Opletka: Iluzionista z říše rostlin

Jsou rostliny, ke kterým jako zahradník pociťuji výjimečnou náklonnost. Na pomyslném výsluní se pak vyhřívá jedna, která mezi ostatními vyčnívá uměním polykat vše, co jí přijde do cesty. A to s nevídaným apetitem až patnáct metrů za sezónu. S trochou nadsázky lze říci, že, nic zlého netuše, odletíte na dovolenou a po návratu marně hledáte svůj dům.

Myslím, že se s ní potkal každý z vás, ale pro její zdánlivou nenápadnost ji minul bez povšimnutí. Je to rdesno, hojně rozšířené v zahrádkách, ale teprve ve volné přírodě naplno ukazující dosah své moci. Já bych se ovšem podržel lépe padnoucího synonyma - opletka. Ono totiž velmi příznačně charakterizuje základní vlastnost této polodřevité, pravotočivě ovíjivé liány.

Když se zahledím na její krvavě červené šlahouny, které jako by neustále volaly: kupředu, kupředu, řekl bych, že vím, kde našel John Wyndham inspiraci ke svému Dni trifidů. Buďme rádi, že zatím neobjevila rozkoš šlehat svými výhonky po kolemjdoucích, jinak tedy… sbohem, člověče. Naproti tomu drobné shluky jejích maličkých bílých kvítků jako by se s nadcházejícím podzimem omlouvaly svému okolí za to, co během roku rostlina napáchala. Oblažují svou něžností nás, kteří dovedeme ocenit neokázalou krásu a jako by se vysmívaly následujícímu období chladu a sloty, kterým, díky své nezničitelné vůli k životu, pohrdají.

Vraťme se však ještě k výjimečným vlastnostem opletky. Pokud bych měl použít srovnání se světem lidí, kdekterý manažer by jí mohl závidět její tah na branku a touhu po dosažení cíle. Je to taková chobotnice rostlinného světa. Rozhodně se nedoporučuje zdržovat se delší dobu v jejím dosahu, natož třeba pod ní bivakovat. To pak máte jisté, že ráno už neodejdete. Tak mne napadá, já bych věděl, jak spáchat dokonalou vraždu, na kterou by byly krátké i pověstné malé šedé buňky Hercula Poirota. Vlastně by to nedalo žádnou velkou práci, pohodit oběť v blízkosti opletky, tohoto geniálního požírače předmětů. O více netřeba se starat, stačilo by posečkat pár dní a tělo by zmizelo na věčné časy.

Je to asi čtrnáct dní, co mi desetiletá, značně přebujelá opletka, vlivem nasáklosti povodňovými dešti, svou vlastní vahou rozbořila v mé zahradě dřevěný plot. Stálo mne to nezměrné úsilí, málem jsem vypustil duši, když jsem s ní dva dny bojoval. Není to jako řezat jiné keře, ona se totiž neřeže, s ní se zápasí. Je to tvrdý a vyrovnaný soupeř. Kácení stoletého buku, a vím to z vlastní zkušenosti, je proti tomu hračka pro malé caparty.

Konečně tedy je urputná liána po mnohahodinové bitvě vyhlazena až takřka do samých kořenů. Z jejích spárů byly osvobozeny veškeré předměty, které si za léta své hegemonie přivlastnila. Tak mám to štěstí se opět shledat, mimo jiné, s kempinkovým stolkem, kotlem na paření vepřů či zdánlivě zaběhnutou kočičkou, s tou ovšem již pouze ve formě chatrného skeletu.

No a dnes, co to nevidí oko mé modravé? Dva týdny po těžce vybojované bitvě, po masakru, který by těžko rozdýchával i samotný Herkules? Ač, utrživše téměř smrtelná zranění, to nezmarné čertovo kvítko nejen, že není otřeseno snad ani na minutu, ono okamžitě začne vypouštět svá chapadla vstříc blízkým předmětům a sápat se po nich. Některá už mají přes metr a s buldočí sveřepostí si vyhlíží, co v okolí uškrtit. Ano, vyhlíží! Jak jinak byste mi vysvětlili, jakým způsobem, očí nemaje, může ta uchvatitelka vědět, že se v její blízkosti nachází betonový sloupek? A s neomylnou jistotou anakondy na lovu si k němu zamíří a začne ho ovíjet.

Závěrem z celého srdce doufám, že na některé z vašich následujících procházek podzimní přírodou si snad povšimnete nenápadné opletky, rostliny, která postrádá vlastní tvar a ochotně jej přijímá a mění podle svých podnájemníků. A pokud se u ní alespoň na chvíli pozastavíte, ve svém nitru se jí pokloníte a třeba na vteřinku vzpomenete na Karla Čapka, nepsal jsem své zamyšlení zbytečně.

Zdroje:

https://hsmap.bnhelp.cz/app/czu/detail_view_druh.php?kod=falbal

https://cs.wikipedia.org/wiki/Opletka