Článek
O krizi konzervativismu v současných reáliích
V poslední době vidíme, že se rozpadají formy důvěrně známého světa, na což jen obtížně nalézáme popis. Na otázky, které tento rozpad vyvolává, pak nenalézáme odpovědi. Pro spoustu lidí se slovo „konzervativismus“ stalo jakousi berličkou pro staré vidění světa, protože v tom současném světě se neorientují. Jakou roli má hrát konzervativismus? Existuje vůbec? Proč se za konzervativce považují extravagantní miliardáři? Faktem je, že pokud konzervativismus existuje, je v těžké krizi a to především kvůli lidem, kteří se jím ohánějí. Pokud si jasně nedefinujeme, co by konzervativismu a konzervativní politika měla být a kdo by ji měl zastávat, tak se těžko my ostatní můžeme považovat za konzervativní.
Jestli mají společného něco Donald Trump, Andrej Babiš nebo Viktor Orbán, tak je to jejich averze vůči trendům a myšlenkám, které neodpovídají jejich starému vidění světa, které podle nich bylo jasnější a přehlednější. Jejich voliči na to slyší. Když se k tomu ještě přidá ideologie konzervativismu, pod kterou si každý z nich představuje něco jiného, tak tím svou ideologii zaobalí do intelektuálního hávu a díky tomu se můžou jejich fanoušci, voliči, cítit inteligentnější a lepší. Faktem je, že ani jeden z nich není konzervativec a každý, kdo se nenechá ošálit lacinými hesly, to musí vidět. Donald Trump je extravagantním miliardářem, který figuruje v Epsteinových spisech, a který se rád účastnil nejrůznějších pedofilních večírků[1] společně s dalšími podobně extravagantními miliardáři. Andrej Babiš je také extravagantní miliardář, navíc s neuspořádaným osobním životem a extrémně fluidní ideologií, která se mění od progresivního liberála přes sociálního demokrata až po nacionálního konzervativce. Ideologie ještě fluidnější než u Donalda Trumpa. Viktor Orbán má sice dlouhodobě stejnou ideologii, ale za fasádou konzervativního politika, který všechny „progresivce“ drží zkrátka, a který považuje rodinu za nejvyšší hodnotu a tradice své země drží v nejvyšší úctě, se skrývá bezbřehá touha po osobním zisku, po zisku všech spřízněných lidí a samozřejmě kolaborace s nepřátelskou mocností[2]. Ještě že se Orban nesnaží předstírat, že je pro něj upadající Rusko výspou konzervativních hodnot, čemuž nemají problém věřit někteří jiní zdejší „zastánci“ konzervativizmu. V těsném závěsu za těmito předními konzervativci jsou ti méně významní, například Jószef Szájer, který jako konzervativec rozhodně nežil[3]. V našich končinách ještě chybí zmínit samozřejmě Václav Klaus ml., který založil hned tři tradiční rodiny po sobě. Ani jeden z nich nežije konzervativním stylem života, ba ani nezastává myšlenky konzervativismu. Konzervativismus jim slouží jen jako intelektuální forma, do které mohou vložit cokoliv, co jejich volič nebo oni sami zrovna nesnáší nebo jsou tím pobouřeni.
Samotná existence těchto samozvaných ochránců konzervativismu svědčí o totální vyprázdněnosti konzervativismu, jak u politiků, tak i u jejich voličů nebo zastánců. Ovšem my máme vyšší ambice a to alespoň trochu rozebrat hodnoty, které dnes považujeme za konzervativní a jejich chybné chápání a projevy.
Konzervativismus jako strážce hodnot
Konzervativismus si rád nachází hodnoty, které je podle něj nutné chránit. Už i Hayek[4] si povšiml, že tyto hodnoty nevycházejí z nějaké pevně dané skutečnosti, která je ve všech dobách stejná, nýbrž že vycházejí vždy z nutnosti nějakého ad hoc vymezení se proti nějaké módní vlně. V historii takových vln najdeme spoustu a konzervativismus za nimi vždy pokulhává, aniž by jim dokázal zabránit. Samotní konzervativci si stejným způsobem vyzobávají hodnoty, které jim konvenují, aby se vymezovali proti jiným konzervativcům, kteří tytéž hodnoty nevyznávají, ale rovněž se považují za konzervativce. Jaký smysl má konzervativní postoj, který není konzervativní? Nebo je konzervativní, jen ostatní si myslí, že ne? Nebo se někdo staví za obranu nějakých hodnot stejně jako se stavěli nejrůznější obránci hranic za obranu na hranicích před migranty v době vrcholící migrační krize 2015? Nic z toho nevysvětli rozpadlý fenomén definice konzervativismu.
