Článek
Pojďme si nalít čistého vína, než nám ho zakážou jako poslední nezdravý zvyk. Česko se rozdělilo na dva světy, které sice sdílejí stejné tramvaje, ale žijí v jiných galaxiích. Na jedné straně máme generaci, která v devadesátkách „přišla k hotovému“ skrze privatizace, restituce nebo prostě jen tím, že byla ve správný čas na správném místě. Dnes tihle lidé vlastní byty, chalupy a někteří z nich s láskou vzpomínají, jak bylo pivo za dvě koruny.
A pak je tu ta druhá skupina. Generace „v nájmu“. Lidé, co mají dva tituly, mluví třemi jazyky, ale když přijdou do banky pro hypotéku, bankéř se na ně podívá se stejným soucitem jako řezník na chromou ovci.
Jako sociolog amatér i profesionální cynik vidím, jak se nám ten slavný „český sen“ o spokojené rodině v domečku se zahradou mění v digitální halucinaci. Mladí lidé dnes nepracují proto, aby si něco koupili. Pracují proto, aby umazali dluh za to, že vůbec existují. A zatímco se v televizi řeší valorizace důchodů jako národní tragédie biblických rozměrů, nikdo se neptá, z čeho budou ty důchody platit lidi, co dnes dávají 60 % příjmu za garsonku v panelu.
Když jsem prodával reality, viděl jsem to v přímém přenosu. Na jedné straně padesátník, co prodával svůj třetí investiční byt, a na druhé straně mladý pár, co se klepal u podpisu smlouvy, která je v podstatě prodala do doživotního nevolnictví. Ta propast mezi nimi nebyla jen v penězích. Byla v tom, že ten padesátník vůbec nechápal, proč ti mladí „prostě víc nemakaj“.
„My jsme si taky museli všechno vydřít,“ slyšíte pak u nedělního oběda. Jo, vydřít. V době, kdy byty stály pětinásobek ročního platu a ne patnáctinásobek. V době, kdy káva nebyla rituál, ale hnusná tekutina v plastu, a svět byl sice šedivý, ale aspoň se v něm dalo někam dojít.
Dnešní doba nás učí, že úspěch je otázkou mindsetu. Máš málo peněz? Máš blbej mindset! Jenže pravda je taková, že mindset vám nájem v Praze nezaplatí. Jsme svědky největšího transferu bohatství v dějinách, ale směrem od mladých k těm, co už mají plné skříně.
A aby to nebylo jen o pocitech a „mindsetu“, dejme si jedno číslo, klidně jen jako studenou sprchu. V devadesátých letech stál běžný byt zhruba čtyři až pět ročních platů. Dnes se v Praze bavíme o patnácti, často i dvaceti ročních příjmech. Ne o luxusu, ne o vile s bazénem, ale o obyčejném bytě, kde se vejde postel, lednice a život. To není generační lenost ani morální selhání, to je změna pravidel hry uprostřed zápasu. A divit se, že mladí nehrají s úsměvem, je asi jako vyčítat maratonci, že mu dochází dech poté, co mu někdo cestou přidal dalších třicet kilometrů.
Tenhle článek není výzva k revoluci. Na to jsme moc pohodlní a máme moc drahé telefony. Je to jen povzdechnutí nad tím, že jsme jako společnost rezignovali na budoucnost výměnou za klidnou přítomnost těch, co křičí nejvíc. Algoritmy nás sice učí nenávidět se navzájem, ale v tomhle jsme v tom všichni společně – jedni se bojí, že o to přijdou, a druzí vědí, že to nikdy mít nebudou.
Takže si dejte ten svůj toust s avokádem, milí mileniálové. Je to totiž to jediné, co v tomhle životě skutečně vlastníte. A vy ostatní, až budete zase nadávat na „línou mládež“, vzpomeňte si, že až vám bude nejhůř, budou to právě tihle lidi, co vám budou muset podat tu pověstnou sklenici vody. Pokud na ni tedy budou mít v té době ještě kredit.
Pijte pivo, pište básně a nedejte se opít rohlíkem. Ani tím valorizovaným.
