Článek
Druhou neděli v říjnu se na Rozkoši slaví posvícení.
Naše maminka musela mít okopanou zahrádku, zametený dvůr, umytá okna, uklizený dům od sklepa až po podkroví a napečené drobné cukroví. Stihly se i buchty a nesměla chybět roláda nebo metrové řezy. Pekla se drůbež, smažily se řízky, a to vše přesně na den posvícení.
My děti jsme střádaly korunku ke korunce, aby bylo na kolotoč nebo na střelnici, která nám otevírala oči do němého úžasu. Tolik blyštivých růží a hraček, které se jinak daly koupit jen v Tuzexu, fotografie z filmů o rudém náčelníkovi Vinetouovi, opička se sádrovou hlavičkou na gumě a barevné kolo štěstí… Zkrátka ráj.
Čas v Rozkoši se nezastavil, i když se zdá jako včera, jak jsme se točili na řetízkovém kolotoči nad rybníkem.
Alespoň chvíli letět…
Už loni zel náš dům prázdnotou. Letos mu přibyla reklamní plachta realitního makléře.
Nejkrásnější kus života - našeho dětství - je na prodej.
Měl se tu usadit sestřin syn. Strávil v Rozkoši svá předškolní léta. Byl pro své prarodiče bezmála synem.
Mohl se tu usadit jeden z mých synů. Mám dva. Ale jejich vztah k Rozkoši je chladný. Asi jsem si měla najít víc času a předat jim příběhy, které mi vyprávěli tatínek a babička.
Nebude hezký pohled na náš dům o letošním posvícení.
