Článek
Český stát opět předvedl, že když neumí vyřešit problém, vytvoří nový. Tentokrát se jmenuje Jednotné hlášení.
Oficiální myšlenka je jednoduchá: stát chce vědět, kdo je zaměstnavatel, a chce mít k dispozici data, která si bude moci analyzovat, vyhodnocovat a přelévat mezi úřady. To zní možná hezky na powerpointu ministerských úředníků, ale v praxi to vypadá jako další administrativní nálož hozená na firmy, které už dnes posílají stejné nebo velmi podobné informace desítkami různých cest. Zadarmo.
Největší absurdita je už samotný základ celé konstrukce. Pokud stát skutečně neví, kdo je zaměstnavatel, tak se to přece nedozví tím, že nařídí podání hlášení. Kdo povinnost ignoruje, ten stejně žádné údaje nepodá. Kdo chce být neviditelný, zůstane neviditelný. Zato všichni poctiví podnikatelé dostanou další formulář, další termín a další hrozbu sankcí.
Pak přichází skutečný majstrštyk státní logiky.
Protože stát neví, kdo je zaměstnavatel (jestli se divíte, tak opravdu k 31. 12. 2025 se podle žádného klíče nedalo poznat, kdo je a kdo není zaměstnavatel!), rozhodl se v přechodných ustanoveních zákona o jednotném hlášení paušálně prohlásit za zaměstnavatele prakticky každého, kdo byl někdy v historii přihlášen k dani z příjmů ze závislé činnosti nebo podal příslušné vyúčtování. Třeba i omylem.
Jinými slovy: nevíme, kdo je zaměstnavatel, tak budeme předpokládat, že jím jsou všichni. Děláte si srandu?
To by bylo komické, kdyby to nebylo skutečné.
V českém právním řádu přitom neexistuje obecná povinnost, aby se každý subjekt po skončení zaměstnávání zaměstnanců odhlašoval z historických evidencí způsobem, který by dnes úředníkům vyhovoval. Mnoho firem zaměstnance nemá dlouhé roky. Některé je nikdy fakticky nezaměstnávaly. Jiné se v minulosti snažily odhlásit všude, kde to bylo možné.
A výsledek?
V roce 2026 jim do datových schránek začínají chodit výzvy k podání jednotného hlášení.
Některé firmy byly jako zaměstnavatelé zaregistrovány z moci úřední, přestože zaměstnance nemají. Jiné se pokusily doložit, že v minulosti ukončily příslušné registrace a žádné zaměstnance nezaměstnávají. Některé nedostaly ani řádné oznámení o zákonné registraci ex offo (z moci úřední). Bordel, chaos, zvůle.
A co mají dělat?
To se člověk na oficiálních stránkách ministerstva ani správy soc. zabezpečení prostě nedozví.
Na webu ministerstva práce nenajdete jasný a srozumitelný návod pro firmy, které zaměstnavateli nejsou, co mají udělat, aby se registrace ex offo revokovala. Na stránkách sociální správy také chybí postup, jak situaci řešit. Na telefonní linky se nedá dovolat, protože úředníci řeší záplavu dotazů od lidí, kteří se snaží zjistit, proč po nich stát najednou chce hlášení za něco, co vůbec nejsou.
Takto nemá fungovat právní stát.
Ve slušně fungující zemi nejprve stát přesně identifikuje okruh povinných osob a teprve potom po nich něco požaduje. Ne naopak.
Nemůže přece platit princip: „Nevíme, jestli jste zaměstnavatel. Proto budeme předpokládat, že ano. A pokud nejste, dokažte nám to.“ Negativní skutečnosti se totiž bohužel dokázat nedají. Dokažte, že jste někde nebyl… JAK?
Nedosti na tom. Ptám se - jestli tedy zaregistrujeme všechny právnické osoby a OSVČ, které se historicky otřely o daň ze závislé činnosti, proč nezaregistrujeme rovnou také všechny fyzické osoby nepodnikatele, protože i ti mohou ze zákona být zaměstnavateli? Asi vím. Protože by vás pověsili na lucerny.
Tohle není efektivní státní správa. To je přenášení neschopnosti státu na občany a firmy.
Pokud se tento systém skutečně rozjede v podobě, kdy budou pokuty rozdávány i subjektům, které prokazatelně žádné zaměstnance nemají a na problém dlouhodobě upozorňují, pak se nebudeme bavit o digitalizaci státu ani o modernizaci veřejné správy.
Budeme se bavit o šikaně.
A šikana ze strany státu by neměla zůstávat bez odporu. Každý, komu bude bezdůvodně ukládána povinnost, kterou podle svého přesvědčení a podle soukromoprávního zákona nemá, a dokonce ani při nejlepší vůli splnit nemůže, protože úžasné jednotné hlášení nelze podat za nula zaměstnanců, by měl využít všechny dostupné právní i jiné prostředky obrany. Včetně koordinovaného postupu s ostatními postiženými subjekty a případného soudního přezkumu zákonnosti celého tohoto humbuku.
Protože pokud si stát zvykne, že může nejdřív označit tisíce lidí za povinné osoby a teprve potom zkoumat, jestli měl pravdu, příště už to nebude jen o jednom hlášení.
Příště to bude o čemkoliv. Barva očí? Sexuální orientace? Náboženské vyznání?
