Také si připadáte jako „exot“, když se snažíte být slušní a ohleduplní?

Také si říkáte, když pozorujete chování lidí, zda není na čase, aby znovu přišly do módy?

Byla by to hezká představa, kdyby ubylo „hulvátů“ a nevychovanců a přibylo by skromných, slušných a ohleduplných lidí, kteří by je svou většinou převálcovali. V dnešní době to vypadá spíše naopak. A to je škoda.
Kdekdo dnes řekne: „Proč bych měl brát na druhé ohled? Na mě také nikdo ohledy nebere, tak co je mi do nich.“ No, a pak to vypadá, jak to vypadá.

Třeba na silnicích
Silnice jsou kapitola sama pro sebe. Vy si kupříkladu krásně jedete předpisových 90. A za vámi se hnedle začne tvořit fronta nervózních lepičů. A najde se mezi nimi i trubič. Uleknete se, cože tak hrozného jste provedli, že troubí? Nehoří vám třeba auto? Ne, v klidu. Jen zdržujete povolenou rychlostí piráty silnic. A to jste si dovolili opravdu hodně. A tak, jen co se najde skulinka, vás začnou horentně předjíždět s všeříkajícím výrazem : „Co zas to vyjelo za pomalého blbce na silnici.“ A i ten poslední v řadě to ještě musí stihnout i když už jede v protisměru nákladní auto. Instinktivně strhnete volant doprava, co nejblíže ke krajnici. Aby měli rychlíci dost místa se vyhnout, když tak hrozně chvátají.

Jistě jim to ohromně pomohlo. Zvedlo se jim ego a získali dobrý pocit, že jsou rychlejší. Co na tom, že ohrozili ostatní. Stejně nakonec dojeli kolonu kamionů v čele s traktorem v místě, kde se nedá předjíždět.

„No, to jste si teda o to jedno předjeté auto fakt pomohli.Tak se alespoň teď můžete kochat přírodou,“ pomyslíte si. A hřeje vás dobrý pocit, že jste se nenechali vyprovokovat k rychlé jízdě a že jste dodrželi dopravní předpisy.

Protože vy už dávno víte, že byste si stejně nepomohli. A těch pár ušetřených minut by vás stejně nevytrhlo. Ale s pocitem, že jste někoho neohleduplně ohrozili, by se vaše svědomí vyrovnávalo hůře. Řídíte se heslem „Spěchej pomalu“. Jen kdyby si to takhle řekl každý. Ubylo by nehod a riskantních situací. A toto je jen jedna z mnoha situací bezohledných řidičů.

Anebo případ, kdy někdo pravidelně parkuje na místě vyhrazeném pro postižené, když veze dítě do školky. A myslí si, že když dá „varovky“, tak ho to omlouvá.

Nebo v obchodě
V obchodě se také setkáte s mnoha situacemi, nad kterými slušným a ohleduplným lidem zůstává rozum stát.

Jako třeba, když vidíte matku táhnout nákupní vozík a v něm rozjíveně řádí přerostlé dítě v zablácených botách. Hned si představíte, jak si někdo další nevědomky položí svůj nákup a to všechno, co kde dítě vyšláplo si přinese domů. Nechápete, ale pokračujete v nakupování.

Rozmýšlíte se před regálem, když v tom zahlédnete paní, která si chce v onom regálu něco vzít. Automaticky poodejdete kousek, aby měla dost místa pro odebrání zboží z regálu. To, že vám nepoděkuje ani neopětuje váš úsměv, vás už nepřekvapí. Jdete si dál.

A jako naschvál potkáte znova tu stejnou paní jak si horentně vypráví s další. A zrovna před regálem, kde něco nutně potřebujete. Než k nim dojdete, vidíte, jak ostatní se různě prodírají a  pracně natahují ruku, aby dosáhli přes obě ženy pro vybrané zboží. Leč, ty stojí jako přikované.

„Třeba mně se uhne, když jsem se jí před chvílí také uhnula,“ pomyslíte si. Ale po prvním nevydařeném pokusu pochopíte, že je pevnější než skála. Osmělíte se tedy a řeknete: „Promiňte, s dovolením, já bych si tu jen něco vzala.“ Paní na vás vrhne pohled, jak si jako dovolujete jí obtěžovat, když ostatní se také propletli, a ještě ji vyrušujete v povídání.

Neochotně s otráveným výrazem tedy udělá jeden pidikrůček. Po velkém předklonu a urputném natažení ruky se vám podaří věc získat za hlasitého vyprávění dané paní o tom, jak si dala hrachovou kaši, byla po ní nafouklá a měla pak ukrutánský břichabol a trpěla plynatostí. „Koho zajímají něčí větry?“ pomyslíte si znechuceně a běžíte ještě pro pečivo.

