Článek
Správně, titulkem je myšleno hokejové finále za účasti českých borců. A jsou opět tu. Ony posvátné jarní dny, kdy všude kolem se začnou rojit dříve rozvážní občané se zimničným výrazem v očích a počestní otcové rodin se rozhodnou zcela dobrovolně potácivě odrážet ode zdi pýchy ke stěně zoufalství, mezi mantinely absolutního zbožňování a nejvýš pohrdavého odsouzení. Tady skutečně končí veškerá legrace. V těchto vypjatých chvílích, svou horečnatostí si nezadajících s okamžiky mobilizace, vroucně vždy fandím protivníkům, aby „nás“ v prvních třech zápasech smetli a vše se vrátilo co nejdříve do normálu, kdy opět budu moci v klidu vyjít ven z bytu, aniž se kdekoli vně budu cítit jako tetřev hlušec na tokaništi.
Také dnes bych si velmi přál, aby to Švýcarům vyšlo. Jsou to sympatičtí kluci s vyhraněným smyslem pro řád a pořádek, mají krásnou čistou zemi, kde se na šťavnatých loukách pasou šťastné krávy, v referendu si dovedou odhlasovat kratší dovolenou a hlavně, ještě nikdy neokusili ryzost nejcennějšího kovu. Také myslím, že fandění outsiderům podporuje čistotu charakteru, pevné zdraví, hluboký spánek a chuť k jídlu.
Takže jsem se rozhodl, že si zajdu zahalekat do jednoho z místních restauračních zařízení a podpořit ty sympatický helvétský rošťáky. Pochopitelně sám bych to nedal, dobrovolně se vydat napospas početné tlupě českých vlastenců, vyhlášených svou udatností, když jsou v přesile, takový hrdina zase nejsem. Zlákám pro tuto myšlenku ještě aspoň pět kamarádů, prostě takovou bezpečnostní pojistku. Volám tedy prvnímu. Když jsem mu sdělil svůj záměr, nechtěl o tom ani slyšet, prý se nenechá zabít. No nic, zkoušel jsem to dál, ale dopadl jsem vždycky stejně, a to jsem oslovil i jednoho řezníka a také souseda důchodce, který se nedávno veřejně naparoval, že už ho nic dobrého nečeká a že by si přál zemřít. Tlučhuba.
Byl jsem tedy nucen přiznat si veliký neúspěch. Cítil jsem se ovšem tolik zklamán a pokořen! Vyčítal jsem si svou nezodpovědnost, se kterou jsem ráno lehkovážným myšlenkám popustil uzdu a slíbil jsem si to zase na delší čas zakázat. Moje ješitné sklony ovšem ještě nebyly ukojeny a volaly po poslední ráně. Tak jsem si ji tedy dopřál.
Zbaven možnosti spolehnout se na přátele, napadlo mne rozprostřít záměr čiré osobní fikce. Vyrazil jsem do přilehlého okresního města, rozhodnut obejít s prosbou aspoň pět hospod. To se také stalo. Ve všech jsem flákl o barpult dojemnou historkou, že jsem Čechošvýcar žijící už nějakou dobu v Česku. Před pár dny mne přijelo navštívit několik členů švýcarské větve mé rodiny. No a jako z udělání se stalo to co se stalo a oni vyjádřili vroucí přání zajít si někam od srdce zafandit. Neotevřel byste jim, milý otče hostinský, dneska svoji štědrou náruč?
No co myslíte, milé čtenářky a čtenáři? Přemýšlejte, jestli byste tu skupinku spořádaně skandujících Švýcarů vroucně přijali do svého podniku, kde hodláte prožít dnešní významný den, třeba vy? Máte na to rozjímání do večera asi ještě tři hodiny. Já už mám jiné starosti, musím zase najít co nejdříve nějakou dobrou duši, a teď už vážně, která mne zaveze na pohotovost. Kouká z toho aspoň čtrnáctidenní pracovní neschopnost, poslední hospodskej mi o záda přerazil židli.
