Článek
Jméno Bedřich Prokoš vám možná na první dobrou nic neřekne. Jakmile si ale vzpomenete na postaršího ženicha Fliegera z Kulového blesku, který s nevěstou Opatrnou trpělivě řeší komplikovanou směnu bytů, máte hned jasno. Stejně výraznou stopu zanechal i v komedii Vrchní, prchni!. Zahrál si v ní podvedeného otce, který u slavnostního oběda s filmovým synem Miroslavem Vladykou už dopředu řeší, kde bude jednou slavit promoci jeho budoucí vnuk. Málokdo už ale dnes tuší, kdo tenhle sympatický pán se sametovým hlasem vlastně byl. Za minulého režimu totiž zastával jedny z nejvyšších funkcí v české kultuře.
Na první pohled to všechno nedávalo moc smysl, v jeho podání ale tyhle dva protiklady fungovaly překvapivě dobře. Byl přesvědčeným komunistou a mocným odborovým funkcionářem. Zároveň ale zůstal slušným kolegou, který své postavení nikdy nezneužil k ubližování druhým, a za normalizace dokonce tajně kryl záda tvůrcům Divadla Járy Cimrmana.
Chudé dětství a zadní vrátka v podobě řemesla
Začátky neměl snadné. Vyrůstal v chudobě a bez otce, kterého nikdy nepoznal. Narodil se 23. října 1912 v pražských Nuslích do početné rodiny pivovarského sklepníka Vendelína Prokoše a jeho ženy Marie. Byl nejmladším z pěti dětí a otec zemřel pouhý den před jeho narozením. Uživit početnou rodinu bez otce bylo velmi těžké. Malý Bedřich tak musel od dětství brát život zodpovědně.
Divadlo ho sice táhlo už od dětství, dlouho se ale bál pustit se do něj naplno. Měl obavy, že by ho nejisté herectví neuživilo a skončil by bez peněz. Nejprve si proto pojistil budoucnost poctivým řemeslem. Vyučil se kovorytcem na umělecké rytecké škole a k tomu si ještě doplnil vzdělání třemi ročníky večerních kurzů obchodní akademie.
Touha po divadle ho ale stejně nepustila. Už od svých šestnácti let začal ve volném čase docházet do ochotnického divadelního spolku při sboru Církve československé husitské v Nuslích. Právě tam získal skvělé základy, protože se nezajímal jen o herectví. Podílel se na desítkách her a v divadle dělal v podstatě všechno. Kromě hraní navrhoval scény i kostýmy, pracoval jako dramaturg nebo účetní a od roku 1936 také režíroval. Tato všestrannost se mu v pozdějších letech, kdy řídil velká divadla, nesmírně hodila.
Život na cestách jako jediná záchrana před totálním nasazením
Konec 30. let a následná německá okupace jeho divadelní plány přerušily. Protektorátní cenzura mu zakázala hned tři představení, která připravil. Už ale věděl, že bez divadla nemůže být, a v roce 1940 vyměnil jistotu za nejistý život kočovného herce. Nastoupil do stálého angažmá u kočovné společnosti Divadlo práce. Založil ji František Grabinger, manžel slavné subrety Mařenky Zieglerové.
Soubor hrál hlavně na předměstích a v okolí hlavního města. Prokoš tehdy prokázal svou pověstnou prozíravost, protože si zároveň formálně ponechal civilní zaměstnání jako účetní. Právě díky tomuto formálnímu krytí přečkal válku bez nuceného nasazení v Německu. U Grabingerovy společnosti působil do roku 1943, než se soubor přeměnil na stálou scénu. Samotný závěr okupace ale musel z donucení strávit mimo divadlo.
