Článek
Moji milí zahrádkáři! Sklizeň jablek je v plném proudu a nastala tedy nejvhodnější doba, abych se s vámi podělil o mé zamyšlení nad jablky. Dovolím si na nich demonstrovat naše myšlenkové vzorce, kterými mnohdy ubližujeme sami sobě. Jablkům se omlouvám předem, ta za nic nemohou, jsou pouze poslušna vzepjetí zemských šťáv a povětrnostních záchvěvů. U nás lidí ovšem tomu tak být nemusí. O tom však dále.
Kamarád Honza, uživatel vedlejší zahrádky, mi vyprávěl o svých rodičích a jejich zvyku, kterým ho oblažovali celé jeho dětství. Tatínek s maminkou vždy na podzim sklidili jablka. Ta červivá a nahnilá vykrájeli a spotřebovali ihned. Ostatní, byly jich celé bedny, uložili k odpočinku do chladného sklepa, kde měla vydržet až do jara.
Jablka ve sklepě
Jenže i jablka mají své zlozvyky. Takže ve sklepě, jak už mají jablka v povaze, dál nahnívala a červíci vykonávali svou práci. A milí rodiče, když šli do sklepa, vrátili se s jablky postiženými, která, pro ně logicky, vzali jako první, aby z nich aspoň něco zachránili.
No a touto lety ověřenou metodou se propracovali až k jaru. A k poslednímu jablku. Jenže, jak ve sklepě pokračovalo nahnívání dál a dál, nakonec bylo nahnilé i to poslední zbylé.
Takže já jsem, jak říká Honza s kyselým výrazem ve tváři, celou zimu neochutnal zdravé jablko. On vždy musel splnit svou povinnost být zodpovědný vyššímu principu jablečnému, jenž se tyčil jako skála nad spontánními touhami jeho naivního dětství. A nutno poznamenat, že toto devastující jablečné trauma si nese hluboko do dospělosti, jinak by mi o tom přeci nevyprávěl, že.
Poslední nahnilé jablko
Teď dávejte pozor, jablky to totiž teprve začíná. Honzovým dětstvím defilují nejen poškozená jablka, ale, co je horší, další a další předměty a myšlenkové vzorce, které dostává k použití už nahnilé. Řekli mu o nich, že jsou v pořádku, totiž se vší pečlivostí vykrojené.
A já takových dětských jedlíků vykrojených jablek pak v dospělosti viděl spoustu. Vlastně bych se nebál říct, že ta znamení ve tvářích vidím u většiny lidí, které potkávám. Stopy křivdy, ponížení a pachuti hniloby na jazyku. Chtěli by se konečně zakousnout do prvotřídního jablka.
Ostatně, jako děti jsme se proti těmto zažitým postupům zuřivě bránili, pamatujete? Potom ale, pomalu a plíživě, nám pronikly do krevního oběhu, začaly v nás kolovat a my si je tak pleteme s přirozeností a praktikujeme je na sobě i dalších obětech, našich blízkých. Už nás ani nenapadne nahnilá jablka zakopat. Ovšem, výchova je výchova.
A co vy? Prohrabujíce se den co den další jablečnou hromadou, vykrajujete a vykrajujete v naději, že na konci na vás čeká aspoň jedno zdravé jablko? Jenže než přijde večer, nahnije i to poslední.
Tolik tedy k jablkům, mějte se krásně.
