Článek
V Sasku-Anhaltsku za sebou máme volby, které vyhrála strana AfD a to poměrně drtivě s výsledkem 43,8 procent. Ačkoliv to na vytvoření jednobarevné většiny v tamějším zemském sněmu nestačí, bude vládnout. Ihned po volbách náš veřejný prostor opanovaly názory rozdělené do dvou hlavních skupin. Na jedné straně gratulanti k tomuto „úspěchu“, na druhé straně proponenti nástupu neonacismu k moci. Analytici, ať už profesionální či amatérští se začali předhánět v odhadech, co toto vítězství znamená, ale především, co k němu vedlo. Jedna z hlavních tezí, ke které došli, je, že důvodem vítězství Afd, a nejenom AfD, ale i dalších populistických stran, spočívá v tom, že tradiční strany nejsou schopny reagovat na skutečná přání lidí a nabízet jim skutečná řešení. Tradiční středové strany jsou údajně odtrženy od reality a teď se zcela nesmyslně, byť to každému musí být naprosto jasné, diví, že utrpěly drtivou porážku. Přitom stačilo být mezi lidmi a být vůči nim empatický. Nezlehčovat jejich obavy a nepohrdat jimi z velkých center, kde žijí lidé s vysokými příjmy a s vysokým vzděláním. Ti se obyčejných lidí štítí, a proto nevědí, co lidé chtějí a nejsou schopni jim nabídnout žádný relevantní politický program.
Výsledek jakýchkoliv podobných voleb, ve kterých vyhrají populistické strany, mezi které se AfD zcela nepochybně řadí, vždy evokují závěr, že většina lidí vidí svět a společnost zcela jinak, že jak ho představují tradiční strany. Když tyto tradiční strany prohrají, jedná se o přímý zásah do jejich schopnosti oslovovat voliče a nabízet řešení. Přesto i tyto tradiční strany mají své voliče a ti jsou kdo? Údajně nějaká „elita“ žijící si své pohodlné životy na pozicích placených z veřejných rozpočtů bez nutnosti dělat nějakou pořádnou práci, ale zato s permanentním nutkáním ty „obyčejné“ lidi mistrovat a obviňovat je z nacionalismu, rasismu, xenofobie nebo ještě hůř z obyčejné hlouposti. Samozřejmě po vítězství populistické strany typu Afd dojde k všeobecné radosti, jak jim to ti obyčejní lidé nandali a že teď se teprve bude dělat něco pro obyčejné lidi, ne jenom pro od reality odtržené elity. Volič tradiční strany může akorát tak pokrčit rameny a zvolit některou z dosavadních strategií: nadávání, rezignace, apatie.
V této společnosti však žijí lidé, a je jich poměrně dost, kteří po svých volených zástupcích vyžadují rozumná řešení a zároveň skutečná řešení skutečných problémů. Rozdíl mezi skutečným řešením skutečných problémů a tím, co nabízí populismus, je v tom, že skutečná řešení trvají dlouho a vyžadují hlubokou erudici. Každý, kdo se pustí do takového řešení, musí umět komunikovat a nalézat cesty tam, kde je nikdo jiný nevidí. Zároveň musí naslouchat odborníkům a klást jim kritické dotazy, tedy musí rozumět tomu, co mu říkají a pokud má někde mezery, musí je vyplnit dalším studiem. Je to velice nevděčná, zdlouhavá, nudná a úmorná práce. Přirozeně že se do takové práce populistickým politikům nechce. Když se dostanete k moci na základě nereálných slibů, protože bojujete proti neexistujícím hrozbám, proč byste se zabývali nějakou prací?
Tato země, stejně jako jakákoliv jiná, vyžaduje reformy, o to častější a hlubší, jak rychle se mění společnost, technologie, pracovní trh. Skutečná politická práce, jak je popsána výše, je nutná pro reformy v daňové oblasti, v sociální oblasti, například v důchodech, je nutná i pro ochranu životního prostředí a udržitelné veřejné finance. Toto si uvědomují lidé, kteří populisty většinou nevolí. Zároveň je nutno říct, že politici, kteří dokážou přesvědčit voliče o tom, že řešení mají a skutečné práce se nebojí, mají poměrně vysokou politickou úmrtnost. Buď ve své práci selžou nebo sklouznou k pohodlnosti populistů. Ani jeden stav není žádoucí.
Co má však dělat člověk, který vyžaduje reformy, které jsou postupem času čím dál zoufaleji potřeba, ale musí se neustále dívat na to, jak se k moci derou a dostávají se k ní politici, kteří nehodlají žádné reformy provádět, preferují snadná témata ve formě kulturních válek, v horším případě, na co sáhnou, je z toho blamáž a ostuda? Copak preference tohoto člověka, který si uvědomuje nutnost reforem, jsou méněcenné než preference člověka, který věří populistům? Občan, který by chtěl v české, nebo klidně i německé, společnosti reformy, je permanentně zklamán. Nikdy nevyhraje volby, nikdo si s ním nepromluví ani ho nevyslechne. Politici, ke kterým se upíná, ho zklamou nebo zahrnou výmluvami, proč nějaké reformy nejdou dělat. Na druhé straně jsou lidé, kterým se nabídka vyslechnutí a boje proti více či méně skutečným hrozbám, které se dají zesilovat skrze sociální média, neustále rozšiřuje a hlavně neustále přiživuje. Hodí se zmínit metaforu Dona Quijota, který bojuje s větrnými mlýny, což nemá evokovat boj proti velké přesile, který nejde vyhrát, ale boj, který je ve své podstatě nesmyslný, ale zato může být veden donekonečna pro účely ať už domnělého hrdinství jako u Dona Quijota nebo výhry ve volbách jako je boj AfD proti migraci nebo klimatické změně.
Na otázku co má dělat člověk, který po politicích vyžaduje reformy, skvělý slovenský esejista Ján Markoš nabízí odpověď ve formě občanské angažovanosti. Jít prostě něco dělat, být mezi lidmi, bavit se s nimi a nenechat se ovládnout nenávistnými komentáři na sociálních sítích. To je možná poslední záchrana, utéct do nějaké své ulity a sociální bubliny. Pokud se ale bavíme o skutečných reformách, potřebujeme tyto lidi v politice, aby dělali skutečnou práci. Lidé, kteří chtějí reformy, protože si uvědomují jejich potřebnost v tomto rychle se měnícím se světě zažívají stále další a další prohry, balastem obalené projevy a nereálné sliby. Tradiční strany jsou přitom kritizovány, že nejsou schopny oslovit voliče, ale zároveň kritizovány, když se snaží voliče oslovit tím, čím zacházejí populistické strany: nereálnými sliby a nabízejícím jednoduchá řešení na složité problémy. Volič, který vyžaduje reformy, je právě ten, který si zaslouží naši nejhlubší empatii a soucit, protože je to právě on, na jehož zájmy nikdo nereaguje, nikdo mu nenaslouchá, ale zato může za veškerý špatný stav současnosti, protože patří k nějaké vybájené elitě. Je to nespravedlnost, se kterou musí žít, ale kterou se snaží, sic mnohdy marně, překonat.
