Článek
Je mrazivé listopadové ráno a jsem na cestě do školy. Cesta mi trvá lehce přes hodinu. Nejprve autobusem na vlak, poté vlakem do centra Prahy. Někdy se rozhodnu jet i tramvají. Záleží na počasí a času. Dnes nasedám do plné tramvaje, jelikož nestíhám a mrzne.
Do školy dorazím s lehčím zpožděním, ale vyučující je v pořádku - na vysoké škole to řeší méně. Po dvou vyučovacích hodinách mám hodinovou pauzu, kdy chodím se spolužáky na oběd.
Dnes jdeme na Národní třídu — podle mě nejfrekventovanější místo v Praze. Já jdu do Tesca a nakoupím si jídlo, ze kterého se najím. Cenově to vyjde lépe než restaurace. Během cesty jsem se ale pustil do zajímavé konverzace se spolužákem Ukrajincem. Od počátku války bydlí v Praze a češtinu ovládá dobře. Při hodině mě totiž překvapil, když řekl, že umí lépe rusky jak ukrajinsky. Mě zajímalo proč.
Důvodem je, že pochází z města Kryvyi Rih (přibližně 150 km jihozápadně od Dnipra). Popisoval mi, že většina mluví rusky a ukrajinštinu mají ve škole. Plynně se ale naučil mluvit až v Česku. Díky velkému přílivu Rusů ze třicátých let, kvůli těžbě železné rudy, se ve městě usadili a zakládali rodiny. Dokonce se městu říká „železné srdce Ukrajiny“.
Pro mě to byly nové informace a malá dávka dějepisu. Věděl jsem o velké ruské menšině na východě Ukrajiny, ale nečekal jsem ji 500 km od hranic s Ruskem. Další spolužák, který má ukrajinské rodiče, mi popisoval, jak jeho celá rodina emigrovala před 20 lety ze západní Ukrajiny. Jeho rodiče šli do Prahy a teta do Norska. Říkal mi, jak nádherný je Krym. Doteď mám v hlavě jeho povídání o Krymském víně. „Nejlepší víno je na Krymu. Kdyby tam nebyli Rusáci, hned bych tam jel!“ O východní Ukrajině, řekl, že by tam na dovolenou nejel. Že je tam propastný rozdíl v kultuře i chování lidí v porovnání se západem.
Po těchto fascinujících rozhovorech se vracíme se do školy a sním si jídlo ve školní „kuchyňce“. Časově to vyšlo akorát a jedu výtahem na další hodinu. Tu končíme v 15 hodin.
Poté mám něco přes hodinu volného času a dívám se na nové video od mého oblíbeného youtubera — Johnnyho Harrise. Je to novinář, který se zabývá globálními tématy a rozebírá je jednoduchým jazykem a vizuálně skvěle. Toto video je o zlatu. Po shlédnutí si přečtu, co se děje ve světě, a chystám se na svůj trénink.
Vyrážím na metro a jedu směr Nové Butovice. Je kolem 17.hodiny a jako vždy je narvané a lidi se tam tlačí a těší se, až vystoupí. Chápu to, je čas, kdy se lidi vrací z práce a studenti ze školy. I tak je to ale šílené, když si uvědomíte, že jede každé metro po dvou minutách.
Na trénink dorazím včas. Jako vždy hrajeme fotbal v kruhu, kde míč musí být ve vzduchu. V hokejovém slangu se tomu říká „brazilka“. Jinak máme k Brazilcům a jejich fotbalovému talentu daleko. Profesionálové nejsme, ale dokážeme míč udržet několik vteřin nad zemí. Problém je, že hned vedle přes plot je skladiště aut. Kdo to tam kopne, musí si vzít občanku a prokázat se u vrat. Vrátný není zrovna laskavý. Naštěstí to tam dnes nikdo nekopl.
Samotný trénink proběhl v pořádku. Ve 20 hodin končíme a nazpět mě bere trenér na vlak. Jedeme po Jižní spojce a ta je plynule průjezdná — to se nestává často. Na Edenu nasedám na vlak, který je k mému překvapení plný i v tuto pozdní hodinu. Místo si ale najdu. Cestou si hledám informace o Ukrajině z předešlých rozhovorů. Domů dorazím po desáté. Najím se, vyčistím si zuby a jdu spát. Zítra mě čeká volnější den, takže si lehám do postele s dobrým pocitem. Dnešek byl požehnaný.
