Článek
Je 21. století. Doba pokročilých technologií, satelitního sledování a umělé inteligence. Pokud si objednáte pizzu, algoritmus automaticky vybere nejbližšího volného kurýra. Pokud ale na severu Pardubického kraje bojujete o život, systém vás nechá čekat.
Zatímco sanitka z vedlejšího kraje by u vás mohla být za tři minuty, vy čekáte čtvrt hodiny na tu „správnou“, krajskou.
Hradubický paradox: Tři minuty od záchrany, patnáct minut od pomoci
Nejkřiklavějším příkladem tohoto selhání je oblast na pomezí Pardubického a Královéhradeckého kraje. Severní cíp Pardubického kraje doslova srůstá s hranicemi Hradce Králové. Geograficky a logisticky jde o jeden propojený prostor. Administrativně je to však nepřekonatelná zeď.
Představme si reálnou situaci: V obci, která leží na severní hranici Pardubického kraje, dojde u pacienta k náhlé zástavě oběhu. Do Hradce Králové je to na dojezd sotva tři minuty. Kdyby systém fungoval na principu „nejbližší volný vůz“, pomoc by dorazila téměř okamžitě.
Místo toho se však spouští absurdní řetězec událostí. Krajské zdravotnické operační středisko primárně vysílá vlastní výjezdové skupiny z Pardubického kraje. Ty ale musí překonat podstatně větší vzdálenost. Výsledek? Čas dojezdu se šplhá k dvanácti, někdy i patnácti minutám. V medicíně katastrof a neodkladné resuscitaci je takový časový rozdíl propastí mezi životem a smrtí.
Záchranáři v roli diváků: Kdo k pacientovi dorazí dřív?
Jak vypadá realita na místě, když systém ZZS selhává kvůli geografickým hranicím? Záchrana lidského života se mění v přehlídku složek integrovaného záchranného systému, ve které ti nejdůležitější chybí.
Když jde o čas, k pacientovi se zpravidla jako první dostaví tzv. first respondeři:
- Jednotky sboru dobrovolných hasičů (JSDH) z okolních obcí.
- Hlídka Obecní policie nebo Policie ČR vybavené automatickým externím defibrilátorem (AED).
- Často dorazí i profesionální hasiči (HZS) Královéhradeckého kraje, pro které mnohdy krajská hranice nepředstavuje tak rigidní blok jako pro záchranku.
Tito lidé na místě odvádějí fantastickou práci. Dřou do úmoru, provádějí nepřímou srdeční masáž a bojují o pacientův život. A čekají. Čekají na to nejdůležitější – na profesionální zdravotníky, kteří mohou podat léky, zajistit dýchací cesty a provést pokročilou resuscitaci.
Jako předposlední se na místo s houkáním přiřítí posádka Rychlé zdravotnické pomoci (RZP) z Pardubického kraje. A celou tuto tragikomickou, ale bohužel smrtelně vážnou sekvenci, často uzavírá příjezd lékaře v systému Rendez-Vous (RV). To vše jen proto, že posádka z Hradce Králové, která mohla být na místě v řádu jednotek minut, zůstala na základně, protože „to není jejich rajon“.
I na státní hranici to funguje lépe
Je nepochopitelné, že v dnešní době se bavíme o bariérách uvnitř jednoho malého státu. Mnohé příhraniční oblasti České republiky s Německem či Rakouskem mají nastavenou přeshraniční spolupráci tak, že v případě nouze zasahuje záchranka ze sousedního státu, pokud je blíž.
Jak je možné, že dokážeme poslat sanitku přes mezinárodní hranici do Bavorska rychleji a efektivněji, než přes pomyslnou čáru v polích mezi Hradcem Králové a Pardubicemi?
Tento centrální „Hradubický region“ je ukázkovým příkladem toho, jak legislativa a neochota propojit krajské dispečinky do jednoho dynamického systému stojí lidské životy. Technologie na sdílení dat o poloze sanitních vozů existují. Dispečeři by měli na monitorech vidět všechna volná vozidla bez ohledu na to, jaké logo mají na kapotě, a vyslat to, které u pacienta bude nejdříve.
Čas na radikální změnu
Je na čase přestat si hrát na krajské písečky. Zdravotnická záchranná služba je placena z veřejného zdravotního pojištění všech občanů. Pacientovi, který lapá po dechu na podlaze svého obývacího pokoje, je naprosto jedno, zda ho zachrání posádka z Pardubic, nebo z Hradce Králové. Zajímá ho jediné – aby přijela včas.
Současný systém, který trvá na striktním rozdělení výjezdů podle krajů i tam, kde to popírá zdravý rozum a geografickou logiku, je neudržitelný. Stát a krajské samosprávy tímto přístupem hazardují s lidskými životy. Pokud se v 21. století nedokážeme povznést nad administrativní mapu a prioritizovat rychlost záchrany před byrokratickou příslušností, selhali jsme v tom nejzákladnějším úkolu – chránit lidský život.
Je nutné okamžitě zahájit kroky k plné integraci krajských operačních středisek v hraničních oblastech. Jinak budeme dál svědky toho, jak policisté a hasiči zoufale resuscitují pacienty, zatímco „ta správná“ sanitka teprve polyká kilometry z druhého konce sousedního okresu.