Poválečné návraty na jeviště a začátky na DAMU
Hned v květnu 1945 se Bedřich Prokoš naplno vrhl do obnovy divadelního života. Už v červenci 1945 odešel s Grabingerovou skupinou do Mostu, kde pomáhal zakládat Městské divadlo pracujících. Dlouho tam ale nezůstal, protože už po několika týdnech přišla lákavá nabídka z Prahy. Režisér Jan Škoda, kterého Prokoš považoval za svého uměleckého guru, právě zakládal na Smíchově Realistické divadlo a pozval ho ke spolupráci.
V září 1945 tak Prokoš odehrál na smíchovské scéně své první představení a zůstal jí věrný celých devět let. Odehrál tu stovky repríz a sklízel nadšené ohlasy. Za roli valcíře Kadlece v Klímově hře Štěstí nepadá z nebe pak dokonce získal Státní cenu. Hrál civilně a uvěřitelně, bez jakéhokoliv přehánění. Vždycky mu záleželo na tom, aby byl text dokonale srozumitelný a divák pochopil hlubší smysl hry. Diváci i kritici na něm oceňovali hlavně skromnost a příjemný, sametový hlas.
Když režisér Jan Škoda v roce 1954 přešel ze Smíchova do Divadla na Vinohradech, které se tehdy jmenovalo Ústřední divadlo československé armády, Prokoš ho bez váhání následoval. Na vinohradském jevišti pak zazářil hlavně v české klasice. Nezapomenutelný byl třeba jako Kalafuna ve Strakonickém dudákovi nebo ve hře Naši furianti a Vojnarka. V letech 1951 až 1954 své bohaté zkušenosti předával také mladé generaci jako pedagog herectví na pražské DAMU, kde mezi jeho nejznámější studenty patřil pozdější herec Radoslav Brzobohatý.
Šéfem Národního divadla a komunistický funkcionář
Hned po válce se Prokoš úspěšně uchytil nejen na jevišti, ale rozjel i velkou kariéru v politice a odborech. Bedřich Prokoš byl přesvědčeným komunistou a této ideologii upřímně věřil. Patřil mezi nejaktivnější členy strany v kulturní sféře, což mu otevřelo dveře k nejvyšším funkcím. Už od roku 1952 šéfoval Odborovému svazu zaměstnanců v umění a kultuře a silně se prosazoval také ve Svazu českých dramatických umělců.
Vrchol jeho manažerské kariéry přišel v září roku 1958, kdy byl povolán na místo ředitele Národního divadla v Praze. Národní divadlo pak vedl sedm let, až do ledna 1965. Později působil jako řadový herec na Vinohradech, už v listopadu 1969 se však vlně normalizace nevyhnul a zamířil zpět do Národního divadla. Strana ho tehdy dosadila do křesla uměleckého šéfa činohry. V čele činohry vydržel do února 1971. Pak už v Národním divadle zůstal jen jako řadový herec, a to až do konce roku 1983, kdy odešel do důchodu. Kariéru v Národním divadle uzavřel v Našich furiantech, kde si v Macháčkově režii zahrál dědečka Dubského.
Za svou celoživotní práci i politickou angažovanost posbíral celou řadu státních vyznamenání. Kromě Státní ceny byl nositelem Řádu práce, titulu zasloužilý umělec, zasloužilý člen Národního divadla, Medaile Antonína Zápotockého či vyznamenání Za obětavou práci pro socialismus. Během kariéry vystřídal osm divadel, ovšem málokdy šlo o čistě umělecká rozhodnutí. Do nových míst ho obvykle posílaly politické a vedoucí úkoly.
Když tajně kryl záda Svěrákovi se Smoljakem
V uměleckém světě měl Bedřich Prokoš obrovské slovo a z pozice ředitele či šéfa odborů mohl rozhodovat o osudech mnoha lidí. Podle pamětníků ale svou moc nikdy nezneužil k tomu, aby někomu zničil kariéru. Herečka Jiřina Petrovická na něj vzpomínala jako na poctivého člověka, který v divadle odvedl kus veliké práce. Podle ní nikdy nelitoval, když vyměnil ředitelskou kancelář za návrat na jeviště, protože herectví zkrátka miloval.
