Článek
Mu hu he he chilli zápisky bipolárního medvídka: mezi groteskní metaforou a destigmatizující výpovědí
Román Mu hu he he chilli zápisky bipolárního medvídka Františka FF Bruknera není snadno zařaditelný do tradičních literárních kategorií. Autor, který se k psaní staví jako k procesu na hranici mezi osobní terapií, literární hrou a společenským apelem, předkládá čtenáři text na pomezí deníku, básnické prózy a existenciální grotesky. Kniha je zároveň otevřeným gestem: mluví o duševní poruše, kterou česká společnost stále vnímá s nedůvěrou, rozpaky či stigmatem. Brukner přitom neusiluje o patetickou obhajobu – naopak, volí jazyk ironie, absurdity a humoru, jenž se v mnohém podobá smíchu postav z Beckettových či Ionescových dramat.
Fragment jako forma i obsah
Text je členěn do krátkých úseků, které lze číst jako fragmentární zápisky. Tento záměrný rozklad souvisí nejen s autorovou tvůrčí strategií, ale i s tématem bipolární poruchy. Fragment je metaforou psychické necelistvosti, oscilace mezi póly, přelévání nálad i identit. Není to lineární příběh, který čtenáře provede klasickou expozicí, krizí a katarzí. Spíše jde o literární kaleidoskop: jednotlivé střepy dohromady vytvářejí obraz, který se stále mění podle toho, z jakého úhlu se čtenář dívá.
Forma fragmentu má své tradice. Od romantických básníků (Novalis, Schlegel), přes modernisty (Kafka, Musil) až k postmoderním deníkovým románům, fragment vždy vyjadřoval nedostatek jistoty a konečnosti. Brukner se k této linii přihlašuje vědomě i nevědomě – jeho zápisky mají podobu mozaiky, v níž se střídají lyrické pasáže s groteskními miniaturami a sarkastickými aforismy.

Foto/Ilustrace: František FF Brukner - Matrix has U
Jazyk mezi poezií a syrovostí
Jednou z nejsilnějších stránek knihy je jazyk. Brukner dokáže ve dvou verších vykreslit obraz, který nese existenciální tíhu. Tato poetická zkratka je často okamžitě rozbita vulgaritou, ironií nebo smíchem – „Mu hu he he“ se v textu vrací jako refrén, který neumožní čtenáři ulpět v melancholické lyrice.
Tento princip připomíná poetiku Bohumila Hrabala: proud řeči, jenž střídá idylické obrazy s krutými fakty, humor s tragédií. Zároveň je zde cítit ozvuk beatnické poezie, především Ginsberga, kde se exaltované, halucinatorní pasáže střídají s banálními každodenními detaily.
Smích jako ambivalentní kód
„Mu hu he he“ není jen zvuková hříčka. Je to existenciální signál. Smích zde znamená několik věcí současně:
- obranu před bolestí,
- útok na svět, který neví, jak s jinakostí naložit,
- sebeironii, jež brání patosu,
- rituál, který drží autora při životě.
V literární tradici má podobný smích své místo: od Rabelaisova groteskního realismu, přes Dostojevského „smích démonů“ až po postavu Estragona a Vladimira v Beckettově Čekání na Godota. Smích není radostný, ale existenčně nutný. Bruknerův medvídek se směje, protože jinak by se musel vzdát – a to by znamenalo smrt.

Foto/ilustrace: František FF Brukner - Mu hu he he chilli zápisky bipolárního medvídka
Bipolární zkušenost jako poetický princip
Kniha však není jen o smíchu. Bipolární porucha je tu přítomna v samotné struktuře textu:
- Manické pasáže – výbuchy energie, barvy, fantazie, absurdní kombinace, rychlé střihy.
- Depresivní pasáže – minimalistické, strohé, úsporné věty, ticho, beznaděj.
Tento rytmus není schématem, ale organickou součástí textu. Čtenář, který se nechá vtáhnout, nezažívá jen příběh vypravěče, ale i určitý „model“ bipolární zkušenosti. Literatura se tu stává médiem, které dokáže zprostředkovat psychickou realitu způsobem, jakého by jen popisná psychiatrická kazuistika nikdy nedosáhla.
Komparace a souvislosti
V evropském i světovém kontextu lze knihu srovnávat s několika tradicemi:
- Sylvia Plathová – Skleněný zvon: autobiografická výpověď o depresi, která však zůstává v rámci klasického narativu. Brukner oproti tomu narativ rozbíjí.
- Franz Kafka – Deníky: introspektivní fragmenty, kde se groteskní spojuje s úzkostným. Podobná je i existenciální nejistota.
- Egon Bondy – Invalidní sourozenci: proud řeči, vulgarita i filosofická hloubka, ironie a nihilismus.
- Bohumil Hrabal – Příliš hlučná samota: spojení lyrického jazyka, humoru a tragédie, kde hlavní postava balancuje mezi absurdním a osudovým.
Brukner do této linie vstupuje, ale zároveň přináší nové: explicitní propojení s duševní poruchou, snahu o destigmatizaci a otevřené přiznání vlastní zkušenosti.
Společenský rozměr

