Článek
Překvapilo mě, že má prvotina dostala prostor na hlavní straně Seznam.cz. Tím spíš, že článek Prostřednictvím starých příběhů vás zvu na putování do obce Rozkoš u Znojma byl poměrně obsáhlý. Přesto něco málo zůstalo ještě nevyřčeno. Ne, nejsem Šahrazád, která vyprávěla své příběhy po částech, aby sultán, prahnoucí po dalším pokračování, zachoval její život. Lidská paměť má své limity. Jen tak si lze vysvětlit, že jsem v putování zapomněla zmínit studánku U Hastrmana.
Jako malá holka jsem často žadonila o vycházku do lesa směrem ke Střelicím nebo jsem škemrala zastavit auto u silnice a zajít se napít ke studánce. Mým cílem nebylo dodržovat pitný režim (mimochodem, kdo o něm před padesáti lety vůbec slyšel…), ale vidět malý obrázek, zezelenalý pobytem ve vlhkém prostředí studánky obklopené bujným porostem kapradí.
Porcelánový kachlík, vsazený mezi kameny tvořícími stříšku studánky, měl rozměry 15 × 10 cm. Byla na něm vyobrazena postava starého muže. Snad to byl hastrman, možná Krakonoš, mnich nebo poutník. V zeleném plášti a zeleném klobouku, s vysokou dřevěnou holí, pohlížel přísně na návštěvníky. Hlídal plechový hrníček, který tam byl na řetízku zavěšen. Byl studený a ledově chutnala i křišťálově čistá voda, kterou jsme z něj pili. Nikdy jsme nezapomněli dát hrníček na své místo. Vždyť co kdyby nad studánkou bděl opravdový hastrman…
Když jsme po letech studánku hledali, našli jsme jen strouhu, kterou voda původně odtékala. Pár kamenů možná svědčilo o místě studánky. Porcelánový obrázek i hrníček už dávno zmizel.
Čekáte, jaký příběh se k místu váže? Musím vás zklamat. Nebo si nějaký vymyslet…
Jednou v podvečer se Joannes, domkář z Rozkoše, vracel z návštěvy od příbuzných ve Střelicích. Trochu se opozdil. Cesta do kopce ho stála víc sil než posledně. Snad že byl žebřiňák víc naložený, snad proto, že už mu šestý křížek ohýbal záda. Trochu pociťoval žízeň. Věděl o studánce, která je po pravé straně před vstupem do lesa, ale už se šeřilo a zastavení by ho zdrželo. Jen letmo spočinul okem na protějším návrší, kde se nad Střelicemi vypínal mohutný hrad. Joannes měl každé okno, komín i korouhvičku na špičce střechy dávno vrytou ve své paměti. Nepostál jako jindy. Vešel odhodlaně do lesa. Ale náhle pocítil, jako by mu s každým krokem těžkly nohy. Po chvíli byly jako z olova. V ústech mu vyschlo, kola vozíku drhla a skřípala. Pochopil, že jej obstoupily temné síly. Přesto se ani na chvíli nezastavil. Hvězdy v korunách stromů svítily bledě a měsíc jako rybí oko přísně měřil každý jeho krok. Z posledních sil Joannes zdolal rovinatý úsek, který jindy přeběhl jako nic. V mírné padlince za pravotočivou zatáčkou spatřil nazelenalé světýlko. Upustil oje vozíku a jako omámený se vydal k místu, odkud záře vycházela. Doklopýtal k cíli a spatřil pramínek vody vyvěrající mezi kameny, které lehce vyzařovaly zelenkavé světlo. Nabral stříbřitou vodu do dlaní a jedním hltem ji vypil. Chutnala lépe než nejvzácnější víno. Joannes se napil znovu a cítil, jak se mu vracejí síly. Pomalu vstal a rozhlédl se kolem. Někdo ho sledoval. Cítil to, ale nikoho neviděl. Pokýval hlavou směrem do tmy a jen ve své mysli poděkoval za záchranu. Když se vracel na cestu k žebřiňáku, ještě se lehce pootočil. Světýlko linoucí se od pramene už dohasínalo a v posledním odlesku Joannes spatřil stín statné postavy v plášti, s kloboukem a vysokou holí. Jak mrknul, přelud zmizel.
Joannes svižným krokem dorazil do vesnice. Žena už spala, bylo dávno po půlnoci. Joannes ulehl vedle ní. Ráno se ho vyptávala, kde se tak zdržel. Neřekl jí o své příhodě. Jen bez otálení vzal plechový hrníček z kredence, ve verštatě kousek řetízku a z voškuchle lopatu a krumpáč. Navečer se vrátil domů a nikomu neřekl, kde celou neděli byl.
Časem se začalo vyprávět, že uprostřed lesa mezi Rozkoší a Střelicemi je malá studánka, v níž pramení křišťálově průsvitná voda, co chutná líp než nejvzácnější víno. Někdo studánku zakryl stříškou, aby do ní nepadalo smetí, a přivázal k ní hrníček. Podle vyobrazení na porcelánovém kachlíku se jí začalo říkat U Hastrmana. Kdo studánku založil, věděl jen Joannes. Kdo ji vyzdobil obrázkem starého muže s vysokou holí, oblečeného v zeleném kabátě a klobouku, víte teď jen vy.
(Jméno Joannes je zapsáno v matričních knihách v Biskupicích u nejstaršího známého předka rodiny Medunů, jenž žil kolem roku 1700.)
Autorka Lenka Teplá, roz. Medunová.