Vezmete si na ruku sáček a nandaváte si pečivo. Přijde starší pán a holýma rukama nabere pečivo a pak prohmatává jeden chleba za druhým, aby našel ten nejměkčí.

Osloví ho starší paní stojící za ním: „Pane, měl byste si vzít na ruku sáček, když saháte na pečivo.“ A co na to pán? Nic. Dělá, že to neslyší. Osahá ještě další tři, než vybere ten pravý a odejde. Tváří se kysele a je vidět, jak mu není po chuti, že si ho nějaká „bába“ dovolila upozornit. A to je věčný problém u pečiva. Kolik bezohledných rukou se v rohlíkách vymáchá, než si je přinesete domů. Raději nedomýšlet.

A na dětském hřišti
Jdete s dětmi na dětské hřiště. Jelikož jste slušní a ohleduplní, vedete k tomu i své děti. A tak nějak podvědomě očekáváte, že se tak budou chovat i druzí. Jenže už při příchodu zjistíte, jak jste byli naivní.

Jen co jste tam vešli, tak do vás strčili zbrkle se honící kluci, které nikdo neusměrňuje. Sice vás neporazili, ale odneslo to dítě stojící vedle.

Jelikož jste starostlivá matka, neustále sledujete své dítě, aby se nedostalo do nebezpečné situace a  nic se mu nestalo. Sledujete, jak vaše dítě vylézá na klouzačku. Před ním stojí opravdu maličké dítě a chystá se sklouznout. „Já bych takhle malé dítě nenechala jet samotné. Ale asi jsem moc úzkostlivá,“ pomyslíte si.

Mezitím malé děcko zavrávorá a v podivném polosedu pololehu sesviští dolů, kde se hlavou bouchne o konec klouzačky. Začne plakat. Ale žádná z klábosících matek k němu nejde. Tak se vydá za ní samo a ta se hrozně diví, proč tak pláče. Kdyby ho sledovala, věděla by.
Na řadu přišlo vaše dítko a chce sjet dolů, když v tom se proti němu rozběhne po klouzačce kluk a vyleze po ní nahoru. Za ním druhý a třetí. Sjedou dolů a zase vyběhnou nahoru. Vaše dítě nechápavě kouká. Přece jste ho učili, že po klouzací části se nahoru nechodí a ještě k tomu teď bylo na řadě. Musíte ty kluky upozornit vy, aby se uhnuli, že chtějí jet i další. Nikdo jiný je totiž neokřikne.

Kluci si však mezitím našli novou zábavu. Házejí po sobě kamínky, kterými je vysypáno hřiště. „Kluci, neházejte ty kamínky!“, zaslechnete. V duchu se zaradujete. Konečně také nějaká maminka, která usměrňuje své dítě. Ale ne. Ten, kdo kluky okřikl, k nim vůbec nepatří. Jejich matky mají důležitější věci na práci. Klábosení nebo mobil.

Vaše dítko chce ještě na pískoviště. Tam sedí samo malé batole a hraje si se lžičkou a bábovičkou. Nabere písek na lžičku a šup, už ho strká do pusy. „To se nepapá,“ řeknete mu a odstrčíte mu lžičku od pusy a zabráníte tím, aby dítě písek snědlo.

V tom přispěchá opodál sedící matka, popadne dítě a rychle ho odnáší. Vrhne na vás tak zlý pohled, jako by si myslela, že jste nějaký úchyl a chcete dítěti ublížit. Pochopíte, že se poděkování za to, že díky vám dítě nesnědlo písek, asi nedočkáte.

Připadáte si jako „exot“. Jako jediná nespouštíte děti z očí a chcete, aby i na hřišti se dodržovala pravidla, která se mají dodržovat. A nejenom na hřišti. Jelikož jste však jedna z mála, tak o sobě začínáte pochybovat, zda jste normální. Raději otráveně odejdete domů.

V internetových diskuzích
Pokud patříte mezi slušňáky, raději nečtěte všemožné internetové diskuze. Mohlo by se vám udělat nevolno. Tam se to „hulváty“ jen hemží. Co dokáží někteří vymyslet, nad tím zůstává rozum stát. Ani se nechce věřit, že je jich mezi námi tolik. Někdy si říkáte, že to snad ani nemohou myslet vážně. A jak dokáží urážet ty, co nemají stejný názor jako jejich „dezolátní“ mozek. To už je opravdu někdy přes čáru. Však odlišný názor se dá přece sdělit i kultivovaně. V diskusích se však slušnost nenosí.

Situací, kdy se lidé chovají bezohledně a neslušně, je nespočet. Vydalo by to na tlustou knihu. Proto si važme každého slušného a ohleduplného člověka. A buďme rádi za každého, kdo se chytí za hlavu, zpytuje svědomí a začne být slušným a ohleduplným. Čím víc přibyde slušňáků, tím snáze převálcujeme bezohlednost. Slušňáci, nedejte se!