Článek
Zavedení EET je znovu prezentováno jako lék na daňové úniky a „narovnání podnikatelského prostředí“. Logika zní jednoduše: když stát uvidí každou účtenku, vybere víc daní a srovná podmínky na trhu. Tento předpoklad ale ignoruje, jak se ekonomické chování přizpůsobuje pravidlům, a přehlíží technickou realitu. EET ve skutečnosti řeší pouze formu, nikoli příčinu problému.
Základní slabina EET je triviální: systém vidí jen to, co do něj někdo pošle. Pokud se část tržby vůbec nezaeviduje, nebo je evidována jiným, formálně přípustným způsobem, EET o ní nemá informaci. Technický dohled nemůže nahradit motivaci dodržovat pravidla. Poctivý podnikatel eviduje všechno, nepoctivý jen to, co chce.
V praxi navíc existuje celá škála způsobů, jak se systému vyhnout nebo ho „optimalizovat“, aniž by bylo nutné prolomit státní infrastrukturu. Stačí pracovat s tím, co se do EET posílá, případně s tím, co se do něj neposílá vůbec. Přesuny plateb do jiných režimů, rozdělení činností mezi subjekty, formální slevy a storna nebo odložené evidování v off-line režimu snižují vypovídací hodnotu systému. EET není bariéra, ale překážka, kterou se část trhu rychle naučí obcházet.
K tomu se přidává čistě technická rovina. Jako někdo, kdo se dlouhodobě věnuje vývoji softwaru, vím, jak snadno lze evidenční chování na úrovni aplikace upravit. S nástupem umělé inteligence se tato schopnost výrazně rozšířila: dnes není potřeba specializovaný tým ani hluboké znalosti, základní skripty a úpravy chování pokladen jsou dostupné mnohem širšímu okruhu lidí. Odhalit takové jednání je reálně možné jen přímou a hlubokou kontrolou konkrétního počítače nebo pokladního systému na místě, což znamená časově náročné zásahy, expertní IT kontroly a právně složité postupy. Náklady na takové kontroly by velmi rychle převýšily potenciální dodatečný výběr daní. Systém je tedy technicky snadno obejitelný, ale efektivně nevymahatelný.
Další problém představuje požadavek neustálého online připojení. V praxi to nevedlo k vyšší poctivosti, ale k buzeraci a komplikacím podnikání. Výpadky internetu, problémy se servery a provoz v místech se slabým signálem reálně brzdily chod provozoven. Stát tím přenesl technologické riziko na podnikatele. Nyní znovu prosazovaný off-line režim tento rozpor neřeší, naopak popírá samotnou logiku EET. Pokud je možné tržbu zaevidovat dodatečně, celý systém opět stojí jen na tom, co se do něj zpětně zadá. Online režim nepřináší kontrolní přínos, off-line režim ruší smysl kontroly – zůstává administrativa a iluze dohledu.
Často opakovaný argument, že EET „narovnává podnikatelské prostředí“, neobstojí. Uvalit stejnou administrativní a technickou zátěž na kadeřnici v malém městě a na nadnárodní supermarket s miliardovými obraty není narovnání, ale zvýhodnění velkých. Velké řetězce mají vlastní IT oddělení, právníky a rozpočty, v nichž je administrativa zanedbatelná položka. Malý podnikatel má jen svůj čas a marži. Formální rovnost bez ohledu na rozdíly vede k faktické nerovnosti – je to stejné, jako požadovat, aby dítě zvedalo stejnou činku jako dvoumetrový svalovec, a označovat to za férové jen proto, že váha je „pro všechny stejná“.
Tvrzení o narovnání působí obzvlášť pokrytecky v širším kontextu dnešního trhu. Český trh dlouhodobě zaplavují nezdaněné padělky a levné zboží z Číny, často bez splnění evropských povinností a s nejasnou bezpečností. Tyto produkty se vyhýbají zdanění i poplatkům, zatímco odpad a další externí náklady nakonec platí čeští daňoví poplatníci. Dopad je přímý: ohrožení českých firem, pracovních míst i výběru daní. V makroekonomickém měřítku jde o deformace trhu řádově větší, než jaké má řešit EET u drobných podnikatelů.
