Článek
Když se mluví o xenofobii v dnešní české společnosti, v posledních letech se pozornost pochopitelně soustředí hlavně na nenávistné projevy vůči Ukrajincům, Romům nebo LGBT lidem. Jenže stačí občas otevřít komentáře pod úplně obyčejným příspěvkem a člověk zjistí, že repertoár předsudků je podstatně širší. V poslední době mě zaujalo několik reakcí mířených proti lidem vietnamského původu. Nešlo přitom o žádnou debatu o migraci nebo politice. Stačilo, že člověk na fotografii či videu prostě vypadal „vietnamsky“.
Pod ukázkou ze soutěže SuperStar například mladý zpěvák Slávek Pham zpívá před porotou. Můžeme se samozřejmě přít o jeho hlasu, technice nebo o tom, zda se nám jeho vystoupení líbí. Jeden z komentujících však místo toho napsal: „Jdi raději prodávat potraviny a oblečení.“ Smysl narážky je těžké přehlédnout. Nehodnotí zpěváka, ale redukuje člověka podle původu na stereotyp vietnamské večerky a stánkového prodeje. Právě tak často vypadá obyčejná každodenní xenofobie. Nemusí obsahovat nadávku ani výzvu k násilí. Někdy jí stačí několik slov a přesvědčení, že člověku určitého původu přísluší určitá role.
Podobný mechanismus je vidět i v diskusích pod videem zachycujícím krádež v obchodě. Namísto samotného pachatele nebo krádeže se část reakcí stočila k původu provozovatele. Objevily se poznámky typu „Proč kradnul indický chléb“ nebo další narážky na Vietnamce. Jeden skutečný incident se tak velmi snadno změní v příležitost připomenout, že majitel obchodu není v očích některých diskutujících prostě obchodník nebo soused, ale především „Vietnamec“. Přitom právě reakce jiných lidí pod stejným příspěvkem ukazují, že si této absurdity všímá i řada diskutujících a podobné komentáře odmítá.
O to zajímavější je srovnání s tím, co o postojích české společnosti říkají data. Podle výzkumu CVVM z května 2025 patří Vietnamci mezi národnostní skupiny, které Češi hodnotí vůbec nejpříznivěji. Sympatie k nim uvedlo 52 procent respondentů, zatímco nesympatie pouze pět procent. Příznivěji byli hodnoceni už jen samotní Češi a Slováci. Na konci roku 2025 přitom v České republice žilo 69 685 občanů Vietnamu, což z nich činilo po Ukrajincích a Slovácích třetí nejpočetnější skupinu cizinců. Toto číslo navíc nezahrnuje všechny lidi vietnamského původu, kteří již mají české občanství. Vietnamská menšina je také řadu let zastoupena v Radě vlády pro národnostní menšiny; její zástupce se stal řádným členem Rady v roce 2013.Právě tady je podle mě podstatná věc. Existence xenofobie neznamená, že xenofobní je většina společnosti. Několik hloupých komentářů na Facebooku nám samozřejmě neříká, jak uvažuje deset milionů lidí. Data naopak ukazují, že vztah české veřejnosti k Vietnamcům je převážně příznivý. Jenže to není důvod problém přehlížet. Sociální sítě ukazují něco jiného: předsudek zůstává pro určitou část lidí naprosto dostupným způsobem, jak někoho ponížit. Stačí vietnamské příjmení a okamžitě přichází večerka. Stačí ukrajinský přízvuk a objeví se uprchlík. Stačí homosexuální pár a část debaty se přestane týkat toho, co tito lidé dělají, a začne se zabývat tím, kým jsou.
U Vietnamců je navíc zajímavý ještě jeden paradox. V české společnosti se o nich často mluví jako o „pracovité“ nebo „bezproblémové“ menšině. Takový obraz zní na první pohled pozitivně, ale také on může být stereotypem. Vietnamec přece nemusí provozovat večerku, být podnikatel, vzorný student ani dokazovat, že je společnosti nějak mimořádně užitečný, aby si zasloužil stejné zacházení jako ostatní. Může být zpěvákem, lékařem, dělníkem, studentem, zaměstnancem, nezaměstnaným – nebo může udělat chybu stejně jako kdokoliv jiný. Respekt k člověku by neměl být odměnou za to, že dokonale naplní představu o „slušné menšině“.
Možná právě tohle stojí za připomínání ve chvíli, kdy se někdy tvrdí, že xenofobie nebo rasové předsudky jsou v Česku uměle nafukovaným problémem. Nemusíme tvrdit, že společnost ovládá nenávist. Neovládá. Stačí se ale podívat pod několik naprosto nevinných příspěvků a zjistíme, že pro část lidí je stále přijatelné hodnotit cizího člověka podle jména, původu nebo barvy pleti. A možná je dobré si položit jednoduchou otázku: pokud nás na videu zajímá víc to, odkud pocházeli něčí rodiče, než jak zpívá nebo co skutečně udělal, nevypovídá to nakonec mnohem víc o nás než o něm?