Křesťanského demokrata, jakýsi archetyp konzervativního člověka žijícího někde na moravském venkově zastávajícího tradice svých předků, může jako první konzervativní hodnota napadnout obrana křesťanství a jeho aspektů, jako je láska k bližnímu, pokora, umírněnost, rodina a samozřejmě úcta k věcem, které nás přesahují, jmenovitě Bůh, čímž se vlastně spojujeme se svými předky jak v minulosti, tak s našimi potomky v budoucnosti, pokud tedy budou zastávat stejné hodnoty jako my dnes. Zde však dochází k první trhlině, která kontinuitu konzervativního postoje narušuje. Může být konzervativní někdo nebo něco, kdo neuznává bytostně konzervativní instituci jako je náboženství, potažmo církev? Pokud vezmeme ze všech náboženství jen křesťanství, tak bychom těžko pohledali instituci, která trvá 2 tisíce let a přitom se změnila téměř nepostřehnutelně. To na rozdíl od všech ostatních věcí, které jsou dnes jiné než v době vzniku křesťanství. Co se však stalo, že se instituce církve dává spíš za odstrašující příklad jednání s člověkem během křižáckých výprav, čarodějnických procesů nebo brutální kolonizace Ameriky a Afriky? Křesťanský konzervativec si vyzobne to dobré, s čím souhlasí a to zlé vytěsní. Někdy v budoucnu, až se zase „duch doby“ otočí, tak to, co dnes považuje za dobré, bude považovat za zlé a něco jiného, co bylo dobré, bude považovat pro změnu za zlé. V tomto fenoménu nemá být odpověď na otázku, jestli může být konzervativec někdo, kdo neuznává náboženství, potažmo církve, leč je nutné poukázat na rozmělněnost hodnot i uvnitř samotné církve, ve které rozhodně nejsou samí tradicionalisté a silní vyznavači všech křesťanských tradic.
Konzervativci se asi hromadně neshodnou, jestli je církev dobrá, nebo špatná. Nicméně možná se shodnou nad rolí rodiny. Každého by asi překvapilo, kdyby někdo, kdo se považuje za konzervativce zpochybňoval ústřední roli rodiny v životě jak jednotlivce, tak společnosti jako celku. Jak by se ovšem u konzervativce tato hodnota měla projevovat? Rodina začíná v objevení se v nějaké formě společenství založené na biologických vazbách vzniklých spojením muže a ženy. I dnes existují různé formy takovéhoto společenství, například kmenová. Naše vnímání rodiny jako společenství muž, ženy a dětí, je jen jednou z takovýchto forem, která se ovšem v průběhu věků podstatně změnila a za poslední generace se změnila opravdu radikálně, čemuž konzervativismus nedokázal zabránit. Roger Scruton ve své knize Jak být konzervativec volá po znovuobjevení definice manželství, které má být „bytostné spojení, z něhož se vynořuje jiná a společná osobnost“ (Scruton, 2021, s. 189). Je to instituce, která je dobrá sama o sobě. Stejně jako budování rodiny. S tím se dá souhlasit bez ohledu na politické směřování. V tomto smyslu se však na konzervativce kladou vyšší nároky a to „žít jinak a uznávat základní duchovní pravdu, že manželství je závazek plynoucí ze slibu partnerů, nikoliv z razítek matriky“ (Scruton, ibid.). Žít jinak je však něco, co přesvědčení „konzervativci“ zmínění výše nenaplňují.
Práce jako povolání (v konzervativismu)
Jak nám ukázal marxismus, který považoval práci pouze za prostředek materiálního zabezpečení a uspokojení nějakých základních materiálních potřeb. V důsledku odcizení dělníka od produktu, který vyrábí, dochází k deprivaci a vykořisťování člověka jeho zaměstnavatelem, který si nechává podstatnou část hodnoty výrobku. Na vidění práce jako nutného zla, které člověk musí podstoupit, aby si zabezpečil materiální potřeby logicky konzervativismus musel reagovat. Konzervativec by měl odmítnout snahu o revoluční řešení materiální deprivace. U Marxe to byla revoluce, kdy se proletariát vzbouří proti svým utlačovatelům a vezmu si celou nadhodnotu zpět. Konzervativec naproti tomu neřeší výsledek, ale spíš proces, jakým dospěje k poznání práce jako naplňující, hodnotné a svobodné činnosti.
