Článek
Ida Woodová, dříve známá jako zářivá hvězda newyorských salónů a vdova po bohatém novinovém magnátovi a politikovi Benjaminu Woodovi, propadla těžké paranoii. Dostala šílený strach, že ze dne na den přijde o všechny peníze. Naplno to vypuklo na podzim 1907, kdy Ameriku zasáhla bankovní krize a tisíce lidí přišly o úspory
Vyděšená vdova se rozhodla jednat bez ohledu na to, jak bláznivě to jejímu okolí připadalo. Dorazila do své banky Guaranty Trust Company a požadovala o okamžitý výběr veškeré hotovosti. Z přepážky si odnesla téměř jeden milion dolarů v bankovkách, což byla na tehdejší dobu obrouvská suma. Celé toto jmění si bez jakéhokoliv doprovodu či ochrany nacpala do obyčejné nákupní tašky a v klidu odešla do ulic Manhattanu. V následujících týdnech rozprodala veškeré svoje nemovitosti, luxusní nábytek, drahé obrazové sbírky i historické cennosti. Svému okolí stručně oznámila, že je ze všeho shonu a ruchu velkoměsta unavená a chce mít od světa jednou provždy klid.
Spolu se sestrami Mary a Emmou se ubytovala v tehdy známém manhattanském Herald Square Hotelu. Byla rozhodnutá, že už se do běžného života mezi lidi nikdy nevrátí. Ženy se ubytovaly ve dvoupokojovém apartmá číslo 552 v pátém patře.
Ida Woodová vevyšla z pokoje celých dvacet čtyři let. Dva malé pokoje se pro ni staly celým světem a neměla žádnou potřebu je opouštět. Dveře na chodbu zůstávaly pevně zamčené a cizí lidé do pokoje nesměli. Ženy postupně přerušily veškeré vazby s přáteli, známými i vzdálenějšími příbuznými. Zmizely ze světa tak dokonale, že většina jejich starých známých měla za to, že už dávno nežijí.
Svět za pootevřenými dveřmi
Život v uzavřeném hotelovém pokoji probíhal podle přísných pravidel, která Ida nastavila a vyžadovala. Hotelovému personálu i pokojským byl vstup do apartmá zakázán. Vedení hotelu na tyto podmínky přistoupilo, protože nájemné za pokoj bylo vždy zaplaceno do posledního centu. Pokoj se tak celé dlouhé roky vůbec neuklízel, nevětral a neudržoval. Během celých dvaceti čtyř let předaly ženy špinavé prádlo hotelové prádelně přes drobounkou škvíru v pootevřených dveřích pouze dvakrát.
Veškerý kontakt s okolním světem obstarával jediný důvěryhodný hotelový poslíček. Každý den v přesně určenou hodinu zaklepal na dveře a stařenky si přes škvíru převzaly stále stejný nákup. Požadovaly kondenzované mléko v plechovkách, obyčejné tvrdé sušenky, mletou kávu, slaninu, vajíčka a občas čerstvou rybu, kterou jedly zcela sirovou bez tepelné úpravy. Ida si navíc přes poslíčka nechávala nosit silné kubánské doutníky, dýmkový tabák a kelímky obyčejné vazelíny.
Tuto vazelínu si pak každý den celé hodiny vmasírovala do obličeje i krku, protože byla naprosto posedlá myšlenkou, že si tím udrží mladistvou pleť bez vrásek a zpomalí stárnutí. Přestože účty za ubytování platila vždy přesně, včas a výhradně v hotovosti, poslíčkovi dávala spropitné pouhých deset centů. Pokaždé si přitom stěžovala, že jde o její úplně poslední peníze na světě a že zanedlouho umře hlady jako žebračka.
