Článek
Všimli jste si toho? Svět se nám v posledních letech proměnil v jeden velký digitální tavený sýr. Otevřete internet a vyvalí se na vás vlna syntetické laskavosti, ze které by dostal cukrovku i majitel cukrovaru. Každý na vašem monitoru je „inspired“, každý je „blessed“ a i ten největší korporátní suchar na LinkedInu píše o tom, jak ho ranní jogging v dešti naučil strategickému leadershipu.
Vítejte v diktatuře povinného optimismu. V éře, kde je normální lidské nasrání vnímáno jako systémová chyba, kterou je třeba urychleně přemazat novou verzí firmwaru.
Jako někdo, kdo viděl svět zpoza přepážky v pojišťovně i zpoza hledí realitního makléře, vám k tomu řeknu své: Jsme obklopeni podvodem. AI vám dnes napíše omluvný e-mail tak zdvořile, že by se i britská královna červenala, a přitom vás ten robot v podstatě posílá do temných míst, kde slunce nesvítí. Jenže on to dělá s nulovým srdečním tepem. Bez emocí. Bez žlučníku.
A v tom je ten zakopaný pes.
Algoritmy nás učí, že odchylka od normy je špatně. Že pochybnost je neproduktivní. Že skepticismus je toxický. Když do ChatGPT napíšete, že vás dnešní svět štve, začne vás konejšit jako levná terapeutka z předměstí. Nabídne vám pět bodů, jak si zlepšit náladu, a poradí vám hluboké dýchání. Ale neporadí vám, abyste šli do hospody a u třetího piva si upřímně zanadávali na to, že život je občas prostě nefér a lidi jsou idioti.
Proč? Protože algoritmus neumí pochybovat o smyslu své existence. Stroj nemá ten dar, kterému my říkáme „špatná nálada“, ale který je ve skutečnosti poslední výspou naší autenticity.
Vzpomínám si na své časy v prodeji, kdy jsem lámal rekordy v pojistkách. Nebylo to proto, že bych byl „naprogramovaný na úspěch“. Bylo to proto, že jsem v sobě měl tu zdravou míru nasrání na systém, která mi dovolovala vidět lidi takové, jací jsou – chybující, ustrašení a vtipní ve své marnosti. Moje knižní trilogie Probuzení, co mi teď straší v šuplíku, je plná postav, které by v testu na „pozitivní mindset“ propadly v první minutě. A právě proto jsou to lidé.
Dneska se snažíme vygenerovat svět bez třenic. Chceme texty hladké jako dětská prdelka, reklamy, které nikoho neurazí, a názory, které se vejdou do škatulky „přínosné pro komunitu“. Jenže život, ten skutečný život, co smrdí mokrým asfaltem a levným tabákem, se odehrává právě v těch třenicích. V tom, že se v úterý ráno vzbudíte a řeknete si: „Tohle je sračka.“
Být upřímně nasraný, skeptický a ironický, to je dneska v podstatě revoluční čin. Je to důkaz, že vás ještě neočipovali tím digitálním medem, co teče z každého postu na sociálních sítích. Schopnost poslat věci (i lidi) do háje s literární elegancí a zenovým nadhledem, to je to, co nás odlišuje od té plechové huby, co vám teď možná generuje odpověď na váš příští e-mail.
Takže se nebojte pochybovat. Nebojte se být ironičtí. A hlavně se nebojte být občas lidsky nepříjemní. Dokud budeme schopni cítit žluč, víme, že jsme ještě naživu. Protože stroj, přátelé, stroj se na vás bude usmívat i ve chvíli, kdy vás bude odpojovat od sítě.
Pijte, pište básně, milujte, žijte a nenechte si nakecat, že „dobrá nálada“ je povinnost. Není. Povinnost je zůstat člověkem. A člověk, jak známo, občas prostě potřebuje pořádně praštit do stolu.
