je tak malý, že jeho vydržování spotřebovává pouze malou část celkových příjmů jednotlivců. A daně jsou přiměřeným nástrojem k zajištění prostředků, jež vláda potřebuje. Přiměřeným nástrojem jsou proto, že jsou nízké a nezasahují znatelně do výroby a spotřeby.“ (Mises, 2021, s. 662) Mises nezmiňuje, kolik by taková daň měla být, ale uznává, že něco jako daně je nutné platit.
Pro začátek je nutno říct, že vláda nemá jiné příjmy než ty, které vybere od svých občanů. Přesto existují v evropských státech, to na rozdíl od USA, výjimky, kdy vlády figurují i ve vlastnictví nejrůznějších energetických, dopravních nebo jiných strategických podnicích, takže mají část příjmů i z nich. To ale nemění nic na faktu, že příjmy z daní jsou nejdůležitějším příjmem státu. Navíc díky jejich výběru a kontrole má vláda velice spolehlivé zdroje informací o finanční kondici individuí a jejich ekonomické činnosti. Klasická teorie odmítá teorii o spravedlivých daních, ani nedoporučuje, která činnost nebo spotřeba by měla být spíše zdaněna. Současný stát by ale na tuto otázku neměl rezignovat a to ani z ekonomického hlediska, tak toho filozofického. Politika by pak toto hledisko měla z racionálních důvodů následovat.
Odvody nejsou daň – kategorie daní
V běžném individuálním životě se nejčastěji setkáváme s daní z příjmu. Jakýkoliv příjem individuum má, musí z něj odvést procentuální daň. V České republice máme daň rovnou, tedy 15%. Ještě donedávna existoval v našem daňovém systému pojem superhrubá mzda, která nastavovala zdanění ze sumy peněz, která nebyla příjmem, ale daněna byla z příjmu. Do této sumy daní pak častokrát započítáváme i odvody na povinné zdravotní a sociální pojištění, byť se toto pojištění formálně za daň nepovažuje. Setkáváme se i s daní ze spotřeby, ale tu si neuvědomujeme, pouze ji platíme při každém nákupu surovin, zboží nebo služeb. V daleko nejmenší míře se pak setkáváme s daní z majetku.
Takto nastavený daňový systém je na první pohled v pořádku, respektive připadá nám tak, protože jsme na něj zvyklí. Ovšem je nutné rozlišit mezi odvody a daněmi. Odvody můžeme myslit pojištění, které by mělo být z podstaty věci dobrovolné, ovšem cíl, kvůli kterému se tyto odvody zavedly povinné je natolik závažný a natolik nákladný, že zavést je jako povinné se nakonec jeví jako navýsost racionální. Částky takto vybrané se pak používají na přesně vymezený účel. Zdravotní odvody se užívají na financování veřejného a dostupného zdravotnictví, zatímco sociální odvody slouží na financování důchodů nebo dalších sociálních dávek. Nutno říct, že nikoliv těch našich, ale těch, kteří takovou výplatu momentálně potřebují. Ani nemoc, ani stáří ani jiný sociální aspekt, na který přispíváme z odvodů, není volba, tudíž označovat odvody, jakožto pojištění, za daň, není korektní.
V protikladu s odvody už je samotná daň. Jak bylo řečeno výše, daň je politická věc, a každý stát si je vybírá po svém. Jako nejsnadnější se ukazuje danit ekonomickou aktivitu lidí, kde dochází k oboustranně výhodnému vztahu stát vs. zaměstnanec. Když bude stát zaměstnávat hodně lidí, bude je moci i více danit. Čím více peněz na daních pak vybere, tím vyšší bude mít rozpočet a tím více bude moci například svým zaměstnancům přidávat, a následně opět více vybírat na daních. Samozřejmě že ekonomickou aktivitu daní i u soukromého sektoru, který pro změnu může zdanit sektorově nebo progresivně. Daněmi pak stát může regulovat i spotřebu určitých komodit nebo „nezdravých“ látek, přičemž místo zregulované spotřeby se může těšit z vyšších příjmů. Na rozdíl ale od nemoci nebo stáří vydělávání a kupování si komodit na spotřebu, už volba je.
Spravedlivá daň
Dostáváme se k hlavní myšlence toho, co je tou činností nebo komoditou, která by se měla danit, aby její výběr byl spravedlivý, přičemž spravedlností v tomto případě máme na mysli morální řád, ve kterém se na placení daní podílí individuum podle svých schopností a voleb takovou měrou, kterému v morálním řádu náleží. Daňový systém každého státu je složitý a nikdo, tím méně politici[1] a jimi vedené úřady, nemá a ani nikdy nebude mít takové informace, aby mohl přesně spočítat příjmy z veškerých ekonomických aktivit a na ně uvalit přesně spočítanou daň, a tu posléze v přesné výši vybrat. Zde nastupuje hlavní úkol státu a to vymáhat spravedlnost ve výběru daní a zdaňování individuálních i kolektivních, potažmo soukromých a veřejných aktivit. Práce, spotřeba i majetek mezi takové aktivity patří.
