Článek
Instituce jako nižší forma státní organizace hraje zcela klíčovou roli v životě individua, kterému se skrze tyto instituce vyjevuje vláda a stát, jakožto ta nejvyšší forma společenské organizace. V poslední době se ukazuje, že instituce nejsou jen určité úřady sloužící k organizaci, ale že jsou důležité i pro prosperitu. Historické výzkumy ukazují, že ty státy nebo národy, které je dokázaly vytvořit na racionálním základě prosperují, zatímco státy, které je cíleně zlikvidovaly nebo zabránily jejich vytvoření, těžce upadají. Stále však zůstává hlavní otázka, kdo by tyto instituce měl vést a jak. Problematika institucí byla zmíněna už v minulých článcích a v tomto článku ji trochu rozvineme s tím, že se zaměříme, které to jsou a na základě čeho by tyto instituce měly být založené.
Racionální + instituce
Bruggerův Filozofický slovník popisuje, že „Racionální se obecně označuje specificky lidský způsob pojmově diskurzivního poznání“. Jedná se tedy o poznání založené na kombinaci smyslovosti a rozumu, přičemž je oproštěno od nežádoucích vlivů emocionality a smyslovosti. Jako instituci pak definuje jako „každé zařízení, nastálo zakládané lidskou společností, ať již se jedná o (1) sociální útvary, jako jsou stát a politická obec, manželství a rodina, domácnost, provoz či podnik, nebo (2) o útvary věcné, jako jsou vlastnictví a peníze či nástroje zabezpečující efektivnost kapitalismu, jako vlastnění papírny a omezené ručení.“ (Brugger, 2006, s. 181). I podle této definice tak vysoce organizovaný stát má institucí celou řadu. Má jich dokonce tolik, že bychom ani nebyli schopni je všechny vyjmenovat. Patří mezi ně instituce vlády, nejrůznější kontrolní instituce, instituce soudnictví, ozbrojené složky, sociální pomoci nebo vědy. Nositelé Nobelovy ceny za ekonomii Daron Acemoglu a James Robinson navrhli ve svém pojednání Proč národy selhávají rozlišit dva, respektive čtyři, typy institucí: politické inkluzivní a exkluzivní a ekonomické inkluzivní a exkluzivní (Acemoglu, Robinson, 2013). To, že některá země bude bohatá a úspěšná, začíná u inkluzivních politických institucí, které pak jsou schopny založit funkční ekonomické inkluzivní instituce. Ty pak vytvářejí možnosti konat pro svobodná individua. Takto vymezené instituce pak měly být dostupné co nejširší množině obyvatel, tedy nejenom nějaké úzké skupině patřící k politické nebo ekonomické elitě.
Pro naše potřeby však postačí, když rozlišíme instituce evoluční, které se vyvíjejí samy od pradávna a instituce založené za určitým účelem. Toto rozlišení je trochu jiné než které nabízí výše zmínění autoři. Evoluční instituce jsou takové, které byly v každém společenství nutné vždy. V každém společenství, i v tom pravěkém, musel být nějaký vůdce nebo náčelník, jehož legitimita spočívala ve všeobecném respektu, kterému se těšil od zbytku skupiny. Organizoval přežití skupiny, lov nebo ochranu před vetřelci. Náčelníkem byl zpravidla až do své smrti, ať už přirozené nebo násilné. Forma této instituce se pak po tisíciletí vyvíjela až do dnešní podoby prezidenta, parlamentu nebo konstitučního monarchy. Naproti tomu moderní instituce, které jsou organizovány za nějakým předem vymezeným účelem už vyžadují pokročilejší formu organizace a pokročilejší dělbu práce. Tyto instituce musí být postaveny na racionálním základě, na plánu, který někdo vymyslí a posléze realizuje. Sem se dá zařadit armáda, školství nebo zdravotnictví. Očekáváme, že tyto instituce jsou řízeny racionálními a kompetentními lidmi, jejichž legitimita spočívá v jejich úsudku, zkušenostech a v některých případech i politickým jmenováním, které zůstává nezpochybněno i přes politický nesouhlas s tím, který členy těchto institucí jmenoval.
