Článek
Prožít dětství v obci Rozkoš, obklopené ze všech světových stran hlubokými lesy, znamenalo žít na pozadí příběhů, které, ač většinou nadpřirozené, zdály se z tatínkových úst tak věrohodné.
Rozkoš je důležitou křižovatkou silnic.
Směrem na jih zamíříte do Střelic a dále do Jevišovic. Jsou to místa s bohatou historií a spoustou vlastních příběhů.
Vydáte-li se na východ, u odbočky na Slatinu projíždíte kolem samoty Peklo. Když se vydáte směrem k řece Rokytné a přejdete most, cesta po proudu vás povede na rozhraní lesa a louky až ke skalní rozsedlině s podobně strašidelným názvem Čertovka.
Severním směrem z křižovatky v Rozkoši zamíříte kolem nejstaršího domu v obci do Příštpa a Jaroměřic nad Rokytnou. K nejstaršímu domu, jenž má číslo 12 a patří rodině Zelníčkových, se váže příběh obzvlášť krvavý. Vrátíme se k němu později.
Na konci vesnice směrem na Příštpo je zpevněná cesta, která vás dovede k Pulkovskému mlýnu – místu našich častých dětských výprav. Před necelými padesáti lety byl romantickým místem, kde se daly prosmýčit masivní budovy samotného mlýna i obytné místnosti, zdobené krásnými barevnými dekory. Připomínaly nám interiéry zámku. Tenkrát měl ještě mlýn střechu a půdní prostory. Stropy už se řítily a vystoupat po rozpadlých schodech do půdních prostor vyžadovalo podstoupit určité riziko. A my děti jsme musely doma slíbit, že tam nebudeme vstupovat.
Ve mlýně často pobývali trampové, jež jsme byli zvyklí označovat slovem čundráci. Byli to většinou kluci a muži s dlouhými nemytými vlasy, podobnými vousy, vystrojení v maskáčích a zelených vojenských košilích. Na zádech usárnu, k níž byly za šněrovačky upevněné kanady, u pasu kožené pouzdro se zálesáckým nožem. Nechyběl jim kotlík nebo ešus. Tihle svobodomyslní lidé často neurčitelného věku se toulali krajinou a přespávali ve srubech, pod širákem či v opuštěném mlýnu na břehu řeky Rokytné. Z dlouhé chvíle čárali po stěnách mlýna vzkazy, hanbaté obrázky a nejčastěji srdce proklátá šípem. Tady jsem poprvé četla anglická slova: love i lowe.
Než sejdete ke mlýnu, nad mostem přes řeku můžete z cesty pokračovat rovně po pěšince podél lesa a dál do vesnice Pulkov. Podle tatínkových vyprávění sem jako chlapec se svými kamarády často chodil. Na okraji vesnice žil v malém šišatém stavení nevrlý osamělý dědek, který ze všeho nejvíc nesnášel, když se mu kolem chalupy potulovali zvědaví kluci.
Jednou si dědek naskládal do udírny maso. Vůně čerstvého uzeného přilákala kluky z Rozkoše. Pepík Medunů a kluci Marcovi špekulovali, jak dědka o maso připravit. Když se setmělo, vkradli se do udírny a všechno maso vytahali. Aby dědek nic nepoznal, navěšeli mu do udírny na háčky špinavé fusekle. Zalezli opodál do křoví a věnovali se hostině. Stále však po očku sledovali, co se bude dít. Když udírna zchladla, dědek vyšel na dvorek. Otevřel dvířka udírny a zkušeně zakrojil do první fusekle. Něco se mu nelíbilo, brumlal, ale kousek začal žvýkat. Vzápětí ho vztekle vyplivl a popadl další kousek mrštil jím o zem a zlostí vyházel i všechny další kousky. Až ten poslední, na který kluci nedosáhli, byl masový. Dědek soptil a láteřil, dobře tušil, kteří ušatí kluci ho připravili o pochoutku.