Současně se trh křiví dotacemi. Velcí hráči a miliardáři inkasují miliardové podpory na své soukromé podnikání, náklady nese veřejnost a zisky končí v soukromých kapsách. Malý český živnostník se k dotacím zpravidla nedostane vůbec. Dotační programy jsou často nastaveny s minimální velikostí projektu v řádu milionů korun a vyžadují vysoké spolufinancování, které je pro OSVČ nereálné. Výsledkem je dvojí metr: tvrdá administrativa a dohled nad malými, benevolence, výjimky a dotace pro velké.
Chybějící rovinu celé debaty představuje otázka motivace. Stát se soustředí na technický dohled a sankce, místo aby vytvářel prostředí, ve kterém podnikatelé nemají důvod systém obcházet. Pokud se podnikání v zemi daří, daně jsou přiměřené, předvídatelné a je zřejmé, že vybrané prostředky skutečně směřují tam, kde dávají smysl, motivace k podvodům přirozeně klesá. Opačný přístup – permanentní kontrola, hrozba sankcí a rostoucí administrativa – vede pouze k obrannému chování a hledání cest, jak se systému vyhnout.
Symbolika EET je v tomto ohledu výmluvná. Stát drží „pistoli u hlavy“ vesnickému hospodskému, aby náhodou nenačepoval pivo bez účtenky, zatímco ze stejného státního rozpočtu zároveň proudí miliardy korun na dotacích do kapes velkých firem a miliardářů. Tvrdý dohled nad drobnými a benevolence vůči velkým není bojem proti daňovým únikům, ale demonstrací moci tam, kde je nejsnáze vykonatelná.
Zvláštní kapitolou je pokrytectví části veřejné debaty. Na jedné straně lidé na sociálních sítích hlasitě podporují EET s argumentem, že „čeští obchodníci musí konečně platit daně“. Na straně druhé titíž lidé pod jinými články otevřeně chválí nákupy nezdaněných padělků a levného zboží z platforem typu Temu, právě proto, že jsou levnější než zboží českých prodejců, kteří daně, cla a poplatky platí. Morální rozhořčení se tak selektivně uplatňuje jen tam, kde se hodí – a odhaluje, že EET není vnímána jako nástroj spravedlnosti, ale jako bič na „ty malé“.
Podnikání v České republice dnes připomíná potápějící se loď. Do trupu zatéká na mnoha místech – přebujelá administrativa, všudypřítomné normy, rostoucí náklady, deformace trhu dotacemi a levným nezdaněným dovozem. Alena Schillerová v této metafoře nestojí u pump, aby vodu odčerpala, ani neucpává díry v trupu. Místo toho stojí u záchranných člunů a kontroluje prchající pasažéry, jestli mají u sebe účtenku za nákup lodního lístku.
Tento přístup má navíc i nebezpečný společenský rozměr. Dlouhodobá rétorika Aleny Schillerové a jí podobných politiků systematicky vykresluje živnostníky jako podezřelé, potenciální zloděje, které je nutné hlídat a krotit. V zemi s komunistickou minulostí, kde byli živnostníci a drobní podnikatelé desítky let označováni za vykořisťovatele a třídní nepřátele, takový narativ snadno zapadá a u části veřejnosti nese ovoce. EET pak není vnímána jako technický nástroj výběru daní, ale jako prostředek morálního trestu a pomsty vůči lidem, kteří jsou samostatní, schopní a snaží se uspět bez závislosti na státu.
Závěrem: EET vytváří dojem kontroly, nikoli skutečné řešení. Nezvyšuje poctivost, pouze zvyšuje administrativu. Neřeší motivaci, ale formu. Pokud má stát skutečně omezit daňové úniky a narovnat prostředí, musí se zaměřit na jednoduchý a stabilní daňový systém, cílené a smysluplné kontroly a odstranění skutečných deformací trhu. Technologie sama o sobě problém nevyřeší – a EET není výjimka.
