Článek
„Vlastní bydlení je v Česku základní lidské právo,“ říkávalo se u piva v devadesátkách. Dnes je to spíš diagnóza pro lidi s masochistickými sklony. Jako člověk, který prošel právnickou fakultou, realitním trhem i „zákopy“ v prodeji energií, vidím pod povrch systému víc, než je zdravé. A to, co tam vidím, připomíná spíš temný středověk než moderní demokracii.
Podle aktuálních dat Eurostatu vynakládají české domácnosti na bydlení nejvyšší podíl svých disponibilních příjmů v celé EU. V Praze se index dostupnosti bydlení propadl na úroveň, kdy průměrný mileniál potřebuje k nákupu bytu zhruba 15 ročních čistých platů – pokud by tedy přestal jíst, pít a platit za data.
Digitální nevolnictví a moc Big Data
Nejsou to ale jen cihly a malta. Do hry vstoupila Big Data. Algoritmy společností jako BlackRock nebo lokálních realitních predátorů dnes v reálném čase vyhodnocují, kde se uvolní podhodnocená garsonka, a skoupí ji dřív, než si vy stihnete na iDNESu přečíst horoskop. „Trh se přestal řídit potřebou bydlet a začal se řídit potřebou zaparkovat kapitál,“ říká ekonomický analytik Pavel Kohout. Výsledek? Stáváme se nájemníky ve vlastní zemi.
V prodeji energií jsem viděl ten samý vzorec. Lidé jsou uvězněni v nekončících cyklech přepisů, tarifů a fixací. Je to „předplatné za život“. Nevlastníte nic. Vlastníte jen právo platit.
Když se právo mění v divadelní frašku
Z pohledu práva je situace ještě bizarnější. Naše legislativa je jako stará parní lokomotiva snažící se předjet TGV. Než se schválí jeden stavební zákon, změní se celá socioekonomická struktura města. Ze smluv se stávají jednostranné diktáty. Jak říká sociolog Daniel Prokop: „Bydlení je dnes největším zdrojem rozevírání nůžek mezi generacemi.“ Jedni bohatnou tím, že jen existují (mají majetek), druzí chudnou tím, že pracují (splácejí nájem těm prvním).
Útěk z Matrixu: Od Excelu k plátnu
Proč jsem osobně raději zvolil cestu umělce na volné noze? Protože v tomhle digitálním feudalismu je největším aktem rebelie vytvořit něco, co nejde zkopírovat, tokenizovat nebo prodat jako derivát.
Moje obrazy, které letos vystavuji v Praze i Hradci, jsou mým osobním vyhlášením války téhle šedivosti. Zatímco algoritmus vám vypočítá ideální cenu za metr čtvereční, já se snažím zachytit tu „neprodejnou“ část lidské existence. Tu část, která se v korporátních budovách zrcadlového typu (kde jsem sám trávil mládí) pomalu dusí.
Česko se vrací do dob, kdy byla půda (a byty) v rukou pár vyvolených a zbytek jen „hospodařil“. Rozdíl je jen v tom, že dnešní feudálové nemají hrady, ale servery a portfolio v cloudu.
Je čas se probudit. Buď budeme dál leštit kliky v cizích bytech a doufat, že nás banka nesežere zaživa, nebo začneme hledat vlastní cestu – i kdyby vedla přes úřad práce a s paletou v ruce. Protože jediný majetek, který vám nikdo nezdaní ani nezkonfiskuje, je vaše vlastní integrita a schopnost vidět pravdu v moři lží.
Pijte pivo, hledejte lásku a malujte své vlastní osudy. Než vám na ně někdo jiný vystaví fakturu.
