Když Amerika poruší pravidla, proč by je měla dodržovat Čína nebo Rusko?

Když Spojené státy zaútočily na Venezuelu na začátku roku a zajali jejich prezidenta Nicoláse Madura, kterého čeká trestní stíhání v New Yorku, mé první myšlenky šly k Číně a Taiwanu. Když největší velmoc porušila a nerespektovala ústavní požadavky amerického práva - ještě bez souhlasu Kongresu - otevírá to otázku, proč by to stejné neudělala Čína.

Ta se už od roku 1949 po komunistickém vítězství snažila anektovat ostrov Tchaj-wan, kam uprchla po volbách nacionalistická strana Kuomintang. S pomocí Spojených států se ale žádná invaze na ostrov doposud neuskutečnila. Samotný Taiwan má vlastní demokratickou vládu a hospodářství, ale v mezinárodních očích často vystupuje jako „Čínská Tchajpej“, aby byla v očích Číny aspoň trochu přijatelná. Tento politický a mezinárodní status Taiwanu „zatím“ stále funguje, ale pohybujeme se na tenkém ledě. Čína ji považuje za odtrženou provincii a jak ji známe z minulosti, lehce se nevzdává. Když Donald Trump v rozhovoru pro The New York Times uvedl: „Zároveň jsem mu ale dal najevo, že bych byl velmi nespokojený, kdyby to udělal, a nemyslím si, že to udělá. Doufám, že to neudělá,“ řekl. A k tomu dodal, že „je to na něm, co bude dělat“.

V této otázce dochází ke spekulacím a budoucnost ukáže, jestli „Trumpův gamble“ v podobě útoku na Venezuelu byl skutečně posledním důvodem pro Si Ťin-pchinga to dotáhnout až do konce.

V tchajwanské otázce je to otevřené, ale ve venezuelské zčásti zavřené. Je důležité vědět i důvody Spojených států, proč ten útok podnikly. A venezuelská hlava státu k tomu byla vhodným důvodem.

Venezuelský prezident Maduro byl totiž zločinec. Za více než desetiletí jeho vládnutí hrubý domácí produkt klesl ze 372 mld. dolarů na 120 miliard. K tomu uteklo na 8 milionů lidí a společnost zažívala hyperinflaci. Jen v roce 2016 zemi zasáhla inflace ve velikosti 800 % a HDP se snížilo o 19 %. Jeho neschopnost vládnout a obří korupce, kterou měla podle Transparency International 13. nejhorší na světě, zfalšoval v roce 2024 volby, ve kterých podle pozorovatelů prohrál o 30 procentních bodů.

I přes všechnu negativitu prezidenta, budoucnost Venezuely je stále nejasná. Zemi převzala viceprezidentka Delcy Rodriguéz, ale americký prezident jí vyhrožoval, že „pokud neudělá to, co je správné, zaplatí za to velmi vysokou cenu, pravděpodobně vyšší než Maduro.“ Tudíž stále nevíme, jaký plán USA má.

A teď si představte, co si - mimo Čínu - řekne Rusko. Jejich odůvodnění z invaze na Ukrajinu zní, že jim vždy patřila a že tam žije mnoho Rusů, co si přejí být součástí Ruska (velmi podobný příběh jako u Hitlera před druhou světovou válkou). Můžou si tedy vyvodit, že dělají stejnou věc. Dmitrij Medveděv, bývalý ruský prezident, napsal na sociálních sítích, že „zákon nejsilnějšího je zjevně silnější než běžná spravedlnost.“

I když Venezuele Rusko pomáhalo těžit ropu a dodávat zbraně, „rozhodně jim to moc nevadí,“ řekl pro Respekt expert na ruskou zahraniční politiku Mark Galeotti. Nebyl to pro Kreml klíčový partner a dokážou bez ní fungovat. V budoucnosti uvidíme další vyjednávání, ale větší rozdíl ne. Rusku chybí schopnosti a moc, aby mohla konkurovat Spojeným státům a Číně. Jsou od nich daleko.

Americká vize do budoucna, mi ale připomněla, příběh Íránu. Jak - díky ropě - pomohli vytvořit politiku, která nakonec v roce 1979 přerostla v revoluci a v následnou muslimskou diktaturu, kterou mají doteď.

Konkrétně roku 1953, kdy americké (CIA) a britské (MI6) jednotky, pomohly sesadit demokraticky zvoleného Mohammeda Pahlaviho, který se snažil znárodnit ropný průmysl. Dodnes panuje shoda, že tento převrat položil základy islámské revoluci v roce 1979, při níž byl šáh svržen a odešel do exilu.

Připomíná to příběh s Venezuelou a otvírá otázku, zda se nestane to stejné. Spojené státy tvrdí, že převezmou nad venezuelskou ropou moc. Podle dat amerického Úřadu pro energetické informace (EIA), Venezuela má ropné ložiska v počtu zhruba 303 miliard barelů, což představuje asi 17 % globálních zásob a převyšuje i Saudskou Arábii.

Produkuje ale jen 1,1 milionu barelů denně. Asi 1 % světové produkce. Hlavní příčinou nízké produkce je kombinace dlouhodobého špatného řízení, nedostatku investic, zastaralé infrastruktury a mezinárodních sankcí, které odradily zahraniční společnosti od modernizace a těžby.

Venezuelská ropa se většinou nachází v oblasti Orinoco Belt a jde převážně o těžkou až extra těžkou ropu, která je sice technicky dostupná, ale nákladná na zpracování a vyžaduje pokročilé technologie.

Nedává tak docela smysl, pokud byla ropa jediný důvod k intervenci. Je pravda, že i jiné nerostné suroviny by začaly těžit, ale připojily by se ke státům jako Čína a Rusko, kteří napadají ostatní země, pro své vlastní obohacení.

Spojené státy se snaží mít svůj vliv kde to jen jde. Někdy je to správné, ale musí počítat s tím, že ne vždy budou vítáni. Nejlépe to vystihuje rozhovor britského námořního velitele Louise Mountbattena, který po jejich odchodu z Indie mluví s Gándhím a říká, že tam bude chaos. Gándhí odpoví: „Ano, ale bude to náš chaos.“ A tak je potřeba vnímat, že zdravý nacionalismus existuje i v jiných státech jak v USA. A s tím musí počítat i ve Venezuele.