Které stavení v Pulkově bylo dějištěm příběhu a který obyvatel obce musel snášet klučičí nájezdy, nevím. Dost možná dědek ani chalupa ve skutečnosti neexistovali a zrodili se ve fantazii našeho tatínka Josefa Meduny, který nám příběhy vyprávěl.
Pokud se z obce Rozkoš vydáte dál k lesu, který ji odděluje od sousedního Příštpa, dobře si kontrolujte čas. Babička Štěpánka Medunová, roz. Plíšková vyprávěla příběh o tom, kde se vzal červený kříž uprostřed lesa.
Když formani jezdili krajem a stalo se jim, že se cestou zdrželi a museli jet lesem za tmy, vyprávěli s hrůzou, že jim cestu zastoupil obrovský černý pes s ohnivýma očima velkýma jako kola od vozu, z huby mu šlehaly plameny. Ti nejpohotovější stačili strhnout vůz stranou, otočit a pádit zpět ven z lesa. Ti pak podávali svědectví o obludě, která se v lese zjevuje. Ty, kdo strnuli v úžasu a nestihli uniknout, nikdy nikdo víckrát nespatřil.
Lidé se rozhodli proti ohnivému psu s pomocí boží zakročit. Vztyčili uprostřed lesa (po levé straně při cestě od Rozkoše) dřevěný kříž červené barvy. Posvěcený předmět ukončil řádění pekelného psa v místním lese. Jisté obavy však lidé znalí tohoto příběhu stále mají. Když jezdili hoši z Příštpa na kole na venkovskou zábavu do Rozkoše, závodili, kdo lesem projede nejdřív. V pozadí jejich myslí se skrýval strach, že by se ohnivý pes znovu mohl objevit.
Podobná pověst se váže k lesu směrem k Hostimi. Tady se, rovněž uprostřed lesa, zjevovala o půlnoci bílá postava. Snad bílá paní. Vysoká postava se špičatým čepcem, který dosahoval až do výše korun stromů, klátivou chůzí zastoupila cestu projíždějícím vozům a splašila koně, kteří pak pádili lesem, rozbili vůz a potloukli vyděšeného vozku.
Také toto nadpřirozené stvoření se přestalo objevovat poté, co bohabojní občané Rozkoše nechali na místě postavit asi 160 cm vysoký sloup, na nějž usadili sošku sv. Jana. Soška byla jen asi 50 cm vysoká a její přibližnou podobu mám v paměti. Soška svatého Jána, jak jsme byli zvyklí ji nazývat, byla po celá desetiletí důležitým orientačním bodem. Cestou k prarodičům do Zvěrkovic a zpět jsme vždy otočili hlavu směrem k sošce, abychom se ujistili, že je stále na svém místě. Cestou z kina v Hostimi jsme také několikrát hnali své bicykly temným lesem, aby nám náhodou vysoká bílá postava nevstoupila do cesty.
Když se po roce 1989 otevřely hranice, lidé získali možnost cestovat do zahraničí. Otevřely se také možnosti, jak rychle a často nepoctivě zbohatnout. Takovým zlatokopům padly v plen i další sakrální památky. Jisté je, že se ztratila i soška svatého Jána. Zbyl po ní jen opuštěný sloup. Kouzlo ochrany místa tak bylo porušeno a není radno jezdit v ta místa během noci.
(Jen pro zajímavost připomenu osud svatého Vendelína z rozcestí u nedalekých Němčiček. Vendelín byl uloupen i se zdobným podstavcem. Jeho osud byl však mnohem šťastnější. Náhodou byl objeven v jednom rakouském obchodě se starožitnostmi. Nebylo vůbec jednoduché prokázat jeho původ a získat ho zpět. Všechny podrobnosti zajímavě vypravuje tehdejší starosta obce Němčičky pan Vladimír Duma. Obci se nakonec Vendelína podařilo získat zpět. Vděční občané mu ale našli místo uprostřed návsi, kde si svého svatého dobře hlídají.)
