Článek
Exploze myšlenek a vět vás zastihne nepřipravené. Ale je tak silná, že jí v mžiku podlehnete a necháte se doslova zahltit.
Vznikají první řádky a odstavce a vše se ubírá směrem, který nikdo nestanovil, ale cítíte, že je správný.
Oslovíte pár čtenářů. Slova chvály vás ujistí, že jste na správné cestě. Napiš knihu, slyšíte z různých stran.
Přijmete tu výzvu. A píšete. Myšlenky a nápady se jen hrnou.Zhmotňujete je do vět a odstavců.
V určitou chvíli máte dostatek hrubě nahozeného materiálu, ale potřebujete vše zkrotit a dostat do smysluplného celku. Slepá ulička.
Poradí AI? Jistěže. Chválí, až se červenáte, ale pozor, začne vám opatrně nabízet drobné úpravy. Tak jí sem tam dáte za pravdu a tu a tam něco málo pozměníte…
Běda. Náhle si uvědomíte, že jste sice texty vylepšili, ale na úkor autentičnosti a za cenu potlačení osobitého stylu. Stop. Tudy ne.
A jak tedy dál? Teď myšlenkovou explozi střídá mravenčí práce. Znovu a znovu soustředěně pročítat obsáhlé texty a nahrazovat slovíčka, která se opakují, dotahovat myšlenky, které by mohly vyznít nejasně. Pilovat jednotlivé věty a souvětí… Prolog je příliš dlouhý a v Epilogu se myšlenky opakují… Motáte se v kruhu.
Tohle není moc tvůrčí. Ale co naplat. Porodní bolesti.
Snad se dílo nakonec podaří.
