Článek
Je sobota ráno. Na hřišti pobíhá devítiletý kluk, který právě pokazil přihrávku.
„Proboha, kam to kopeš?“ ozve se z tribuny.
O několik minut později přijde další rodičovská rada.
„Musíš víc makat! Neboj se toho! Běž do něj!“
Dítě sklopí hlavu a pokračuje ve hře. Rodič má pocit, že ho podporuje.
Kdyby na stejného rodiče podobným způsobem pokřikoval jeho šéf v práci, pravděpodobně by večer doma vyprávěl o toxickém vedení, ponižování a nedostatku respektu. U vlastního dítěte tomu ale říká motivace.
A pak se všichni divíme, že děti se sportem končí.
Dítě nesportuje. Plní rodinný projekt
Rodiče rádi říkají, že pro své děti udělají všechno.
Vozí je několikrát týdně na tréninky, platí vybavení, soustředění, turnaje, permanentky, startovné a další náklady, o kterých před první návštěvou sportovního klubu neměli ani tušení.
To všechno je obdivuhodné.
Dokud se z podpory nestane investice, od které očekáváme návratnost.
Nejprve chceme jen to, aby se dítě hýbalo. Potom zjistíme, že má možná talent. Trenér ho pochválí. Dítě dá několik gólů, vyhraje závod nebo přiveze první medaili.
A rodinný projekt může začít.
Najednou už nestačí, že dítě sport baví. Musí se zlepšovat. Musí makat. Musí využít svůj potenciál. Musí potvrdit, že všechny ty peníze, hodiny v autě a zrušené rodinné víkendy měly smysl.
Když dítě vyhraje, říkáme: „Vyhráli jsme.“
Když prohraje, ptáme se: „Proč ses víc nesnažil?“
To množné číslo se používá podivně selektivně.
Mobil je pohodlný viník
Dnešní děti prý jen sedí u telefonů. Nechtějí chodit ven, neumějí se zabavit a jakmile se trochu zadýchají, chtějí pauzu.
Možná.
Jenže mobil je pro dospělé velmi pohodlný nepřítel. Nemluví, nebrání se a můžeme na něj svést téměř všechno.
Mnohem nepříjemnější je připustit si, že dítě možná neutíká před pohybem. Utíká před prostředím, které jsme kolem pohybu vytvořili.
Děti většinou nemají problém běhat, skákat, lézt, honit se, zápasit nebo kopat do míče. Problém začíná ve chvíli, kdy ke každému pohybu přidáme hodnocení.
Kolik jsi dal gólů?
Kolikátý jsi skončil?
Proč tě trenér neposlal do hry?
Proč byl Pepa rychlejší?
Jak je možné, že doma ti to šlo a na zápase ne?
A nezapomeňme na oblíbenou rodičovskou větu: „Hlavně si to užij.“
Ideálně pronesenou těsně poté, co dítěti deset minut vysvětlujeme, co všechno dnes musí udělat lépe.
Nejnebezpečnější slovo dětského sportu? Talent
Stačí, aby někdo řekl, že je dítě talentované, a celé okolí začne plánovat jeho budoucnost.
Talent přitom může být pro dítě spíše dluh než dar.
Od talentovaného dítěte se očekává výkon. Nestačí mu účast. Nemůže si dovolit obyčejný špatný den, protože přece „má na víc“. Nemůže vynechat trénink, protože by svůj talent promarnilo. A už vůbec nemůže oznámit, že ho sport přestal bavit.
Rodiče mu okamžitě vysvětlí, že se věci nemají vzdávat.
Vytrvalost je samozřejmě důležitá. Stejně důležité je ale umět poznat, kdy dítě překonává dočasnou nechuť a kdy už několik měsíců žije sen někoho jiného.
Změnit sport není selhání.
Přestat závodit není selhání.
Zjistit ve dvanácti letech, že místo fotbalu chci jezdit na kole, také není selhání.
Dětství není pracovní smlouva na dobu neurčitou.
Trenér trénuje. Rodič má být rodičem
Na zápasech mládeže se často pohybuje překvapivě vysoký počet samozvaných trenérů. Nemají píšťalku ani licenci, zato mají hlasivky, názor a velmi dobrý výhled zpoza zábradlí.
„Vystřel!“
„Přihraj!“
„Běž dopředu!“
„Vrať se!“
Dítě slyší pokyny trenéra, pokyny rodiče a někdy ještě pokyny druhého rodiče. Každý říká něco jiného. Když dítě situaci vyřeší špatně, všichni se tváří, jako by právě zklamalo celý sportovní národ.
Rodič přitom nemusí být druhým trenérem. Nemusí během utkání opravovat techniku, řídit taktiku ani hodnotit nasazení.