Foto/ilustrace: František FF Brukner - Mu hu he he chilli zápisky bipolárního medvídka
Význam románu není jen estetický, ale i společenský. V českém prostoru, kde je téma duševních onemocnění stále obestřeno mlčením a předsudky, přichází kniha jako důležitý hlas. Ne moralizující, ne kazatelský, ale lidský a upřímný. Literatura zde překračuje svou estetickou funkci a stává se prostředkem dialogu: otevírá prostor, aby se čtenáři mohli ptát, sdílet, rozpoznávat své vlastní stíny.
Možné slabiny textu
Je třeba dodat, že kniha není „snadným čtením“. Fragmentárnost a jazyková rozkolísanost mohou některé čtenáře odrazovat. Absence pevné dějové linky může působit chaoticky, občas se některé motivy opakují a ztrácejí intenzitu. Na druhou stranu je právě tato nedokonalost zároveň autentickým otiskem zkušenosti, kterou text zprostředkovává. Chaos není chybou – je součástí výpovědi.
Názory betačtenářů
1️⃣
„Tohle je naprostá jízda! Brukner vás vtáhne do světa, který je šílený, svérázný a přitom neuvěřitelně lidský. Humor a vážná témata o duševním zdraví se tu mísí tak, že nemůžete odtrhnout oči od stránky. Někdy jsem se smál nahlas, jindy zamyslel nad tím, co znamená žít s bipolární poruchou. Originální, odvážné a inspirativní.“
2️⃣
„Musím přiznat, že styl knihy je hodně netradiční a chvílemi chaotický. Některé pasáže mi přišly roztěkané a těžko sledovatelné. Na druhou stranu oceňuji upřímnost autora a otevřený pohled na život s bipolární poruchou – to je něco, co v literatuře moc často nenajdete.“
3️⃣
„Upřímně, někdy jsem nevěděl, jestli mám plakat nebo se smát. Autorovy zápisky jsou místy totálně absurdní, ale vlastně v tom absurdnu je jejich kouzlo. Není to kniha pro každého – pokud hledáte klasický příběh s jasnou zápletkou, tady vás čeká spíš horská dráha myšlenek a emocí.“
Autorské ilustrace
Brukner coby spisovatel, básník, publicista, textař, muzikant, fotograf a výtvarník svou knihu navíc doprovází sérií vlastních originálních psychedelických faktartových ilustrací, což knize dodává další rozměr.
Závěr
Mu hu he he chilli zápisky bipolárního medvídka jsou cenným příspěvkem do české literatury. Brukner dokázal proměnit osobní zkušenost v literární tvar, který je zároveň poeticky působivý, existenciálně naléhavý i společensky důležitý. Kniha se pohybuje mezi deníkem a experimentální prózou, mezi groteskou a tragédií, mezi poezií a syrovostí.
Pro čtenáře, kteří hledají „snadný“ příběh, může být náročná. Pro ty, kdo se nebojí vstoupit do labyrintu smíchu a bolesti, však nabízí jedinečný zážitek. V české literatuře není mnoho knih, které by s takovou otevřeností a originalitou propojily estetiku a destigmatizační apel. Bruknerův medvídek je groteskní, ale zároveň lidsky pravdivý – a to je kombinace, která si zaslouží pozornost.
Bruknerova kniha je víc než jen literární text – je to pokus přetavit životní zkušenost do umělecké formy, která zároveň mluví k jednotlivci i společnosti. Svým fragmentárním stylem navazuje na tradici modernistických a existenciálních autorů, přesto přináší novou, autentickou perspektivu.