Vraťme se však do obce Rozkoš. Název vesnice vždy budil zájem. „Odkud jsi?“ „Z Rozkoše.“ To není Rozkoš, to je Šrámek,“ dobírali si nás často lidé z okolních vesnic. My jsme měli teorii, že hranice mezi Šrámkem a Rozkoší kopíruje silnici od Biskupic na Jaroměřice. Vše od silnice napravo je Šrámek. Naše rodina je tedy z Rozkoše.
Tuto teorii snad potvrzuje skutečnost, že hospoda, která tu stála dřív než obec, byla v místě nejstaršího domu v obci, tj. u Zelníčkoých, kteří už patří na Šrámek. A proč Šrámek? Tak se údajně jmenoval hospodský, kterému zájezdní hostinec patřil.
Krásný příběh se vztahuje ke skutečnému pojmenování obce. V časech, kdy lesy v místě byly ještě hlubší a bohatší na zvěř, vypravila se skupina mužů v čele s hrabětem na lov. Hrabě byl vášnivý muž a když spatřil v dálce prchajícího jelena, vydal se bezhlavě za ním. Ani si nepovšiml, že ostatní muži za ním zaostávají a marně na něj volají, aby na ně počkal. Jelenovi se podařilo zmizet a hrabě se na prahu večera ocitl v hlubokém temném lese sám. Hledal a volal ostatní lovce, také oni se strachem hledali svého pána. Když už se v krajině rozhostila tma, prochladlého a k smrti unaveného hraběte našli lidé ze zájezdního hostince. Hraběte nakrmili a uložili ke spánku. Ráno se ho ptali: „Jak jste se vyspal, hraběcí milosti?“ „Rozkošně,“ zněla odpověď. Obec, která postupně vyrostla kolem hostince, tak dostala své jméno - Rozkoš.
Nejstarší historie obce se stále točí kolem zájezdní hospody, která se nacházela v místě, kde stojí dnes dům č. 12. Příběh tohoto místa je velmi pohnutý.
Jednou navečer se v hospodě zastavil krajánek. Veselý chlapík se dobře bavil s hospodským, ostatními zaměstnanci i hosty. Jaké však bylo jeho překvapení, když mu hospodský vážným hlasem oznámil, že se v hospodě po setmění dějí divné věci a on se svou rodinou i všichni ostatní mají strach ve stavení zůstat přes noc a raději odcházejí nocovat do jiného stavení. Krajánek měl pro strach uděláno, a přestože ho všichni velmi přesvědčovali, aby šel s nimi do bezpečí, rozhodl se zůstat. Když všichni odešli, ocitl se v místnosti sám se svým velkým černým psem. Seděl u stolu a popíjel pivo. Poplácal ze zvyku psa po hřbetě a s lehkou nervozitou ho pohladil za ušima. Psisko mu leželo klidně u nohou. Nastala půlnoc. Náhle okny a dveřmi protáhl studený vítr. Pes vyskočil na všechny čtyři, vystrašeně blafnul a roztřesený se přitiskl ke svému pánovi. Vítr rozechvěl všechno nádobí v kuchyni, skleničky chrastily a cinkaly. Něco se ocitlo těsně za dveřmi. „Trhej!“ vykřikl krajánek a vyskočil oknem ven ze světnice. Prchal z místa pryč do bezpečí, ani se neohlédl. Když ráno přišel i s ostatními zpět, zůstali ve dveřích stát jak opaření. Nábytek a zařízení bylo poválené a rozházené po zemi, všude byla spousta krve. V každém rohu světnice byla zavěšená krvavá čtvrtka černého psa a na stěně krví napsáno: „Co se stalo s tvým psem, stalo by se i tobě.“
Místo uklidili, vysvětili a opodál postavili kapličku. Od té doby se už nic podobného v hostinci nestalo. Jako malé dítě jsem se dostala k Zelníčkům do domu. Měli v chodbě tmavě červené dlaždice a latexem natřenou spodní část stěn. „Aby se jim líp podařilo zakrýt ten krvavý nápis,“ říkala jsem si.
