Článek
Mám vzpomínky staré už pár desítek let, zálibu v historii a starých příbězích, které se předávají z generace na generaci. Žiji však a pracuji v době, která si žádá pokrok, a snažím se mu rozumět i stačit.
Neodpustím si zavzpomínat, jak jsem coby studentka gymnázia v bílých holínkách a pracovním plášti vešla dovnitř prvního počítače ve Znojmě. V útrobách byly bílé plechové skříně a z nich vylézaly tenké papíry s dírkami po stranách. Jako cennou kořist jsme si tenkrát z návštěvy odnášeli plusky vyznačené příznivé dny budoucnosti, nulami dny neutrální a tuším křížkem ty kritické.
Snad neměli vadnou elektronku E13 z Katoda Olomouc, protože jsme tomu tenkrát dost věřili.
Pamatuji si také, jak jsem se v brzkých ranních hodinách procházela po Staroměstském náměstí. Už tenkrát to byl jediný čas, kdy se člověk mohl krásou hlavního města v klidu pokochat. Hlasitý hovor za mými zády mě vyrušil. Míjel mě muž s kufříkem. Asi nějaký cvok, který trpěl samomluvou. Nebo to byl první člověk s mobilním telefonem, kterého jsem viděla?
Je však každý výdobytek naší civilizace krokem vpřed?
Moji rodiče chodívali do školy pěšky. Tatínek z Rozkoše do Jevišovic: vzdálenost 5 km, časová náročnost cca 1 h. Maminka ze Zvěrkovic do Blížkovic: vzdálenost i časová náročnost malinko vyšší. Oba vyprávěli, kolik zábavy si děti cestou užily.
Za mého dětství jezdil z Rozkoše do Jevišovic autobus.
Pokrok.
Jezdili jsme všichni školáci společně. Za 8 Kč měsíčně.
Někdy se stalo, že nám odpadla vyučovací hodina a my jsme se vydali na Rozkoš pěšky. Někdy jsem neváhala vydat se domů i sama. Je to kousek lesem. Tak polovina cesty. Nebála jsem se a často jsem šla mimo silnici a posbírala nějaké houby.
Dnes jsem byla svědkem příjezdu autobusu se školními dětmi do obce Plaveč. Je to vesnice s klidným provozem a minimálním pohybem cizích osob.
Obec vybudovala v ďolíku parčík s dětským hřištěm a pěšinkou, která umožňuje dětem jít mimo hlavní silnici a vyhnout se úseku, kde generace plavečských obyvatel chodily po okraji silnice, neboť tam není chodník.
Pokrok.
Dnes stálo v okolí zastávky autobusu několik osobních aut. Za volantem většinou mladé ženy. Děti vystupovaly z autobusu a nasedaly do vozidel, aby je maminky odvezly až před dům.
Pokrok.
Člověku se vtírají otázky:
Když budeme dětem šetřit každý krok, posílíme jejich fyzickou zdatnost?
Tak moc je to potřeba.
Prospějeme jejich sociálním vazbám a samostatnosti?
Tolik se o tom mluví.
Je to ještě pokrok, nebo už krok zpátky?
