Sférická percepce

Představte si na okamžik, že vše, co znáte, vše, co jste kdy prožili, každý pocit, myšlenka, každý kámen na cestě i hvězda na noční obloze, je součástí jediné, gigantické a nekonečné sféry.

Tato sféra není jen prázdným prostorem, to by totiž byla nuda. Je to pulzující oceán veškeré možné existence, kde se minulost, přítomnost a budoucnost prolínají v neustálém tanci bytí, jako když se míchá pivo s limonádou a nikdo neví, co z toho vyleze.

V jejím absolutním středu, v onom tichém a nehybném bodě, co je paradoxně zdrojem všeho šílenství, spočívá esence samotné skutečnosti – čistá, neprojevená potencialita, pravda zbavená jakékoli interpretace. To je to tlukoucí srdce veškerého kosmu, co bije tak tiše, že ho nikdo neslyší.

My, v našem každodenním shonu a omezeném vnímání, si jen zřídka uvědomujeme tuto ohromující jednotu. Jsme jako mravenci putující po povrchu obrovské zeměkoule, každý s omezeným výhledem na svůj bezprostřední okolí, často přesvědčeni o absolutní pravdivosti a správnosti své vlastní cesty a svého vlastního horizontu.

Vnímáme svět skrze úzké filtry našich smyslů, našich prožitých zkušeností, našich kulturních a sociálních nánosů, které nám vytvářejí specifickou, jedinečnou perspektivu. A pak se divíme, že se navzájem nechápeme. Jako když se dva opilci hádají o to, kdo má víc promile.

Z onoho centrálního bodu čisté skutečnosti, z tohoto tichého epicentra veškeré existence, však neustále vyzařuje nekonečné množství „paprsků vnímání“. Nejsou to fyzické vlny světla, co byste změřil nějakým přístrojem, to ne. Jsou to spíše neviditelné linie nahlížení, cesty interpretace, trajektorie, po kterých se naše vědomí ubírá k onomu centrálnímu bodu.

Každý jeden paprsek je unikátní, neopakovatelný, formovaný individuálním souhrnem naší bytosti. A my, vnímající bytosti, se nacházíme na různých, nesčetných místech na povrchu této gigantické sféry.

Náš mozek, ten úžasný a stále ne zcela pochopený orgán, naše smysly, ty okna do vnějšího světa, naše prožité radosti i bolesti, naše naučené vzorce myšlení a emocionální reakce – to vše dohromady utváří náš specifický bod na této sféře. Je to naše osobní „okno“ do reality, skrze které filtrujeme a interpretujeme onen centrální zdroj.

Představte si, že vaše vědomí není pevný bod, ale kaleidoskop. Ty malé, barevné střípky uvnitř jsou vaše zkušenosti, vaše vzpomínky, vaše přesvědčení, vaše emoce. A když se ten kaleidoskop otočí, ty střípky se přeskládají a vytvoří úplně jiný obraz. Pořád jsou to ty samé střípky, ale vnímáte je jinak. A to je ta vaše realita v daném okamžiku.

Když se snažíte pochopit druhého člověka, je to jako když se snažíte nahlédnout do jeho kaleidoskopu. Nemůžete ho vzít a protřepat ho stejně jako ten svůj. Musíte se pokusit vidět jeho střípky z jeho úhlu. A to je ta zatracená empatie. Ta, co bolí. Ta, co nutí vidět věci, které nechcete vidět.

A co ty „iluze“? To jsou ty špinavé otisky prstů na skle kaleidoskopu. Ty prachové částečky, co se tam usadily, aniž byste věděli proč. Ty vám zkreslují obraz. Nutí vás vidět věci, co tam nejsou, nebo nevidět věci, co tam jsou.

Takže co z toho plyne? Že jsme všichni jenom takoví malí, osamělí pozorovatelé na povrchu obrovské, pulzující sféry. Každý s vlastním okénkem, se svými filtry, se svými předsudky. A myslíme si, že to, co vidíme, je ta jediná, absolutní pravda. Ale to je jenom zlomek. Jenom jeden úhel. Jenom jedna barva z nekonečného spektra.

A ta největší pointa? Že i když se díváme na hvězdy, vidíme jenom mrtvé světlo, co k nám putuje miliony let. Vidíme minulost. A stejně tak, když se díváme na sebe navzájem, vidíme jenom odraz. Odraz toho, co bylo. Odraz toho, co si myslíme, že ten druhý je.

Ale pod tím vším, pod těmi filtry, pod těmi iluzemi, pod tou zatracenou pozemskostí, která je fakticky trapný vtip, jemuž se musíme ze zdvořilosti smát, je ta jedna, jediná, neprojevená skutečnost. Ten centrální bod. Ten pramen. Ta tichá, ale všeprostupující jednota.

A když se na ni dokážeme podívat s otevřenou myslí, s empatií, s pokorou, s vědomím, že naše pravda je jenom jedna z miliardy, pak se nám otevře celý vesmír. A pak už to nebude jenom o tom, kdo má pravdu. Ale o tom, jak se můžeme navzájem pochopit. Jak můžeme tančit ten tanec perspektiv. A jak můžeme společně dýchat to jedno jediné, společné světlo. I když je to světlo mrtvých hvězd. Protože možná právě v něm je ta největší, nejživější pravda.