Článek
Hildegard Trutzová patřila v polovině 30. let k typickým představitelkám mladé generace, která plně podlehla nacistické ideologii. Do Svazu německých dívek vstoupila hned v roce 1933, kdy se Hitler dostal k moci. Svědomitě chodila na týdenní schůzky, pochodovala v prvních řadách a bez výhrad věřila v nadřazenost svého národa. Ve vzpomínkách pak sama popsala, jak moc Hitlera obdivovala a novému režimu věřila.
Vedoucí ji při slavnostních průvodech pravidelně stavěli do prvních řad. Vynikala totiž vzhledem, který přesně odpovídal tehdejším rasovým tabulkám. Měla světlé blond vlasy, jasně modré oči, vysokou postavu, dlouhé končetiny a širší pánev. Vedení ji ostatním dávalo za vzor dokonalé severské ženy, která má ideální předpoklady pro rození zdravých dětí.
Když v roce 1936 v osmnácti letech dokončila školu, vůbec nevěděla, co se životem dál. Neměla žádné konkrétní plány na další studium ani práci, ale zároveň pociťovala silnou touhu vykonat něco mimořádného pro stát. Během rozhovoru s jednou z předních představitelek dívčího svazu dostala návrh. Vedoucí jí navrhla, že pokud neví, co dál se životem, měla by dát dítě samotnému Vůdci. Německo totiž podle tehdejší propagandy ze všeho nejvíc potřebovalo nové rasově čisté děti.
Vstup do programu Lebensborn
Tento návrh přivedl Hildegard k myšlence zapojit se do programu Lebensborn, v překladu Pramen života. Tento projekt založil v prosinci 1935 šéf jednotek SS Heinrich Himmler. Oficiálním cílem bylo zastavit klesající porodnost v zemi a systematicky zvyšovat počet dětí, které splňovaly přísná kritéria takzvané rasové hygieny. Režim se snažil bojovat proti vysokému počtu nelegálních potratů a nabízel svobodným matkám finanční i zdravotní podporu, pokud dokázaly, že dítě má vhodný genetický původ.
Hildegard nápad nadchnul a do programu se dobrovolně přihlásila. Dobře však věděla, že její rodiče by s takovým krokem nesouhlasili. Tehdejší společnost byla hodně konzervativní a mít dítě jako nevdaná holka s neznámým mužem znamenalo obrovskou ostudu. Rodičům proto namluvila, že odjíždí na pobytový kurz národního socialismu.
Namířeno měla do zámečku u bavorského jezera Tegernsee, který režim zabavil a předělal na tajné centrum. Na místě se potkala s dalšími přibližně čtyřiceti dívkami podobného věku. Kvůli zachování absolutního utajení musely všechny účastnice ihned po příjezdu odložit svá pravá jména a oslovovat se pouze přijatými pseudonymy.
Ještě než mohly být dívky schváleny jako vhodné matky, musely podstoupit důkladné prověrky. Klíčovou podmínkou byl rodokmen prokazující árijský původ bez jakékoliv židovské stopy, a to nejméně do úrovně prababiček a pradědečků. Hildegard s tímto požadavkem neměla žádný problém, protože její rodina disponovala rodokmenem sahajícím o několik století zpět. Vedle lékařských prohlídek musely dívky podepsat i prohlášení, že v rodině nemají žádné dědičné nemoci, duševní poruchy ani problémy s alkoholem.
Luxusní bavorský zámeček
Život na bavorském zámku se od každodenní reality v Německu lišil. Objekt fungoval v podstatě jako luxusní hotel kombinovaný se specializovanou klinikou. Dívky nemusely vůbec pracovat, o všechno se staralo služebnictvo a kuchyně podávala jídla, o jakých se běžným lidem v té době ani nesnilo. K dispozici měly herny pro sport, hudební salon, bohatě vybavenou knihovnu a soukromý kinosál.
Pobyt na zámku vedl vysoce postavený lékař z řad SS, který osobně dohlížel na zdravotní stav všech přítomných žen. Vedle komfortu a zábavy však panovala v zařízení přísná pravidla. Dívky musely podepsat dokument, ve kterém se předem vzdávaly všech práv na dítě, které v programu porodí. Bylo v něm uvedeno, že potomci se stávají majetkem státu a budou vychováváni v příslušných ústavech tak, aby z nich vyrostli oddaní přívrženci režimu.