Práce je v životě člověka první důležitou volbou, ale rozhodně ne tak libovolnou jako spotřeba. Pokud se individuum živí prací, pravděpodobně výše jeho mzdy není jeho volbou, ale výsledkem dohody mezi ním a zaměstnavatelem, eventuálně je dána tabulkově zákonem. Přesto má každé individuum dostatek informací k tomu, aby si mohlo říct za svou práci adekvátní odměnu a na té se pak dohodnout se zaměstnavatelem nebo rovnou akceptovat vysokou tabulkovou mzdu. Sběr takových informací je určitá schopnost, která pak může, ale nemusí být, spravedlivým právem odměněna. To nám ale nic neříká o tom, zda posloupnost sběru těchto informací vede zákonitě k vyšší odměně nebo je to soubor vzájemně nesouvisejících aktů a voleb, které ze zpětného hlediska vypadají jako racionální a přímo vedoucí k vysoké odměně, ale ve skutečnosti to může být jen soubor náhod, štěstí nebo snad původ a sociální kapitál, který nabral někdo jiný než ono individuum, které činilo volby a v tomto souboru hrálo ústřední roli. Pokud se na to podíváme z hlediska prvního případu, tedy samostatných schopností a zásadního individuálního přičinění na vysoké mzdě, nabydeme dojmu, že je spravedlivé mu takovou mzdu nedanit, respektive danit co nejméně. Pokud se na to ale podíváme z druhého pohledu, nabydeme pro změnu dojem, že zdanit něco, co není výsledkem individuálního přičinění je v pořádku. Sem může spadat například dědická daň. Opět se dostáváme k tomu, že nemáme dostatek informací, abychom mohli jednoduše posoudit každý případ vysoké mzdy, jakým způsobem k ní individuum dospělo. To je důvod, proč by práce měla být spravedlivě daněné rozhodně méně než více.
Co už je ale skutečnou volbou, tak je spotřeba a nabývání majetku. Zde už máme konkrétní výstup, kde můžeme pozorovat konkrétní volbu. Nákup lízátka v samoobsluze nebo nákup nemovitosti se při činění individuální volby už nemusí rozlišovat. Argumenty, proč by se majetek, kam spadají hlavně nemovitosti, danit neměl, jsou obecně známy. Lidé mají dojem, že nákup nemovitosti je defacto dvojí zdanění, nejdřív zaplatili daň z příjmu, ze zdaněných peněz si koupili nemovitost a stát teď po nich vymáhá další daň. Pokud si individuum nemovitost rekonstruuje nebo staví, tak se jedná dokonce až o trojí zdanění, protože platí daň ještě z materiálu nebo práci řemeslníků a projektantů. To všechno je pravda, ale stejně tak je pravda, že nákup nemovitosti je pořád volba a co je volba, vědomá a s přesně vymezenými důsledky, které tato volba bude mít, tedy v případě nákupu nemovitosti zhodnocení majetku nebo uspokojení vlastní potřeby, tak tam existuje prostor pro zdanění.
Závěr
Daňový systém by měl být nejenom racionální, ale také spravedlivý. Souvisí s tím důvěra občanů vůči státu a důvěra v to, že s jejich penězi zacházeno v souladu s účelem, pro který tyto peníze byly vybraný. Pokud má společnost dojem, že nákup nemovitosti je jediný způsob jak si uložit peníze, které se jim takto zhodnotí, budou samozřejmě považovat zdanění tohoto statku za nespravedlivé, pokud nám jde o nastavení spravedlivé daně, zdanění volby, potažmo spotřeby, je tím správným způsobem. Povinností svobodného státu, jak už bylo řečeno v předchozích článcích, je poskytnout individuu co nejvíc alternativ, z nichž si individuum může některou vybrat, aby ji realizovalo. Může si jich vybrat dokonce několik přesně podle svých vlastních preferencí a hodnotového žebříčku. V rámci diskuze o dani a daňovém systému je ale spravedlivé, aby taková volba byla zdaněná. Pochopitelně ne každá volba má přesně vymezené důsledky, například výběr povolání, a proto by měla vláda jednat racionálně a obezřetně při nastavování různých typů daní. Toto ale není případ nákupu majetku pro zhodnocení kapitálu. Čím přesněji definovaná volba s přesně vymezenými důsledky, které tato volba bude mít, tím spravedlivější daň.
Poznámky:
[1] Současná česká ministryně financí Alena Schillerová přesvědčuje veřejnost, že je schopna díky nově zavedené elektronické evidenci tržeb (EET) vybrat bilion korun navíc z černé ekonomiky, což je naprosto nereálný výmysl.
Literatura:
Mises von, Ludwig 2021, Lidské Jednání: Pojednání o ekonomii (orig.: Human Action: A Treatise on Economics), Grada, 959
Piketty, Thomas, 2013, Kapitál ve 21. století (orig.: Le Capital au XXIe siècle), Euromedia - Knižní klub, 663