Dnešní konzervativismus jako politická ideologie především ignoruje materiální deprivaci. Zastánci konzervativismu k tomu vlastně nemají důvod. Do čela konzervativních hnutí jak v České republice, tak ve světě, se totiž nedostali lidé ze střední třidy, z venkova, tedy někdo, kdo ještě trochu ví, jak vypadá běžný život se svými běžnými problémy, ale lidé, kteří si díky svému privilegovanému postavení zajistili blahobytný život, přičemž politika je pro ně způsob, jak si tento blahobytný život udržet. Ve chvíli, kdy se lidé tohoto typu dostanou do politiky, protože tam zastánci politických postojů míří, výsledkem není na hodnotách postavená politika, ať už různá zprava doleva, ale blamáž, která se nejčastěji projevuje vzájemně odporujícími si postoji a prohlášeními občas okořeněnými skandály z minulosti nebo osobního života. Privilegovaný život bez materiální deprivace je však tím zaručen a konzervativismus k tomu svítí.
Jak by však měl tradiční konzervativismus odpovídat na materiální deprivaci? Na tuto otázku buď nemá odpověď nebo možné odpovědi ignoruje proto, aby náhodou nebyl osočen z levičáctví. Weberova protestantská etika, kterou jsme my postupem času přijali, i přes zkušenost s komunistickým experimentem, má za to, že s plody své práce se spojujeme s generacemi našich předků a s generacemi našich potomků. Spoření a investování jsou tak hlavními způsoby nakládání s plody naší práce, to místo hýření a užívání si. Materiální deprivace ale znamená, že člověk nemůže spořit ani investovat, protože veškeré své prostředky spotřebuje na zajištění základních životních potřeb. Tím se dostáváme oklikou k Marxovu vnímání. Člověku, který nemá tuto perspektivu rozšiřování plodů své práce, ale přitom se stále považuje za konzervativního, brzy nezbyde nic jiného než sklouznout ke kulturním válkám, kdy nesnáší všechno jiné a cizí, které mu tak úplně nekonvenuje. Na druhou stranu svůj materiální úděl, který by ho měl především trápit, vnímá jako neměnný. Pokud by ho však politické strany, které se nazývají konzervativní, chtěly dostat na svou stranu, musely by nejdřív vyřešit jeho materiální deprivaci. Tu neřeší, ba ani nemají snahu ji řešit.
V současnosti vidíme, že místo řešení skutečných problémů, kde by se například ekonomický konzervativismus mohl osvědčit a dostat na svou stranu lidi, kteří mylně považují za konzervativce nejrůznější extravagantní miliardáře, kteří mají daleko do chápání protestantské i jakékoliv jiné etiky, tak se ekonomický konzervativismus vyprazdňuje neustálým opakováním několika manter o tom, co taková ekonomicky konzervativní hodnota není a kdo všechno je marxista, socialista nebo levičák. Pak si třeba ani nevšimne, jak skrze nesmyslné programy a opatření na podporu zvýšení porodnosti sklouzává k sociálnímu inženýrství. To všechno za přihlížení pomýlených, často i materiálně deprivovaných lidí.
Konzervativismus jako chytrost
Konzervativismus je spojen se souborem hodnot, které nejsou samozřejmé samy o sobě. Člověk k nim nějakým způsobem musí dojít a dochází k nim nejen skrze zkušenost s vnějším světem, ale také skrze něco, co bychom mohli nazvat inteligencí. Výše jsme mluvili o spoření a investování, to odporuje přirozenému chování okamžité spotřeby před budoucím, avšak nejistým, vyšším ziskem. K takovému postoji musí člověk dospět rozumově. Pokud někdo nemá dostatečné rozumové schopnosti, nemůže dospět ani ke „konzervativním“ hodnotám. Nemluvíme ani tak o materiální deprivaci, kterou můžou ve zkaženém systému trpět i lidé vysoce vzdělaní nebo jinak schopní, ale spíš k hodnotám, které vychází z výsledků rozumové schopnosti. Jestliže je někdo, kdo se nazývá konzervativcem, ochoten pohrdnout prací, zkušenostmi a odborností jiného člověka jenom proto, že říká něco, co „konzervativec“ nechce slyšet, rozhodně to není v souladu jak s konzervativními hodnotami, tak s rozumovými závěry. V této chvíli dochází k řezu mezi tím, kde stojí politický názor, který může být jakýkoliv, tvořen jakkoliv a být klidně úplně hloupý, a tím, kde by měla stát racionalita ztělesněná konzervativismem.
