Článek
Tento článek vychází u příležitosti 250 let od prvního vydání knihy Adama Smithe Bohatství národů, knihy, která poprvé definovala ekonomické zákonitosti a ekonomické vztahy mezi osobami, firmami a nejrůznějšími společnostmi. Za cíl vztahů mezi nimi si nevybral do té doby běžné kategorie jako morálku nebo vládu, ale jako ekonomický, chcete-li peněžní, zisk. Začal se psát příběh ekonomie jako vědy.
Smysl a cíl politické ekonomie
V období po 2. sv. válce se do ekonomie, především vlivem Johna Maynarda Keynese, začala dostávat matematika. Bylo potřeba objasnit a dokázat do té doby a na první pohled neintuitivní závěry typu „čím vyšší poptávka, tím nižší zaměstnanost“ nebo „čím víc peněz utratíme, tím víc jich budeme mít“ (Keynes, 2017) a matematika se svými složitými vzorci, kterým běžný člověk nerozumí, tím méně, aby jim rozuměl politik, se ukázala jako ideální jazyk na důkaz exaktnosti. Že je matematika exaktní věda, potvrdí každý a protože k tomu i kdekdo potvrdí, že ji nerozumí, akorát hraje do karet matematickému jazyku, který se v ekonomii etabloval.
Taková ale nebyla ekonomie jak ji viděl Adam Smith. Pro Adama Smithe byla ekonomie věda politická, proto politická ekonomie, a měla se zabývat především způsobem zbohatnutí a tomu, co bychom dnes nazvali prosperitou. „Politická ekonomie, pokud jí míníme obor umění státnického a zákonodárského, sleduje dva různé cíle. Především se chce postarat o to, aby národ měl bohaté důchody neboli živobytí, nebo, lépe řečeno, umožnit mu, aby si takové důchody nebo živobytí obstaral sám, a za druhé opatřit státu dostatečný důchod, aby mohl sloužit celku. Chce tedy učinit bohatým jak národ, tak i panovníka.“ (Smith, 2017, 373) Následovalo přibližně 150 let vývoje, během kterého nejrůznější filozofové, spisovatelé a další společenští vědci rozvíjeli tuto myšlenku a snažili se přijít na to, jak zajistit, aby národy byly bohaté, dále jak to, že některé jsou chudé, konečně jak to, že někteří lidé jsou chudí a proč někteří jiní lidé jsou bohatí. Všichni tito myslitelé museli projevit brilantní schopnosti analýzy a všímavosti, aby dokázali objevit souvislosti tam, kde zdánlivě žádné nejsou. Ještě v polovině 20. století byli nejvýznamnější ekonomové zároveň filozofové (např. F.A. Hayek), protože ke své prací potřebovali metodu filozofické analýzy spíš než matematiku. S tím vším souvisely i otázky, které si kladli: jak být svobodný ve společnosti a jak svobodu ve společnosti zajistit.
Dnešní ekonomie se od těchto otázek mírně odklonila. Dnes si ztotožňujeme ekonomii s makroekonomickými údaji, analýzami a výstupy, které používají hlavně politici k tomu, aby prokázali svou kompetenci. Volání po ekonomovi na postu ministra financí akorát dokazuje mylné přesvědčení, že ekonom je někdo, kdo dokáže zajistit, aby peníze byly a současně neubývaly. Ekonom je viděn jako někdo, kdo ví, jak vydělat peníze a protože ministerstvo financí s penězi souvisí, ekonom je ¨současně ten, kdo zajistí jejich dostatečný až možná nekonečný přísun. Když pomineme toto přehnané očekávání, tak je nutno zmínit, že z prostoru, který na veřejnosti dostávají ekonomové, se však úplně vytratila analýza společenských vztahů a individuálního vidění prosperity.