Zvláštní slabost měl Prokoš pro Zdeňka Svěráka a Ladislava Smoljaka. Byl jejich obrovským fanouškem, a kdykoliv mu to nabitý program dovolil, chodil se dívat na jejich představení do Divadla Járy Cimrmana. Jakmile se stranickým funkcionářům a schvalovatelům něco na jejich hrách či scénářích nepozdávalo, Prokoš neváhal využít svůj vliv a celou situaci za oba autory urovnal.
Svěrák se Smoljakem mu tuto pomoc vraceli tím nejlepším možným způsobem. Pravidelně ho obsazovali do menších, ale skvěle napsaných rolí ve svých filmových komediích. Prokoš jejich důvěru nikdy nezklamal. Před kamerou působil naprosto přirozeně a věrohodně, díky čemuž mnohé jeho věty okamžitě zlidověly. Kromě Kulového blesku a komedie Vrchní, prchni! si zahrál také filmového dramaturga v jejich hudební komedii Trhák.
Od budovatelských dramat až po šéfa všech vodníků
Před filmovou kameru se přitom Bedřich Prokoš dostal poměrně pozdě. Svou první roli si zahrál až v roce 1950, těsně před čtyřicítkou, v budovatelském dramatu Vítězná křídla. V prvních letech dostával především vážné a dramatické úlohy různě postavených mužů, inženýrů, důstojníků či otců. Diváci si ho z té doby mohou pamatovat například jako otce Havelku ze slavného okupačního dramatu Vyšší princip nebo jako hauptmana Flibora ve filmu Hvězda zvaná Pelyněk.
Skutečnou slávu u diváků mu ale přinesl až zralý věk. Ve druhé polovině 60. let totiž objevil kouzlo komedií. Režiséři v něm objevili nečekaný smysl pro suchý, nenápadný humor, který vycházel z jeho vážné tváře a klidného projevu. Zazářil jako rektor v komedii Kdo chce zabít Jessii?, jako předseda vodnického kongresu ve snímku Jak utopit dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách nebo jako profesor Neubauer v bláznivé komedii Což takhle dát si špenát.
Často ho vídali i televizní diváci. Natočil desítky televizních filmů a objevil se i v kultovních seriálech, jako byl F. L. Věk, Nejmladší z rodu Hamrů, Muž na radnici nebo Sanitka. Svůj podmanivý hlas uplatnil i v rozhlase, dabingu a jako vypravěč dokumentárních filmů. Před kamerou se naposledy výrazněji objevil jako policejní prezident v seriálu Dobrodružství kriminalistiky z roku 1989. Po listopadové revoluci už natáčet přestal a výjimku udělal jen kvůli sérii Arabela se vrací.
V rodině našel klid, dcera šla v jeho stopách
Zatímco v práci Bedřich Prokoš často střídal divadla a řešil složité politické situace, doma měl naprostý klid. V soukromí prožil spokojený a harmonický život. Jeho celoživotní oporou byla manželka Zdena. Vzali se v roce 1939 a prožili spolu téměř šedesát let. Společně vychovali dvě dcery. Starší Václava, která se narodila v roce 1948, zdědila po otci umělecký talent a také zamířila k divadlu.
Václava Prokošová se uplatnila jako spisovatelka, překladatelka a autorka filmových dialogů. Právě ona také sestavila otcovu vzpomínkovou knihu …a všichni jsme jen herci, ve které zmapovala jeho divadelní i osobní život. Kniha vyšla v roce 1997. Bedřich Prokoš zemřel 20. dubna 1997 v Praze ve věku 84 let a místo posledního odpočinku našel na Zličínském hřbitově.
Zdroje: Wikipedia, ahaonline, cnn.iprima, osobnosti, zeny.iprima, lifee, fdb, csfd, vlasta, dotyk