Odhalení mezi hromadami špíny a odpadků
V roce 1928 sestra Emma v tichosti v pokoji vážně onemocněla. Když už byla v bezvědomí, byla tajně převozní službou odvezena do nemocnice, kde ve věku 71 let zemřela. Ostatní lidé v hotelu ani personál přitom neměli do té doby nejmenší tušení, že v pokoji číslo 552 po celá ta léta žila ještě třetí žena. Ida s Mary po smrti sestry dveře zamkly ještě důkladněji a pokračovaly v samotářském životě.
Konec jejich samotářství přišel 5. března 1931. Druhá sestra Mary začala v pokoji přímo před očima Idy umírat. Třiadevadesátiletá Ida tehdy poprvé po čtyřiadvaceti letech podlehla panice a vyšla na hotelovou chodbu. V obnošených šatech křičela na kolemjdoucí pokojskou, že její sestra umírá a potřebuje okamžitě lékaře.
Hotelový personál, záchranáři a policisté po vstupu do apartmá nevěřili vlastním očím. Apartmá bylo od podlahy až po strop zaplněné příšernou hromadou odpadků. Všude ležely tuny zažloutlých starých novin, stovky prázdných papírových krabic od sušenek, zamotaná klubka provázků, stohy balicích papírů, staré plechovky od vazelíny a nánosy prachu. Uprostřed tohoto chaosu a zápachu ležela na pohovce mrtvá sestra Mary přikrytá jen tenkým špinavým prostěradlem.
Samotná Ida byla vyzáblá na kost, vážila necelých čtyřicet kilogramů, měřila sotva metr a půl a na sobě měla jen obnošenou noční košili. Ukázalo se, že se celé roky nemyla a nepoužívala mýdlo ani vodu. Její obličej byl ale díky neustálému dennímu masírování vazelínou neuvěřitelně hladký, svěží a podle přítomných svědků připomínal růžovou slonovinu nebo drahý kamej šperk.
Krabice od sušenek plná milionů
Když úřady a právníci začali temný a zapáchající pokoj prohledávat, nestačili se divit tomu, co se skrývalo pod nánosy špíny. Mezi odpadky objevili obrovské bohatství. V obyčejné staré krabici od bot leželo v hotovosti 247 200 dolarů. Ošetřovatelka pak následující den u spící Idy objevila v tajné kapse všité do spodničky balík s půlmilionem dolarů v hotovosti. V obyčejné plechové krabici od starých sušenek našli diamantový náhrdelník v hodnotě čtyřiceti tisíc dolarů, zlaté čelenky a vzácné prsteny.
V hotelovém suterénu a přilehlých skladech navíc vyšetřovatelé objevili více než padesát velkých kufrů napěchovaných luxusními hedvábnými šaty, drahými irskými krajkami, zlatými certifikáty a historickými dokumenty. Celková hodnota nalezeného majetku v době hospodářské krize přesahovala milion dolarů, což z Idy dělalo nesmírně bohatou ženu.
Právníci prosadili, aby byla Ida přes svůj veškerý odpor prohlášena za nesvéprávnou, a přestěhovali ji do čistého pokoje o patro níže. Stařenka plná hněvu plakala a křičela z okna na ulice Manhattanu, že je vězněm a všichni ji chtějí okrást. O její dědictví se během pár týdnů okamžitě přihlásilo přes tisíc lidí z celého světa, kteří tvrdili, že jsou jejími příbuznými.
Ida Woodová ve skutečnosti vůbec neexistovala. Vznešená dáma byla ve skutečnosti chudá irská emigrantka Ellen Walshová. Celou svou minulost si vymyslela v devatenácti letech, aby se v New Yorku dostala do nejvyšší společnosti
Když Ida Woodová 12. března 1932 ve věku 94 let zemřela na zápal plic. Žádný z falešných dědiců nedostal ani cent. Veškerý majetek nakonec soudním rozhodnutím získalo deset skutečných příbuzných v Irsku a Americe, kteří o existenci své bohaté tety neměli do té doby ani nejmenší tušení.