Vesnice Rozkoš je zasazená mezi lesy. Při pohledu od výhonu máte celou obec jako na dlani. Když od Jevišovic přicházel do vsi dráteník, rozhlédl se a povídá: „A jejda. Tady je čarodějnic.“ „Jak to víš?“ ptali se krajánka místní. „Vidím, že každá má v komíně koště.“ Místní neviděli nic, ale po krajánkově řeči znejistěli. Vždyť znali všechny tyto příběhy, vždyť se ve vsi údajně narodilo tele s lidskou hlavou, vždyť stará Machoňka vykládala karty a Mařence Kolářové šly jen samé kříže. Přišla záhy o manžela nedlouho poté, co s vozem nešťastnou náhodou přejel a usmrtil Růžičkova chlapce Jiřího.
Smutnou historii má také pomníček v těsné blízkosti malého hřiště. Jako dítě jsem se držela v uctivé vzdálenosti od malinkaté zahrádečky, která od pradávna ohrazovala pomníček s fotkou chlapce v oválném rámečku. Nápis informuje o tragické smrti místního chlapce. Tento smutný příběh tatínek nevyprávěl rád a ani my se sestrou jsme o něj nežadonily tak jak o jiné. Krátce po válce si malý Jaroslav našel v trávě zajímavý předmět. Přemýšlel, co je to za zvláštní věc a ťukal do ní kamenem, aby ji prozkoumal. Granát mu explodoval v ruce a jen náhodou nezranil i další děti, které si hrály opodál. Náš tatínek byl jedním z těch dětí. Viděla jsem nesčetněkrát babičku své kamarádky klást k pomníčku květiny. Kamarádka Vlaďka plakala. Kdyby měl Jaroslav možnost dospět, stal by se jejím strýcem.
Možná se v Rozkoši vyprávěly i jiné příběhy. Možná jsem něco pozapomněla a popletla. Ale napsala jsem vše tak, jak jsem si vyprávění uchovala ve své paměti.
Když do vesnice přijela pracovnice Jihomoravského muzea v Brně, aby zmapovala stav a vývoj nářečí v obci Rozkoš, poslali ji za naším tatínkem, protože patřil k těm, kteří v obci žili po celý svůj život. Byla jsem přítomna rozhovoru. Mnoho slov, na která se ptala, jsem znala právě díky vyprávění příběhů babičky Štěpánky a tatínka Josefa.
Víte, co znamenají slova: véhon, voškuchla, hálinka, petyndr, réž nebo plutna?
V blízkém okolí obce najdete také mnoho místních názvů, jejichž původ by stál za vysvětlení. Paní Louka. Radňovec. U spáleného dubu. Pod Zabitou. Uhodli byste, kam chodí místní, když se vypraví do Provázků?
V dětství jsme s kamarády často litovali, že v naší vesnici nemáme žádný zámek. Nějaké pozoruhodné místo, kvůli kterému by k nám lidé přijížděli. Dokonce někdo vyslovil nápad, že každý doma vezmeme nějakou starožitnost či památku a vybavíme muzeum. Nemám doma nic, co by se hodilo, tak věnuji své rodné vesnici alespoň tyto vzpomínky.
Jestliže se vydáte na výlet za poznáním popsaných míst autobusem, všímejte si, co řeknou cestující řidiči. Většina hlásí: „Do Rozkoše.“ Jen pravý Rozkošák, který prožil dětství v obci obklopené hlubokými lesy ze všech světových stran, řekne: „Na Rozkoš.“
Autorka Lenka Teplá, roz. Medunová.
