Článek
„Pane prezidente, mám pocit, že mám na rukou krev,“ řekl otec atomové bomby Robert Oppenheimer na říjnové schůzce v Oválné pracovně americkému prezidentovi Trumanovi. Trumanova reakce je popsána ve třech verzích. Dle jedné měl říct, že „krev je na mých rukou - nechte to na mně.“ Podle druhé verze měl prezident odpovědět, že „to nevadí. Všechno se to vyřeší.“ A poslední scénář proběhl tak, že Truman nabídl kapesník a řekl mu: „Tady máte, otřete si ruce,“ (tento scénář byl i použit ve filmu Oppenheimer od Christophera Nolana).
Byla to sice krátká schůzka, ale odhalila dva zásadně odlišné pohledy: vědců, kteří bombu vytvořili, a politiků, kteří ji použili. Na jedné straně máme skepsi a na druhé jistou čistou hlavu. Fyzikové mluvili o použití na již „poraženého protivníka“ a americká armáda v čele s Trumanem jako nezbytný krok k ukončení války.
Obě strany měly trochu pravdy. Nebyla ale chyba použít rovnou dvě a nevzdali by se Japonci i bez použití těch nových bomb?
Fyzici pracující na první atomové bombě při testu - The Gadget (Oppenheimer druhý zleva)
Houbovitý mrak při prvním testu atomové bomby na poušti ve státu Nové Mexiko - Trinity test
Čísla mluví jasně
V létě 1945 Američané zvažovali shození první atomové bomby na Hirošimu. Byl červenec-srpen roku 1945 a Američané postupovali a měli převahu. Pohybovali se ale za cenu velkých ztrát a Japonci se odmítali vzdát. Čísla mluví jasně: Na japonské straně umírali tisíce lidí denně. Jedná se o odhady, ale je jisté, že neustálé bombardování ze strany Američanů, hladomor a boje, znamenaly enormní ztráty, které nebyly udržitelné.
Spojené státy se potýkaly s menšími ztrátami, ale i tak dennodenně umíralo několik stovek. Když k tomu připočítáme sílící tlak ze strany obyvatel, aby válka skončila co nejdříve. A když máte novou zbraň, která je ten vysněný konec schopná zařídit, sáhnete po ní.
Pokud započítáme všechny oběti války v Asii (včetně Číny a jihovýchodní Asie), odhaduje se, že v létě 1945 umíralo každý den, kdy válka pokračovala, 8 000 až 14 000 lidí, většinou asijských civilistů v důsledku hladomoru, nemocí a japonské okupace.
A tak 6. srpna 1945 v 8:15 ranního času byla shozena první atomová bomba Little boy (Chlapeček) a vybuchla 500 metrů nad centrem města Hirošima a celé město srovnalo se zemí. Japonci se stále nevzdali, a tak ani ne o tři dny později shodili ještě silnější jadernou pumu nad městem Nagasaki - zvanou Fat man (Tlusťoch), která zničila přibližně třetinu města.
Přesná čísla obětí z důvodu exploze nemáme. Zhruba sto tisíc lidí zemřelo dohromady v obou japonských městech okamžitě nebo v hodinách či dnech bezprostředně po výbuších. Dalších zhruba sto tisíc lidí (nebo i více) podlehlo následkům ozáření, psychickému traumatu či sebevraždě. Kvůli válečnému chaosu a bezprecedentní síle útoků je prakticky nemožné sestavit přesný jmenný seznam všech, kteří byli z historie „vymazáni“. Odhady se proto pohybují v rozmezí dvou až tří set tisíc mrtvých.
… a celé město bylo srovnáno se zemí (Hirošima po jaderném útoku)
Bez bomb i více obětí
Odhady ztrát byly podle National Museum of the US Air Force a dalších historických dokumentů následující: Pokud by nedošlo k použití atomových bomb, nejvíce skloňovanou variantou byla operace Downfall – pozemní invaze do Japonska. Američtí generálové a prezident Truman odhadovali spojenecké ztráty na 250 000 až 1 000 000 mužů. Na straně Japonska se vlivem fanatického odporu (doktrína Ketsu-go) očekávalo 5 až 10 milionů obětí, včetně civilistů. Miliony dalších životů by ohrozil hladomor způsobený námořní blokádou a pokračující konvenční bombardování.
Naopak včasná kapitulace (před srpnem 1945) mohla ušetřit nejen necelých tři sta tisíc životů v Hirošimě a Nagasaki, ale také desetitisíce obětí sovětské invaze v Mandžusku. Ukončení okupace v Asii by navíc zastavilo masivní umírání civilistů v Číně a Indočíně, kde každý měsíc války stál životy desítek tisíc lidí.
Důležité znázornění
Pokud si to spočítáme, použití atomových zbraní ve skutečnosti, podle části historiků, zachránilo sta tisíce životů. Ale hrálo to hlavně i jiný důvod: a to ten, který nám ukázal, co každému státu hrozí. Na světě máme devět jaderných velmocí a díky různým paktům a motu: „Pokud my nepoužijeme jaderné pumy, ani vy ne,“ a tímto se řídíme přes 80 let. Atomové bomby nás neušetřily válek, ty stále probíhají a v současnosti jich máme nejvíce za poslední desetiletí. Ušetřily nás otevřeného konfliktu, konfliktu, kde by nikdo nebyl vítězem a oběti by se pohybovaly v milionových počtech.
Paradoxně tak právě tato tragédie vytvořila hranici, kterou si svět dodnes netroufá překročit. To, co se stalo v Hirošimě a Nagasaki, je něco, co si máme brát jako odstrašující příklad, který se stal největší a nejznámější válečnou tragédii, kde se použily zbraně. Bylo to katastrofa, a navždy bude. Ale bylo to událost, která vedla k poválečnému blahobytu. vytvořila totiž hranici, jejíž překročení si svět dodnes netroufá připustit.
