Článek
Brno hostí historicky první sjezd Sudetoněmeckého krajanského sdružení na území České republiky. A jak se dalo čekat, sotva se ten plán objevil, vyrostly transparenty na Moravském náměstí, sněmovna přijala usnesení proti, SPD Tomia Okamury spustila petici a hnutí ANO se přidalo. Předseda sněmovny mluví o „nebetyčné ostudě“. Organizátoři dostávají výhrůžky smrtí a kvůli atmosféře museli na výstavišti zavést registrace a kontroly u vstupu.
Když to všechno člověk čte, napadne ho jedna prostá otázka, kterou si nikdo z hlavních křiklounů nepoložil: na základě čeho přesně se tady soudí?
Uplatňování kolektivní viny
Lidé, kteří do Brna přijíždějí, mají v průměru kolem sedmdesáti let. To znamená, že se narodili po válce. Nikoho neudali, nikoho nezastřelili, nikdo z nich nepodepsal Mnichov, nevítal Wehrmacht s květinami, nevěšel českého souseda na Henleinův pokyn. Většina z nich zná Liberec, Krnov nebo Cheb jen z fotek na komodě a vyprávění maminky nebo babičky.
A přesto je část české veřejnosti připravená vyjít do ulic s tím, že tihle lidé „nemají v Brně co dělat“. Že jejich přítomnost je „provokace“. Že už samotná jejich přítomnost v republice je urážka.
Tomu se říká: kolektivní vina. Vina, která se přenáší přes generace podle národnosti. Přesně ten princip, kterým byly v roce 1945 ospravedlňovány odsun a brněnský pochod smrti. Přesně ten princip, který demokratická Evropa po roce 1989 znovu a znovu označuje za to nejhorší, co dějiny 20. století přinesly.
Pojďme si na chvilku představit, že kolektivní vina po předcích opravdu platí – tak, jak ji implicitně předpokládají transparenty před magistrátem. Jak to potom vypadá s lidmi, kteří jsou v čele toho protestu?
Tomio Okamura – předseda Poslanecké sněmovny, šéf SPD, hlavní hlas proti sjezdu – je syn Japonce. Japonsko za druhé světové války bylo součástí Osy, jeden ze tří signatářů Trojpaktu (Berlín–Řím–Tokio, září 1940). Masakr v Nankingu, kde japonská armáda v roce 1937 povraždila stovky tisíc civilistů. Bataanský pochod smrti. Pearl Harbor. „Útěšné ženy“ – sexuální otroctví desetitisíců žen z okupovaných území. Japonsko kapitulovalo až v září 1945, čtyři měsíce po Německu.
Andrej Babiš – předseda ANO, druhé strany, která sjezd v Brně odmítá – se narodil v Bratislavě. Bratislava byla za války hlavním městem klerofašistického Slovenského štátu Jozefa Tisa. Ten stát nebyl pasivní obětí okupace. Slovensko bylo jediným z Hitlerových satelitů, který spolu s Wehrmachtem v září 1939 vojensky napadl Polsko – vyslalo tam přes 50 tisíc vojáků. V roce 1942 schválilo ústavní zákon, kterým „legalizovalo“ vlastní deportace Židů, a do vyhlazovacích táborů poslalo zhruba 58 tisíc lidí. A tady přichází detail, na který se rád zapomíná: Slovensko bylo jednou ze dvou jediných zemí v Evropě (vedle Chorvatska), které platily Berlínu za vraždu vlastních občanů – 500 říšských marek za každého deportovaného Žida. Tiso byl po válce odsouzen a popraven jako válečný zločinec.
Jestli kolektivní vina opravdu platí přes generace, pak by oba tihle politici a jejich strany měli být v debatě o „nevyrovnání se s minulostí“ vůči Německu opravdu úplně poslední, kdo otevře pusu.
A teď ta pointa, kterou je potřeba říct nahlas
Jasně, že nikdo soudný netvrdí, že Tomio Okamura nese odpovědnost za Pearl Harbor a Andrej Babiš za Tisovy transporty. Okamura se narodil v Tokiu v roce 1972 a v Česku žije od dětství. Babiš se narodil v roce 1954, devět let po válce. Soudit je podle země původu jejich otců by bylo přesně to samé, co teď oni sami dělají potomkům sudetských Němců.
Ale o to právě jde.
Pokud chápeme, že nemáme právo soudit Okamuru za Nanking a Babiše za Tisa – protože každý člověk je odpovědný za to, co dělá on sám, ne za to, co dělali jeho předkové nebo krajané jeho předků – pak přesně stejnou logikou nemáme právo soudit pětasedmdesátiletou paní z Mnichova za to, že její dědeček v roce 1938 hlasoval pro Henleina.
Tady není středová cesta. Buď jeden metr pro všechny, nebo žádný. Třetí možnost neexistuje.
Co se v Brně vlastně děje
A teď, když máme princip vyjasněný, vraťme se k tomu, co tu vlastně všichni dělají takovou hrůzu. Asi tisícovka starých lidí, většinou důchodců, přijede do Brna na čtyři dny. V programu mají pietní akt u Památníku odsunu v Pohořelicích, Pochod smíření připomínající oběti brněnského pochodu smrti, mši, koncerty, čtení v nářečích, přednášky o tom, jaký byl meziválečný Liberec. Brno se těmto lidem za odsun oficiálně omluvilo už v roce 2015 přijetím Deklarace smíření – tehdy to politickou krizi nezpůsobilo. Historici z Akademie věd dnes označují konání sjezdu v Brně za logický krok normalizace vztahů a důkaz, že se moravská metropole se svou minulostí vyrovnává poctivěji než zbytek republiky.
Proti tomuhle se petičně bouříme. Proti tomuhle posíláme organizátorům výhrůžky smrtí. Kvůli tomuhle musí česká policie posilovat hlídky.
Stojí to opravdu za to?
Pár slov na závěr
Nepíšu tohle jako obhajobu sudetských Němců. Píšu to jako obhajobu jednoho jediného principu, který má demokratická společnost mít: posuzujme lidi podle toho, co dělají oni sami, ne podle toho, kde se narodil jejich táta nebo děda. Pokud tenhle princip platí pro Tomia Okamuru a Andreje Babiše – a platit musí, pokud si chceme říkat vyspělá společnost, tak pak platí i pro každého potomka odsunutých Němců, který do Brna v dobré víře přijede.
Zdroje:
https://brnensky.denik.cz/zpravy_region/sjezd-sudetskych-nemcu-poprve-brno-program-prehledne-konani.html
https://brnensky.denik.cz/zpravy_region/historik-sjezd-sudetskych-nemcu-brno-potrebny-krok-normalizace-vztahu.html
https://brnensky.denik.cz/zpravy_region/snemovna-bez-opozice-se-postavila-proti-sjezdu-sudetskych-nemcu-v-cesku.html
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-zivot-v-cesku-pozvali-sudetske-nemce-celi-vyhruzkam-protestujici-miri-na-nemou-barikadu-304697
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/svet/smutna-likvidace-s-priplatkem-slovensko-si-pripomnelo-prvni-transporty-98533
https://cosedeje.brno.cz/w/zastupitele-brna-jednali-na-kvetnovem-zasedani-schvalili-deklaraci-smireni