Po dokončení úvodních formálních kroků a prohlídek nastala fáze seznámení s vybranými otci. Nacisté do zámečku poslali skupinu důstojníků SS, kteří prošli stejně přísným výběrem. Všichni důstojníci byli vysocí, měli atletickou postavu, světlé vlasy a modré oči. Pro dívky byl připraven seznamovací týden, během kterého se s muži vídaly při společenských večerech, hrách nebo sledování filmů.
Účastnice dostaly za úkol vybrat si partnera, jehož fyzické rysy nejlépe odpovídaly jejich vlastnímu vzhledu. Důraz se kladl na to, aby barva očí a vlasů obou rodičů byla téměř identická. Anonymita však platila oboustranně. Dívky se nedozvěděly pravá jména důstojníků a muži naopak neznali identitu žen. Navenek to sice vypadalo jako romantické namlouvání, ve skutečnosti ale šlo o naplánovaný proces.
Lebensborn
Počětí podle kalendáře
Jakmile si Hildegard vybrala svého partnera, musela vyčkat na určený termín. Podle instrukcí lékaře se čekalo na desátý den od začátku poslední menstruace, kdy byla šance na otěhotnění nejvyšší. Po závěrečné zdravotní kontrole dostal vybraný důstojník příkaz navštívit dívku v jejím pokoji.
Hildegard později vzpomínala, že její partner byl neuvěřitelně pohledný, i když jí připadal trochu hloupý. Během prvního týdne u ní strávil tři večery. V ostatních dnech musel stejným způsobem navštěvovat další ženy na zámku. Všechno probíhalo bez zábran a ostychu. Oba totiž věřili, že plní svou svatou povinnost vůči národu a Vůdci.
Přesné načasování zafungovalo a Hildegard otěhotněla. Tím pro ni pobyt v bavorském zámečku skončil. Odtud už zamířila do specializovaného domova pro matky, kde pod dohledem lékařů počkala na porod. Péče o nastávající matky byla v těchto zařízeních na tehdejší poměry špičková, podávala se kvalitní strava a dbalo se na dostatek pohybu na čerstvém vzduchu.
Když přišel čas porodu, proběhl celý proces bez použití jakýchkoliv tlumících léků nebo injekcí proti bolesti. Podle tehdejší propagandy měla správná německá žena porodní bolesti vydržet. Léky proti bolesti nacisté odsuzovali jako projev zkaženosti Západu. Hildegard porodila zdravého chlapce. Novorozeně směla kojit a pečovat o něj pouhé dva týdny. Poté jí syna odebrali a přemístili ho do jednoho ze specializovaných domovů SS. Svému synovi dala život, ale dál už do jeho osudu nesměla nijak zasáhnout.
Konec plnění povinností, svatba a ztracený syn
Po opuštění mateřského domova měla Hildegard v úmyslu se do projektu po čase vrátit a porodit pro stát další děti. Další děti už ale režimu nedala. Zamilovala se totiž do mladého vojáka a brzy se za něj vdala.
Když po svatbě manželovi svěřila, že už jedno dítě porodila pro Lebensborn. Místo uznání se od manžela dočkala jen chladného odstupu a mlčení. Otevřeně ji však kritizovat nemohl, protože formálně šlo o splněnou povinnost vůči Vůdci a režimu, kterému sám sloužil.
O dalším osudu svého syna se Hildegard už nikdy nic nedozvěděla. Nikdy se nedozvěděla, jak se syn jmenuje, kde vyrůstal ani v jaké rodině skončil. Nebyla v tom sama. Za dvanáct let nacistického režimu se v domovech Lebensbornu v Německu, Norsku a dalších zemích narodilo odhadem dvacet tisíc dětí. Další tisíce dětí nacisté za války ukradli rodinám na okupovaném východě. Pokud prošly rasovými testy, dostaly německá jména a skončily u pěstounů.
S blížícím se koncem války na jaře 1945 začali nacisté zbrkle zametat stopy a většinu dokumentů Lebensbornu zničili. Snažili se tak zakrýt stopy po rasových experimentech a únosích. Pro tisíce dětí to znamenalo, že se v dospělosti nikdy nedobraly pravdy o svém původu. Mnoho z nich vyrůstalo v pěstounských rodinách bez tušení o svém původu a po válce navíc naráželo na předsudky a lidskou nenávist.