Jeho nejdůležitější úloha je mnohem méně atraktivní: být stabilním člověkem, ke kterému se dítě může vrátit bez ohledu na výsledek.
To ovšem vyžaduje něco velmi obtížného.
Držet občas ústa.
„Makej!“ není podpora
Dospělí milují slovo „makej“, protože zní odhodlaně. Máme pocit, že dítěti předáváme disciplínu a bojovnost.
Ve skutečnosti mu často pouze sdělujeme: To, co právě děláš, nestačí.
Přitom vůbec nevíme, co se v dítěti odehrává. Možná je unavené. Možná se bojí udělat chybu. Možná nerozumí své roli. Možná ho něco bolí. Možná se pohádalo se spoluhráčem. A možná má prostě den, kdy mu to nejde.
Takové dny mají i dospělí. Jen jim obvykle nikdo nestojí dva metry od pracovního stolu a nekřičí: „Přidej! Vždyť vůbec nebojuješ!“
Podpora neznamená neustále dítě chválit. Neznamená ani předstírat, že každý výkon byl fantastický.
Znamená oddělit výkon dítěte od jeho hodnoty.
Znamená dát mu jistotu, že špatný zápas nezmění atmosféru doma.
Nejhorší část zápasu často začíná až v autě
Zápas skončil. Dítě nasedne do auta a doufá v několik minut klidu.
Rodič nastartuje a spustí rozbor.
Proč jsi v první půli nepřihrál?
Slyšel jsi vůbec trenéra?
Všiml sis, jak hrál ten druhý kluk?
Musíš být důraznější.
Já ti to říkám pořád.
Rodič tomu říká zpětná vazba. Dítě tomu říká další důvod, proč příště raději nikam nejet.
Ne každé ticho je nutné vyplnit analýzou. Ne každá prohra potřebuje okamžité poučení. A ne každá dětská emoce vyžaduje dospělé řešení.
Někdy stačí říct: „Jsem rád, že jsem tě viděl hrát.“
A potom se bavit o obědě.
Prohra není rodinná krizová situace
Dítě po prohře pláče. Rodič okamžitě zasahuje.
Vysvětluje, uklidňuje, hledá viníky, zlehčuje výsledek nebo slibuje, že příště to určitě dopadne lépe.
Jenže prohra může prostě bolet. A dítě má právo být chvíli zklamané.
Nemusíme každou nepříjemnou emoci opravit.
Mnohem důležitější je ukázat dítěti, že smutek, vztek nebo frustraci dokáže unést. Že kvůli nim nemusí utéct od sportu ani obvinit všechny kolem sebe.
Možná se ale nejprve musíme naučit unést jeho prohru my sami.
Přiznejme si totiž nepříjemnou věc: když dítě hraje dobře, cítíme se jako úspěšní rodiče. Když hraje špatně, máme pocit, že to nějak vypovídá i o nás.
Nevypovídá.
Je to jeho zápas. Ne naše rodičovské vysvědčení.
Nepotřebujeme více malých šampionů
Úspěchem dětského sportu není vitrína plná pohárů.
Úspěchem je člověk, který se bude chtít hýbat i poté, co mu nikdo nebude měřit čas, tleskat na tribuně ani věšet medaili na krk.
Můžeme vychovat desetiletého vítěze, který v šestnácti letech sport nenávidí.
Můžeme mít doma nejlepšího střelce okresního přeboru, který se při první větší krizi sesype, protože se nikdy nenaučil oddělit vlastní hodnotu od výsledku.
A můžeme mít dítě bez jediné medaile, které bude celý život běhat, jezdit na kole nebo chodit do posilovny, protože pohyb pro něj nikdy nebyl trestem.
Který z těchto výsledků je skutečným vítězstvím?
Možná dítě nepotřebuje více motivace
Možná potřebuje méně dospělých pokynů.
Méně srovnávání.
Méně pozápasových analýz.
Méně řečí o promarněném talentu.
Méně pocitu, že každým výkonem splácí rodičům peníze a čas, které do něj vložili.
A více prostoru, aby sport patřil skutečně jemu.
Při příštím zápase zkuste nekoučovat. Nepočítejte chyby. Po cestě domů neprovádějte výslech. Zeptejte se, co dítě bavilo, a přijměte i možnost, že odpověď bude znít: „Dneska nic.“
Protože dítě, které si může přiznat špatný den, má větší šanci přijít znovu než dítě, které musí po každém výkonu obhajovat svou existenci.
A teď upřímně: sportuje vaše dítě proto, že ho to baví — nebo proto, že vy už jste do jeho sportování vložili příliš mnoho času, peněz a vlastního ega?
