Článek
V únoru 1906 se na pražském Smíchově narodil do početné a zajištěné rodiny jako Bohumil Záhorský. Měl pět bratrů a jednu sestru. Jeho otec Jan Záhorský byl uznávaným odborníkem na mostní stavitelství a přednášel jako profesor na ČVUT. Kromě toho radil ministrovi školství a zasedal v parlamentu za národní socialisty. Otec pochopitelně doufal, že syn půjde v jeho stopách a vybere si nějakou pořádnou práci. Jenže mladého Bohumila mnohem víc než rýsovací prkno a statické výpočty přitahovalo jeviště. Aby svými divadelními pokusy nedělal otci ostudu a nekazil jeho veřejnou pověst, vystupoval na studentských scénách pod pseudonymem Bóža Horský.
Ze smíchovského gymnázia odešel už v kvintě. A ani pražskou konzervatoř nakonec nedokončil. I když ho na dramatickém oddělení vedli zkušení učitelé, po dvou letech ze školy utekl. Nebavila ho konzervativní výuka, protože jeho generace už chtěla dělat divadlo úplně jinak a moderněji. Otec sice ze synovy volby nejásal, přesto jeho rozhodnutí respektoval a v životě mu nebránil.
Od kočovného divadla k Voskovcovi a Werichovi
Začátky bez stálého angažmá ale bolely a mladý herec rychle narazil na tvrdou realitu. První profesionální smlouvu podepsal v Komorní činohře v pražském Rokoku. Publikum ale na moderní činohru nebylo zvědavé, dávalo přednost kabaretu, a divadlo po několika měsících zavřelo. Poté přišlo krušné období plné finančních starostí a neustálého pendlování mezi nejistými angažmá. Nejprve hrál u kočovné společnosti manželů Steimarových, odkud brzy přešel do nově vzniklého Uměleckého studia Vladimíra Gamzy. Tam se naučil herecké kázni, přesné práci s gestem i psychologii postav. Soubor se ale brzy rozpadl kvůli Gamzově nemoci a nedostatku peněz.
Poté zamířil do avantgardního divadla Dada a později do Moderního studia. Tam spolupracoval s režisérem Jiřím Frejkou a skladatelem E. F. Burianem. Díky svému výraznému hlasu se stal klíčovou postavou Burianova voicebandu, se kterým slavil úspěchy i na zájezdech v Itálii. Skutečný zlom v jeho kariéře ale přišel až v Brně, kde se v místním Zemském divadle potkal s režisérem Jindřichem Honzlem. Když se Honzl vracel do Prahy, vzal Záhorského s sebou. V březnu 1931 tak herec nastoupil do legendárního Osvobozeného divadla.
S Jiřím Voskovcem a Janem Werichem pak hrál sedm let, dokud divadlo v roce 1938 nedostalo zákaz. Vedle hvězd jako František Filipovský, Václav Trégl nebo Jindřich Plachta sice většinou nedostával hlavní role. Každou menší postavu ale dokázal zahrát tak, že na ni diváci nezapomněli. Zazářil jako uhlazený intrikán Lang v Golemovi i nadutý Marcus Antonius v Caesarovi. Nezapomenutelný byl ale hlavně jako Don Baltazar Carriera ve hře Kat a blázen, kde skvěle vystihl proměnu podlézavého úředníčka v krvavého diktátora. V dobách Spoutaného divadla pak strhl publikum jako tulák a básník François Villon v legendární Baladě z hadrů.
Od filmových padouchů až po pohádkové krále
Právě díky Voskovcovi a Werichovi se Záhorský poprvé dostal také před filmovou kameru. Před kamerou se poprvé objevil v roce 1931 jako pašerák drog Josef Malý v jejich komedii Pudr a benzín. Poté si zahrál malou roli nezaměstnaného ve filmu Hej-rup! a o něco později už dostal výraznější prostor jako podvodník Dexler v protifašistické satiře Svět patří nám. Ve druhé polovině 30. let a během okupace už patřil k nejobsazovanějším hercům ve vedlejších rolích. Zahrál si s Oldřichem Novým v komediích Roztomilý člověk či Valentin Dobrotivý, ale stejně přesvědčivý byl i ve vážnějších dramatech, jako byl Vávrův film Šťastnou cestu.
