Článek
Kamarád Honza (ten, co mi ukázal svět medium.seznam.cz) zveřejnil před pár minutami text O jablcích a lidech. Píše, vycizelovaným poetickým jazykem, že ho inspiroval kamarád Honza svými vzpomínkami na dětství - čas jablek nahnilých.
Mě inspiroval Honzův kamarád Honza též ke krátkému zamyšlení.
Přiznávám, že jsem si nejdřív ověřila správnost (jsem učitelka) 6. p. č. mn. o jablcích a zvolila jsem gramatický tvar z první pozice slovníku spisovné češtiny "6. mn. -kách, -cích").
Naši rodiče chtěli pro nás jen to nejlepší, ale také nás nutili projíst se k blahobytným jablkům postupně.
Nejdřív se musely spotřebovat ty s drobnými vadami. Pochopitelně. Náš drahý tatínek se často obětoval a nosil nám je na talíři už vykrájená. Hrozně jsem nesnášela, když byl chlapsky nedůsledný a při krájení plodů ponechal ve čtvrtce část jadřince. Jak jen tohle může udělat? Takhle zkazit chuť.
Už dlouhá léta si musím rozkrojit jablko sama.
Když jsem svým synkům dávala půlku na svačinu, neopomněla jsem vykrojit i ten nejmenší zbyteček jadřince (jen nezkazit chuť) a pak jablko zavinout do alobalu. Vždycky jsem se snažila dát chlapcům kvalitní svačinu. One apple a day keeps the doctor away.
Až po letech se přiznali, že moji s láskou chystanou sváču vyměňovali se svými spolužáky za kupované dreky.
Zpět k jablkům.
Tak jsme jedli od těch s drobnými vadami k těm bezvadným. Rychlost rv však nedosahovala rz, přičemž rv je rychlost, s jakou jsme jedli ta vadná a rz je rychlost zkázy bezvadných.
Ať už by byl vzorec pro sumu snědených bezvadných jakýkoli, vždy se rovnal nule.
Ó, běda! Kam jsem se to dostala? Chtěla jsem také napsat něco podzimně melancholického…