S konzervativismem jako rozumovou schopností souvisí i schopnost logické diskuze, ve které se po předložení různých argumentů dojde k nějakému závěru. Tato schopnost se ale ukázala v dnešní době jako ještě nedosažitelnější než snad používání rozumu při tvoření hodnotového žebříčku. Politici, kteří se z nějakého neznámého důvodu nazývají konzervativními (jejich seznam výše), si zvykli pomocí slov vytvářet alternativní realitu bez ohledu na pravdu nebo bez ohledu na své diskutující oponenty. Výsledkem diskuze nemá být dospění k nějakému závěru, jehož výsledkem má být politická práce pro zemi, ale umlčení svého oponenta, ať už je to jiný politik nebo redaktor nezávislého média. Je symptomatické, že s občany jako partnery do diskuze se v této chvíli vůbec nepočítá, protože na osobních setkáních s politiky, kde by se dalo diskutovat, se zpravidla vůbec nediskutuje. Realita vytvářená pomocí slov považuje jakoukoliv diskuzi za narušení alternativního systému vytvořeného těmito slovy. Že jsou tyto systémy naprosto nekonzistentní, přímo odporující si a často úplně nesmyslné, snad ani není potřeba dodávat.
Vrcholem rozumových a morálních schopností, kterými by měl konzervativec disponovat je žití v pravdě. S tím souvisí vlastní, osobní život někoho, kdo navenek vyznává hodnoty tradiční rodiny, ale ve skutečnosti žije nevázaným životem neuznávajícím tyto svazky. Žití v pravdě také znamená pravdu uznávat jako hodnotu, nemodelovat si ji podle sebe a podle toho, jak se to hodí politicky, ale následovat ji právě bez ohledu na to, jestli se to politicky hodí nebo ne. S touto podmínkou mají problém úplně všichni politici, kteří se nazývají „konzervativní“. Nakonec žití v pravdě znamená žít rozumně, dělat rozumná rozhodnutí a být morální a mít vlastní integritu. Výše zmínění politici a nejenom ti výše zmínění, ale i ti nezmínění, jejichž seznam by byl velice dlouhý, prokazují, že ačkoliv sami sebe za konzervativní považují, s konzervativismem nemají nic společného. Dá se předpokládat, že jejich následovníci, voliči, podporovatelé na tom nebudou o nic lépe.
Závěr
Výše jsme vyjmenovali disonantní aspekty konzervativismu. Říkat o někom, že je „kolektivistický marxista“, „progresivní liberál“ nebo „komsomolec“, zatímco já jsem „hodnotově konzervativní“ z nikoho konzervativce nedělá. Je to právě tak málo vypovídající jako někomu nadávat do „progresivních liberálů“. Naopak jsou to právě nejrůznější extrémisté, kteří se považují za konzervativní, protože žádná pravicově konzervativní extrémistická strana o sobě neřekne, že je pravicově extremistická. Řekne o sobě, že je konzervativní a na straně lidi, kterým jde o zachování tradičních hodnot proti novým a starým levicovým ideologiím. Konzervativismus tomuto pohledu trestuhodně uvolnil místo a teď na nej není schopen reagovat, aniž by se nedostával do vzájemně si odporujících si pozic. Konzervativismus si pro sebe zabrali, a teď ho definují, lidé, kteří jsou nevzdělaní, nemají úctu k tradičním hodnotám, svým předkům, ani k hodnotám, které je převyšují. Konzervativismus v rukách těchto lidí silně upadl. Pokud se nevymezí a nevymůže si své místo zpět, nezačne znovu existovat.
Literatura:
Weber, Max, 2009, Metodologie, sociologie a politika, Oikoymenh, 354
Scruton, Roger, 2021, Jak být konzervativec (orig.: How to be a Conservative), Centrum pro studium demokracie a kultury
Hayek, Friedrich A. 2022, Osudná domýšlivost (orig.: Fatal Conceit, The Errors of Socialism), Grada, 271
Poznámky pod čarou:
[1] Vláda USA zveřejnila část Epsteinových spisů týkající se obvinění Trumpa — ČT24 — Česká televize)
[2] Orbán si tajně vybudoval malé Versailles. Opoziční poslanec prozkoumal zámek z letadla - Novinky
[4] Viz. Friedrich August von Hayek, Osudná domýšlivost.