Paradoxem jeho kariéry je, že role starých mužů začal dostávat už v poměrně mladém věku. Poprvé si starce zahrál už ve dvaačtyřiceti letech ve filmu Ves v pohraničí, za který získal Cenu země české. Postupně se stal ztělesněním laskavých, moudrých, ale občas i trochu svéhlavých mužů z lidu a kouzelných dědečků. Diváci si ho nejvíc pamatují jako úlisného komořího Filipa Langa v dvojdílné pohádce Císařův pekař – Pekařův císař, jako stařečka Pánaboha v Dařbujánovi a Pandrholovi nebo jako rybáře v pohádce Tři zlaté vlasy děda Vševěda. V kultovní parodii Limonádový Joe si pak zahrál zásadového Ezru Goodmana, který po boku své filmové dcery Olgy Schoberové bojuje za Arizonskou obrodu.
K jeho nejznámější pohádkové roli mu pak pomohla nečekaná událost, úmrtí Vlasty Buriana. V pohádce Šíleně smutná princezna měl krále Dobromysla původně hrát Rudolf Deyl mladší. Jenže Rudolf v listopadu 1967, uprostřed natáčení a ve věku pouhých pětapadesáti let, nečekaně zemřel na rakovinu. Pro filmový štáb to byl obrovský šok. Herci bývají od přírody pověrčiví a v rozjetém natáčení někteří nechtěli vůbec pokračovat. Režisér Bořivoj Zeman musel štáb udržet pohromadě a co nejrychleji sehnat náhradu. Oslovil Bohuše Záhorského, který ale z nabídky neměl vůbec radost a dlouho se zdráhal převzít roli po zesnulém kolegovi. Nakonec ale kývnul, aby filmaře nenechal v nouzi. Představitelka princezny Helena Vondráčková navíc změnu ani nezaznamenala, protože se s Deylem předtím nepotkala. Na Bohuše Záhorského pak vzpomínala s velkou láskou.
Věta, která Zdeňka Svěráka přesvědčila, aby šel před kameru
Válečná léta po uzavření Osvobozeného divadla v roce 1938 strávil na různých pražských scénách. Od Divadla U Nováků přes Nezávislé divadlo až po smíchovské Intimní divadlo, kde si poprvé vyzkoušel i režírování. Po osvobození zakotvil v Realistickém divadle. Když se pak Jan Werich ocitl bez partnera, zaskakoval Záhorský za Jiřího Voskovce v komedii Přišel na večeři, a to do chvíle, než se Voskovec vrátil z emigrace. V srpnu 1946 pak dostal angažmá v činohře Národního divadla, kde nakonec strávil více než třicet let.
V Národním divadle začínal menšími rolemi, hned během první sezony však nastudoval neuvěřitelných deset premiér. Postupně se vypracoval v klíčovou postavu souboru, obzvlášť za éry režiséra Otomara Krejči. Diváci obdivovali jeho výkon v roli stárnoucího Sorina v Čechovově Rackovi nebo roli pana Váchy ve Hrubínově Srpnové neděli. V téhle roli dokázal pouhou vycházkovou holí dokonale vyjádřit složité vnitřní rozpoložení postavy. Záhorský patřil k hercům, kteří nikdy nestrhávali pozornost jen na sebe. Respektoval vyznění celé inscenace a dokázal dát hloubku i obyčejné epizodní postavě.
Mladším kolegům i začínajícím autorům dokázal v pravou chvíli pomoci a povzbudit je. Své o tom ví například Zdeněk Svěrák. Když bylo Zdeňku Svěrákovi kolem třiceti let a o kariéře u filmu či divadla ještě neměl ani ponětí, napsal krátkou rozhlasovou hříčku. V ní účinkoval právě Bohuš Záhorský společně s Rudolfem Deylem mladším. Po natáčení za ním Záhorský nečekaně zašel a pochválil ho. Řekl mu, že se jeho dialogy velmi dobře mluví, a rovnou ho povzbudil, ať se psaní pro divadlo nebo film určitě věnuje dál. Tahle jediná věta Svěráka nakopla. V pozdějších letech se k ní vracel pokaždé, když o svých textech pochyboval.
Kromě divadla a filmu patřil Záhorský k výrazným hlasům také v rozhlase a dabingu. Díky svému sametově zastřenému hlasu mluvil v českých verzích filmů světové legendy, jako byli Jean Gabin nebo Spencer Tracy. Pro celé generace dětí se stal nezapomenutelným hlasem Krkonošských pohádek. Jeho vlídný přednes provázel spory Krakonoše s Trautenberkem po celá léta.
