Článek
Česká politická scéna nám v posledních dnech servíruje drama, které by se neztratilo ani v nejlepších dílech politických satir. Hlavním tématem není nic menšího než červencový summit NATO v Ankaře. Zatímco ve světě se řeší globální bezpečnost, u nás se řeší, jestli si Petr Pavel s Andrejem Babišem vzájemně nebudou „překážet na hromadě“.
Premiér Babiš má totiž jasno: do Turecka letí on, ministr obrany Zůna a šéf diplomacie Macinka. Prezident, ač bývalý druhý nejvyšší muž Aliance, v letovém plánu vlády jaksi chybí.
Průzkumy jako bič na Hrad
Podle čerstvého průzkumu agentury NMS by premiéra Andreje Babiše na summitu vidělo rádo 57 % Čechů. Prezident Petr Pavel se musí spokojit se 47 %. Čísla jsou to sice zajímavá, ale v parlamentní demokracii se zahraniční politika obvykle neřídí podle toho, kdo zrovna vede hitparádu oblíbenosti u příznivců vládního hnutí ANO. Tato „vláda čísel“ navíc odkrývá hluboký příkop ve společnosti: zatímco voliči opozice vnímají prezidenta jako přirozenou autoritu pro jednání v NATO a jeho cestu hlasitě podporují, vládní tábor jej vnímá spíše jako politického soupeře než nadstranickou hlavu státu.
Prezident Pavel, který se summitů NATO v minulosti účastnil pravidelně – a to i v Haagu či Vilniusu – se však odmítá nechat vyšachovat. Z logiky své funkce vrchního velitele ozbrojených sil i díky své unikátní profesní historii v nejvyšších patrech Aliance má k tématu globální bezpečnosti co říct a jeho slovo má u partnerů váhu, kterou nelze nahradit vládním úředníkem. Pavel proto jasně vzkazuje, že do Ankary pojede „za každou cenu“. Pokud ho vláda odmítne zařadit do oficiální delegace a upře mu místo v erárním speciálu, je připraven sáhnout k nejzazšímu prostředku – kompetenční žalobě.
Spor o to, kdo má právo reprezentovat zemi navenek, tak přestává být jen osobní rozmíškou mezi Hradem a Strakovou akademií. Stává se z něj test stability ústavních zvyklostí, které u nás platily přes třicet let. Pokud by vláda skutečně hlavu státu z cesty k aliančním partnerům vyškrtla, riskujeme nejen vnitrostátní právní bitvu u Ústavního soudu, ale i pověst nespolehlivého partnera, který v době největší bezpečnostní krize v Evropě řeší místo obrany státu hádky o to, kdo si sedne do čela stolu.
Dva tácy na cestu
Do této ústavní přetahované vnesl nečekaný prvek lidové tvořivosti poslanec Miroslav Ševčík (za SPD). Ten se v televizním studiu CNN Prima NEWS rozhodl pro vskutku „státnické“ gesto, které mělo v přímém přenosu zesměšnit hlavu státu. Vytáhl z kapsy dvě tisícikoruny a předal je moderátorovi s tím, že jde o příspěvek na prezidentovu letenku do Turecka. Podle Ševčíka by si měl Petr Pavel cestu prostě „zacálovat“ sám ze svého, když už ho vláda do oficiálního vládního speciálu nepustila.
Aby podtrhl svůj odpor k prezidentově cestě, sehrál v přímém přenosu bizarní scénku, v níž imitoval setkání Petra Pavla s Donaldem Trumpem. Svému hereckému výstupu, kdy moderátora Michala Půru oslovoval jako amerického prezidenta a následně jej častoval urážkami o „odpudivé lidské bytosti“, dodal korunu imitací Pavlovy řeči těla. Celé vystoupení tak definitivně sklouzlo k estetice ochotnického divadla a odpoledních show zanikajících televizních stanic.
Tento moment jasně ilustruje, v jak hlubokých zákopech se česká politika nachází. Místo debaty o bezpečnostních zárukách Aliance nebo o tom, jaký mandát by měl český zástupce v Turecku hájit, se ve veřejném prostoru řeší trapné herecké etudy.
Státní zájem vs. uražené ego
Ministr zahraničí Petr Macinka (Motoristé) situaci nijak neuklidňuje, ba právě naopak. Pro prezidenta republiky má připravený arzenál uštěpačných poznámek, v čele s označením „lampasák v záloze“. Macinka v podstatě vzkazuje, že summit NATO je exkluzivním klubem aktivních politiků, nikoliv místem pro setkávání vojenských penzistů. Celý tento diplomatický ping-pong se přitom zdá být jen špatně maskovanou osobní mstou. Napětí mezi oběma muži totiž vygradovalo ve chvíli, kdy prezident Pavel odmítl jmenovat motoristického kandidáta Filipa Turka ministrem životního prostředí. Od té chvíle jako by se z věcné debaty o zahraničním směřování stala soukromá válka o to, kdo komu dříve „přibouchne dveře“.
Výsledek této přetahované je pro pověst země žalostný. Česká republika v očích spojenců připomíná rozhádanou rodinu, která se nedokáže dohodnout ani na tom, kdo bude řídit auto na dovolenou, natož jakou strategii zvolit u jednacího stolu v Ankaře. Zatímco představitelé vládního tábora – zejména z hnutí ANO a od Motoristů – mluví o „malichernosti a frackovitém egu“ hlavy státu, premiér Andrej Babiš si buduje obraz jediného legitimního zástupce lidu, který má díky kontrole nad státní kasou právo určovat, kdo do letadla smí a kdo ne.
Blokování hlavy státu však ostře kritizuje současná opozice, která za prezidentem pevně stojí. Například šéf Pirátů Zdeněk Hřib označuje postup Babišovy vlády za další selhání, kvůli kterému působíme navenek slabě a rozhádaně. Podobně se vyjadřují i lídři dalších opozičních stran jako ODS či STAN, podle nichž vládní koalice zbytečně hazarduje s bezpečností země i její pověstí u spojenců jen kvůli osobním animozitám premiéra a jeho ministrů vůči Petru Pavlovi.
Možná by bylo vskutku nejlepším řešením, kdyby si Petr Pavel peníze na letenku od Miroslava Ševčíka skutečně vzal a odletěl do Turecka „na vlastní triko“ běžnou linkou. Aspoň by mohl u neformální večeře aliančním partnerům s humorem sobě vlastním vysvětlit, že ta česká „specifická diplomacie“ je trochu hlučná, bizarní a občas připomíná cirkusové šapitó.
