Článek
„Role opozičního vůdce potvrzena.“ „Fakt to zvládnul přečíst?“ „Vyznamenání vulgárnímu Hřebejkovi je velká ostuda.“ Takové komentáře zachycují snímky diskuse pod facebookovým příspěvkem Blesku k letošnímu předávání státních vyznamenání. Dva snímky samozřejmě nejsou průzkum veřejného mínění a nevypovídají ani o všech čtenářích Blesku. Ukazují však určitý způsob kritiky: o tom, co prezident řekl a za co režisér dostal medaili, se v těchto komentářích mnoho nedozvíme.
Začněme výtkou, že prezident projev „jen četl“. Slovo „přednesl“ přece nevylučuje čtení připraveného textu. U slavnostního projevu záleží na přesnosti formulací a řečník za ně nese odpovědnost bez ohledu na to, zda mluví zpaměti. Lze kritizovat jeho projev jako nudný, neobratný nebo nepřesvědčivý. Samotné čtení ale nevyvrací jedinou myšlenku a nedokazuje ani to, kdo text napsal. Posměšná poznámka o tom, že prezident zvládl číst, o kvalitě jeho argumentů neříká vůbec nic.
V oficiálním textu projevu z 28. října 2026 Pavel koncesionářské poplatky výslovně nezmínil. Varoval však před ztrátou důvěry v instituce a média i před neuváženými změnami zákonů, které by mohly mediální prostor rozbít. V kontextu aktuálního sporu lze tuto pasáž číst jako varování před změnami ve veřejnoprávních médiích. Jako zastání se těchto médií v době rušení poplatků ji ostatně vyložil také Blesk. Je ale správné rozlišovat prezidentova slova od jejich výkladu.
S prezidentovým varováním se dá polemizovat. Věcná odpověď by měla vysvětlit, proč jsou jeho obavy liché a jak bude při změně financování zajištěna nezávislost a stabilita veřejnoprávních médií. O nálepce „opoziční vůdce“ nic takového neplatí. Stejně málo pomůže požadavek, aby prezident „spojoval národ“, pokud se jím myslí, že nemá odporovat vládě. Spojování společnosti přece vyžaduje také schopnost přijmout nesouhlas. Prezidentovu konkrétní výhradu je třeba posuzovat podle jejího obsahu. Samotným nesouhlasem s kabinetem se její věcná správnost ani nesprávnost neprokazuje.
Podobně je namístě připomenout důvod Hřebejkova ocenění. Podle oficiálního seznamu Pražského hradu obdržel Medaili Za zásluhy za zásluhy o stát v oblasti umění. Česká filmová a televizní akademie u něj eviduje tři České lvy za režii: za Šakalí léta, Musíme si pomáhat a Horem pádem. Film Musíme si pomáhat byl navíc v roce 2001 nominován na Oscara za nejlepší cizojazyčný film. To jsou konkrétní profesní výsledky, s nimiž by se hodnocení jeho medaile mělo vypořádat.
Státní vyznamenání samozřejmě nemusí každý schvalovat. Také veřejné vystupování oceněného může být relevantním důvodem k výhradám. Pokud někdo považuje konkrétní Hřebejkův výrok za natolik závažný, že podle něj brání státnímu ocenění, může tento názor hájit. Měl by však uvést, který výrok má na mysli a proč má převážit nad režisérovými zásluhami. Samotné označení „vulgární Hřebejk“ takovou argumentaci nenahrazuje. Uznání umělecké práce navíc neznamená souhlas s každou větou, kterou její autor kdy pronesl.
Právě stejné měřítko je na podobných debatách to nejtěžší. Dokážeme uznat profesní přínos člověka, jehož názory nám vadí? A dokážeme zvažovat argument prezidenta, kterého jsme nevolili? To nevyžaduje obdiv ani potlačení kritiky. Vyžaduje to ochotu připustit, že osobní sympatie a věcný úsudek se nemusí pokaždé potkat.
Pavla ani Hřebejka není třeba před kritikou chránit. Smysluplná kritika ale musí nabídnout víc než posměšek, nálepku a rozhořčeného smajlíka. U prezidentova projevu má smysl zkoumat, zda jeho varování obstojí. U vyznamenání má smysl vážit zásluhy i konkrétní výhrady. Z poznámky, že jeden četl a druhý je ostuda, se nedozvíme nic o jednom ani druhém.