Evolučních nebo založených institucí bychom jistě nalezli celou řadu. Podle výše zmíněných autorů jsou veškeré instituce původcem prosperity, protože právě ony načrtávají rámec společenského žití a směřování. Z logiky věci tedy nechceme, aby si tento rámec buď uzurpovala nějaká úzká skupina více či méně morálních příslušníků elity, která je bude ničit a parazitovat na nich nebo aby je ovládla skupina nekompetentních úředníků, kteří jsou dosazeni právě onou politickou nebo ekonomickou elitou. Také nechceme, aby instituce neexistovaly. Chceme po státu, který je jakýmsi nadřízeným institucí, aby měl všechny instituce funkční. Aby však byly tyto instituce funkční, musí být však racionální.
Racionální instituce
První a bezpochyby nejdůležitější institucí, která musí být vedena a založena racionálně je škola, potažmo celé školství. Ve společnosti jsme si dali za jeden z cílů shromažďovat informace a vytvářet z nich sumu, kterou by měl každý občan znát. Předpokládáme, že každý občan absolvuje školní docházku, kde se s touto sumou informací seznámí. I Acemoglu a Robinson tvrdí, že vše začíná u „technologií a školství“ (ibid., s. 77). Prosperující společnost musí být technologicky vzdělaná, musí umět pracovat s daty a musí umět tyto data přetavit ve znalosti, na základě kterých může doručovat očekávatelné výsledky. Toto vše musí být založeno na racionalitě plánů a realizace a školství je právě tou institucí, která racionalitě učí, protože je sama racionální.
Další racionálně vedenou institucí je zdravotnictví. Tam, kde jde o lidské životy a jejich péči, musí existovat vysoká míra racionality. Nikdo nechce, aby ho léčil nebo operoval lékař, který nebude vycházet z racionálních postupů, nebude používat nejmodernější technologie a nebude vycházet z nejaktuálnější sumy znalostí. Nemocnice je tak viděna jako archetyp racionálního řízení, který mezi své zdi nepropouští jiné než racionální formy řízení a práce s pacienty. Všem jiným poznatkům, které by vycházely z jiné než racionální tradice poznání se brání na všech úrovních až po tu nejvyšší politickou. I přes určité výjimky jako bylo centrum čínské medicíny ve FN Hradec Králové, je nemocnice pořád viděna jako vrcholně racionální instituce. Individuální pacienti pak od vedení státu i nemocnice očekávají racionální jednání, protože jde o jejich zdraví a životy.
Třetí racionální institucí, která stojí za zmínku, protože na ní stojí bezpečnost každého státu, je armáda. Stejně jako ve zdravotnictví jde o životy, v tomto případě jak o životy samotných vojáků, kteří jsou nasazení do případného boje, tak o životy vojáků na straně nepřítele. Školství se pak armáda podobá v tom, že sbírá informace, shromažďuje data a z těch potom vytváří racionální postupy, které využívá při obraně nebo útoku. Přes nejrůznější humorné příhody vojáků základní vojenské služby musí být armáda založena na racionálním vedení. Snaha ušetřit lidský život vojáka a co nejvíce jej naučit, aby uspěl, je nejenom morální, ale především racionální. Armáda složena z takovýchto individuálních vojáků je pak založena za určitým účelem a tento účel musí naplňovat všechny znaky racionality.
