Článek
Česká televize má s důvěryhodností svých informací zacházet podstatně odpovědněji, než předvedl díl Rozpleteno: Virus I, odvysílaný 20. října. Iniciativa Veřejnoprávně se proti němu důrazně ohradila a vytkla zejména nekritický prostor pro Soňu Pekovou. S touto kritikou souhlasím. Veřejnoprávní televize má divákovi pomoci rozlišovat mezi hypotézou, doloženým poznatkem a spekulací. U člověka, jehož předchozí výroky opakovaně narazily na fakta, musí přidat také redakční paměť. Právě ta v tomto případě zoufale chybí.
Stačí se vrátit do června 2020. Peková tehdy v rozhovoru pro Novinky prohlašovala: „Domnívám se, že žádná druhá vlna nebude.“ Současně odhadovala, že covid do Vánoc úplně zmizí. Ještě v říjnovém rozhovoru pro Reflex na vánočním konci trvala. Tahle předpověď zjevně nevyšla. Omyl může udělat každý. Seriózní redakce ale nemůže při dalším uvádění podobného člověka do role odborné autority pokaždé vymazat tabuli. Mimochodem právě Novinky ji v úvodu tehdejšího rozhovoru představovaly jako jednu z největších českých odbornic na šíření nového koronaviru. Média se na budování její autority sama podílela.
Pak přišly vakcíny a spolupráce se slovenským vládním zmocněncem Peterem Kotlárem. O zavádějících tvrzeních kolem DNA ve vakcínách jsem už psal. Kotlár se o práci Pekové opíral při svých tvrzeních o změnách lidské DNA a rakovině. Výzkum týmu Slovenské akademie věd, publikovaný v časopise npj Vaccines, přitom u všech patnácti zkoumaných šarží zjistil množství zbytkové DNA pod schválenými limity a její rozdrobení na malé fragmenty. Na tuto práci odkazuje také Evropská léková agentura. Věda se posuzuje podle metod, výsledků a jejich interpretace. Ani titul před jménem nenahrazuje správnou interpretaci výsledků.
V srpnu 2026 pak ministerstvo spravedlnosti rozhodlo o zrušení jejího znaleckého oprávnění. Označilo ji za podjatou a vytklo jí, že znaleckou činnost vnímá jako prostředek prosazování vlastních cílů. Rozhodnutí bylo při zveřejnění nepravomocné; Peková oznámila, že proti němu nepodá rozklad. Na tuto kauzu jsem upozorňoval i v zářijovém blogu. Ministerstvo nerozhoduje o tom, odkud pochází koronavirus. Jeho konkrétní výtky k nestrannosti člověka, kterého televize znovu představuje publiku, jsou však podstatným kontextem. Redakce, která je pomine, připravuje diváka o informaci potřebnou k posouzení důvěryhodnosti.
A problémy jsou vidět i v samotném odvysílaném archivu. Peková o luskounovi tvrdí, že žije v Číně a nikde jinde se nevyskytuje. To je obyčejná nepravda: luskouni žijí v Asii i Africe. U úvah o umělém původu viru už je potřeba přesnější rozlišení. Třiadvacet původních členů odborné skupiny SAGO v únoru 2026 shrnulo, že většina posuzovaných recenzovaných důkazů podporuje přenos ze zvířat a přesvědčivé důkazy genetického inženýrství chybějí. Možnost laboratorního úniku zůstává kvůli neúplným údajům otevřená. Ani případná laboratorní nehoda by však sama o sobě nedokazovala, že někdo virus uměle vytvořil. Právě takové rozdíly má publicistika vysvětlovat.
Jana Škopková použití archivu obhajovala tím, že Pekové tehdejší názor do příběhu patří a jeho vynechání by reportáž zkreslovalo. Jenže mezi vystřižením výroku a jeho nekritickým uvedením existuje základní novinářská práce: doplnit, co se od té doby zjistilo a co se nepotvrdilo. Archivní označení sděluje stáří záběru, nikoli spolehlivost jeho obsahu. V pořadu zaznívají také jiné odborné hlasy, například Jan Pačes a Roman Prymula. Jejich přítomnost však automaticky neopravuje jednotlivé nepravdy ani způsob, jakým je příběh vystavěn. Vyváženost se nedá vyrobit pouhým sečtením respondentů.
Pracovníci sdružení ve Veřejnoprávně proto podle mě udělali přesně to, co měli: upozornili na profesní selhání uvnitř vlastní instituce. Taková kritika zasluhuje věcnou odpověď a konkrétní nápravu. Divák má právo vědět, jaká tvrzení hosta už neobstála a jakou váhu mají jeho další závěry. Odborný titul ani dramatický příběh o umlčované pravdě nejsou náhradou za důkazy. Když Česká televize tyto rozdíly rozmazává, propůjčuje svou pověst tvrzením, která si ji nezaslouží. Za veřejnoprávní ostudu považuji právě tohle: šest let zkušeností je k dispozici, ale divák má znovu začínat od nuly.