Řešení základních otázek politické ekonomie
Každý stát se skládá z individuálních občanů. Už Adam Smith si všiml, že když necháme svobodné individuum jednat podle svých vlastních preferencí a zájmů, „vede ho tu jakási neviditelná ruka, aby napomáhal dosažení cíle, o který mu vůbec nejde. A to, že jemu o nic takového nejde, nemusí být vždy společnosti nějak na újmu. Tím, že jde za svým vlastním zájmem, prospěje mnohdy zájmu společnosti účinněji, než když mu chce opravdu prospět.“ (Smith, 2017, 398) Adam Smith tak nastolil základní myšlenku, která se dodnes objevuje jako stěžejní podklad pro klasickou teorii, ze které se pak odvozuje způsob, jakým může být individuum bohaté. Prostě ho necháme jednat a ono to samo povede k bohatství. Bohatství viděl Adam Smith tak, že „každý člověk je bohatý nebo chudý podle toho, kolik si může dopřát věcí k životu nezbytných a život zpříjemňujících a kolik radovánek.“ (Smith, 2017, s. 29)
Jak už bylo řečeno v minulém článku o novém pojmu pro well-being, neměli bychom se dnes spokojit pouze se svobodným jednáním v rámci vytyčeného cíle. Adam Smith viděl základ jednání v následování svých vlastních zájmů, kterýžto byl hlavně ekonomický profit. Totéž předpokládá i o povoláních, která za profitní vůbec nepovažujeme, například učitelé. Dnes ovšem vidíme, že k prosperitě nevede ani tak touha po profitu, ale touha po realizování určité volby, která je vybrána z celé řady alternativ. Tyto volby musí jít zároveň změnit a snadno realizovat nějakou jinou volbu. S prosperujícím individuem pak půjde ruku v ruce i ekonomický profit. První úkol politické ekonomie tedy je vytvářet rámec ekonomických alternativ pro prosperující individuum. Nespokojit se pouze s deklarací laissez-faire, ale aktivně vytvářet co nejvíc alternativ pro co nejvíc voleb.
Bohatství státu, Smith by řekl panovníka, se na druhé straně zakládá spíše na makroekonomických faktorech: tedy hlavně na tom, kolik peněz dohromady vyprodukují všichni jeho občané svou prací. Tady má svobodný stát pouze dvě alternativy. Vzhledem k tomu, že si nemůže přivydělat nic navíc nad rámec nějakých podílů ve firmách se státním podílem, které ovšem slouží spíše jako regulátory uvnitř těchto firem, musí se spoléhat především na to, kolik vybere od svých občanů. Neustále řeší dilema, jestli více zdanit produktivitu, majetek nebo nechat všechno spíš na svobodné iniciativě včetně nesení rizik za špatné volby nebo zásah vyšší moci. Intuitivní předpoklad je, že když necháme individua, aby jednala ve svém ekonomickém zájmu, bude to znamenat bohatství i pro stát. Jenže individua nechtějí nést rizika a požadují po státu, panovníkovi, aby je před těmito riziky chránil. Zde přichází další úkol pro politickou ekonomii: nalézt spravedlivou rovnováhu mezi ochranou individua před riziky a zásahy vyšší moci a podporováním jeho iniciativ. Jak už bylo řečeno v minulých článcích, toto není úkol jen politický, ale také, a to možná především, filozoficko-ekonomický.
Politická ekonomie by se neměla oprostit od kategorií typu „spravedlnost“, „morálka“, „etická správnost“. To je hlavní rozdíl mezi ekonomií jako vědou, kterou můžeme nazývat politickou ekonomií, a ekonomií, která má sloužit pouze pro ospravedlnění vysokého profitu určitých vybraných podniků, které mají dost prostředků k tomu, aby si ten vysoký profit zajistily a to například tak, že si u politické moci vynutí výhody a privilegia. Ostatně to Adam Smith explicitně kritizoval. Rozlišení mezi promyšleným ekonomickým jednáním a pouhou touhou po co nejvyšším zisku za co nejkratší čas bez ohledu na následky znamenalo u Adama Smithe počátek nové koherentní vědy, která dále rozvíjela i výše zmíněné morální kategorie. Ty nezavrhnula za cílem nastolení všeobecné honby za co nejvyšším profitem, jak je ekonomie někdy vnímána, nutno říct mnohdy za přičinění neseriózních ekonomů, ale naopak je do ekonomie přidala. My se snažíme, a měli bychom se snažit, pokračovat v tom, co Adam Smith začal: tedy v nalézání morálních kategorií v ekonomii.
Závěr
Jak už Adam Smith navrhoval a argumentoval, úloha politické ekonomie je nalézat co nejvíce zdrojů k bohatství jak individua, tak státu, slovy Adama Smithe, panovníka. Pochopitelně bez podložených výpočtů a exaktní metody by nebylo možné nacházet kvalitní řešení, ovšem politické ekonomii se říká politická proto, že se neredukuje jen na matematické výpočty a analýzy, ale také na hledání morálně správného jednání. Pakliže chceme po politice, aby kromě kvalitní správy věcí veřejných nacházela i řešení pro boj s chudobou, nerovností nebo oligarchizací (možno si dosadit jakýkoliv sociální nebo ekonomický problém), měli bychom totéž chtít i po ekonomii. Zkrátka nerezignovat na morální kategorie ani v tak všeobjímající a neustále připomínané disciplíně jako je ekonomie.
Literatura:
Keynes, John Maynard 2017, The General Theory of Employment, Intererest and Money, Wordsworth Editions Ltd., 576
Smith, Adam 2017, Bohatství národů, Grada, 904