Tyto tři příkladně racionální instituce, které jsme vyjmenovali jako ze všech institucí typově nejpříkladnější, jsou předpokladem prosperující společnosti. Zajišťují sběr dat a sumu znalostí, zajišťují lidský život a konečně zajišťují i obranu lidského života. Jejich založení není a nebylo samovolné ani evoluční, ale bylo racionální. V těchto institucích neakceptujeme emoční ani nekompetentní řízení a při sebemenším náznaku emočnosti nebo nekompetence máme tendenci se ostře bránit. Od učitelů, lékařů i vojáků očekáváme, že jejich byť i neracionální názory třeba na politiku, se nebudou vepisovat do jejich profesionální práce. Ostatně očekáváme to od všech, se kterými přicházíme nějakým způsobem do pracovního styku a i naše očekávání v tomto jsou racionální.
(I)racionální instituce
Ačkoliv je celá naše společnost založená na principech racionality, od vědy, technologií přes firemní, obecní a domácí řízení až po armádu a bezpečnost, přesto v racionalitě někdy selháváme. Nejméně racionální institucí se jeví politika. Nelogické, nekonzistentní programy politických stran jsou prvním vyjevením absolutní rezignace na racionalitu. Výše jsme uvedli příklad náčelníka kmene, jehož legitimita vycházela z jeho chytrosti a pohotového, správného rozhodování. Kdyby se tento náčelník rozhodoval špatně a nelogicky, žádným náčelníkem by nebyl. My jsme ovšem v průběhu mnohatisíciletého vývoje umožnili, že vládní instituce, které jsme si vyšperkovali až téměř k dokonalosti, jsme nechali ovládnout iracionalitou.
Mix bezbřehého obdivu až náboženské fascinace nikoliv k náboženským předmětům a objektům, ale k běžným lidem, kteří jsou nazýváni politici, je dalším typickým výjevem rezignace na racionalitu. Zatímco od školství, zdravotnictví nebo armády očekáváme vysoce racionální a morální jednání, politikům jsme ochotni odpustit leccos jenom proto, že jim fandíme nebo je volíme. Ačkoliv bychom na politiku, respektive institucí, které existují jako rozhodující orgány pro vedení, měli mít daleko větší očekávání co se týče racionality, přesto ta očekávání máme daleko nejnižší. Tady jsme se nechali ovládnout emocemi a příslibem instantních prožitků před dlouhodobějším plánem prosperity. Čím déle bude tento stav iracionální politiky trvat, tím hůře a trvaleji budou poškozeny i instituce, které považujeme za racionální a hlavně od nich očekáváme, aby racionální byly.
Závěr
I přes zdánlivou iluzi, že politika je něco jiného než státní instituce, nic není vzdálenější od pravdy. Politika vytváří rámec pro tyto instituce a má přímý vliv na jejich podobu. Acemoglu a Robinson mají za to, že inkluzivní politické a ekonomické instituce jsou volbou, které předchází pluralismus (ibid. 458) a pluralismus zase předchází politickému rozhodnutí, který přes všechny neduhy je stále ještě schopen vykonávat svou primární funkci, tedy udržovat rámec demokratické diskuze v určitých racionálních mezích. Na druhou stranu i ignorace logičnosti a konzistence je volbou, někdy vědomou, častěji ale nevědomou. Nelze čekat, že pouhou volbou pro nějaký politický program se nelogičnost a nekonzistence stane logickou a konzistentní. Permanentně budeme čelit morálním dilematům a lhaní ať už ze strany těch, kteří chtěli naši volbu nebo lhaní samotným sobě, protože jsme věděli, že je něco nemožné, ale přesto jsme pro tuto „nemožnost“ volili. Racionální instituce nás před negativními důsledky těchto voleb ještě nějakou dobu chránit budou, ale od nás potřebují, abychom čili racionální volby alespoň na politické úrovni. Dnes víc než kdy jindy.
Literatura:
Acemoglu, D, Robinson J.A. 2013, Why nations fail, The Origins of Power, Prosperity, and Poverty), Profile Books LTD, 529.
Acemoglu, D., Robinson, J.A. 2023, Úzký koridor (orig. The Narrow Corridor – States, Societies, and the Fate of Liberty), Tomáš Krsek, 533.
Brugger, Walter 2006, Filozofický slovník, Naše vojsko, 640.