Elegantní obleky a svatba bez prstýnků
Kolegové v zákulisí Národního divadla na něj vzpomínali jako na dokonalého gentlemana ze staré školy. Přezdívalo se mu poslední baron nebo také Bonbónek. Ačkoliv byl menší postavy, jeho přítomnost v místnosti vnímal každý. Měl v sobě neuvěřitelné kouzlo. Chodil zásadně v dokonale padnoucích oblecích od proslulého pražského krejčího Knížete. Vždycky byl bezchybně upravený, navoněný a ke svému okolí nesmírně pozorný. Dámám při každém setkání bez rozdílu věku galantně políbil ruku a dokázal vést duchaplnou konverzaci. Zároveň si ale udržoval přirozený odstup a na přehnané důvěrnosti si nepotrpěl. S většinou divadelních kolegů si přitom po celý život vykal. Jednu z mála výjimek tvořil pan Štrupl, dlouholetý vrátný v Tylově divadle. Svou úroveň si držel i na letní dovolené u moře. Úderem páté odpoledne tam svolával přátele na sklenku koňaku, protože začínala hodina gentlemanů.
Jeho osobní život přitom provázely události, jaké by člověk čekal spíše na jevišti než ve skutečnosti. Během svého brněnského angažmá na přelomu 20. a 30. let se poprvé oženil s Věrou Bezdíčkovou, se kterou měl v roce 1931 dceru Evu. Šlo přitom o docela pikantní milostný trojúhelník. Věra se totiž s režisérem Josefem Bezdíčkem rozvedla právě kvůli Záhorskému, přičemž jeho příjmení jí už zůstalo. Tím ale osudové propletení nekončilo. Když Záhorský v roce 1946 nastoupil do Národního divadla, sblížil se při zkouškách hry Ze života hmyzu s vynikající herečkou Vlastou Fabianovou. Ta tehdy byla provdaná za téhož režiséra Josefa Bezdíčka. Záhorský s úsměvem v pamětech vzpomínal, že bez sebemenšího záměru rozbil svému kolegovi už druhé manželství.
S Vlastou Fabianovou ho pojilo hluboké celoživotní pouto. Ke sňatku ale nakonec odhodlali až po mnoha letech, když Fabianová ovdověla. Když dvojice řešila úřední formality, ukázalo se, že Záhorského první rozvod s paní Věrou nebyl z právního hlediska platný. Herec se tak musel se svou první ženou rozvést nadvakrát, aby se mohl podruhé oženit. Svatba se nakonec konala v roce 1971 na radnici v Jílovém u Prahy. Ženichovi bylo pětašedesát let, nevěstě devětapadesát. Vzali se s humorem, životním nadhledem a bez snubních prstýnků.
Protestní odchod ze scény
Jejich manželský život trval devět let. Prožili je v pražském bytě s výhledem na Národní divadlo a na milované chatě v Kamenném Přívoze. Záhorský navíc rád vařil a mezi přáteli proslulo jeho vyhlášené španělské rizoto s kraby, kterým s radostí hostil celé okolí. Kromě hraní se v té době věnoval také pedagogické činnosti a až do roku 1979 předával své zkušenosti studentům herectví na Pražské konzervatoři.
Klidný podzim života však v roce 1977 narušily normalizační čistky. Vlasta Fabianová se nikdy nebála říkat své názory nahlas. Po nuceném odchodu z DAMU ji ale čekala další rána a z Národního divadla ji poslali do penze velmi nedůstojným způsobem. Bohuš Záhorský se s touto nespravedlností odmítl smířit a z čisté solidarity odešel z divadla také. Své poslední divadelní představení odehrál v roli vodníka Ivana v Jiráskově Lucerně. S Národním divadlem se tak rozloučil v době, kdy se jeho historická budova uzavřela kvůli rozsáhlé rekonstrukci. Před kamerou se naposledy objevil v roce 1979 jako starý včelař Heiliberg ve Vláčilově životopisném filmu Koncert na konci léta.
Bohuš Záhorský zemřel v Praze 22. září 1980 ve věku čtyřiasedmdesáti let. Jeho manželka Vlasta Fabianová ztrátu milovaného partnera nesla velmi těžce a přežila ho o jedenáct let. Místo posledního odpočinku našel tento výjimečný herec a gentleman na pražském Vyšehradském hřbitově.
Zdroje: Wikipedia, zeny.iprima, deník, Český rozhlas, encyklopedie, dotyk, zeny.iprima, super, kvety, deník, fbd





