Článek
V diskusích o Rusku často čtu, že západní sankce vlastně Moskvě pomohly. Rusové jsou prý soběstační, všechno si vyrábějí sami a Západ potrestal jen sebe. Samotný Kreml se ovšem chová, jako by o tento údajný dar příliš nestál. Jeho mluvčí Dmitrij Peskov 15. září znovu požadoval zrušení sankcí a omezení energetických dodávek. I soběstačná země samozřejmě může chtít vyvážet, takže samotný požadavek na obnovení obchodu není důkazem hospodářského krachu. Rozhodně však stojí za to porovnat příběh o blahodárných sankcích s tím, co ukazují data.
Rusko se sankcím částečně přizpůsobilo a určitou část dovozu nahradilo. Tvrzení, že si už všechno vyrábí samo, je ale neobhajitelné. Ekonomka Heli Simola z institutu BOFIT při finské centrální bance v analýze zveřejněné letos v květnu popisuje pouze omezené výsledky nahrazování dovozu, přestože do vybraných odvětví směřovaly značné investice. V řadě oborů výroba dokonce klesla a závislost na dovozu vzrostla. Rusko nadále potřebuje zahraniční technologické výrobky, zejména složité součástky a stroje. Schopnost udržet výrobu ještě neznamená, že zmizela závislost na zahraničních dodavatelích.
Také obcházení sankcí má svou cenu. Studie ekonomů Iikky Korhonena a Heli Simoly, která pracuje s obchodními údaji z let 2018 až 2024, zjistila výrazné zdražení sankcionovaného zboží dováženého do Ruska, a to i ze zemí, které samy sankce nezavedly, včetně Číny. To je podstatný rozdíl proti představě, že stačí vyměnit dodavatele a vše pokračuje jako dřív. Sankce mohou působit i tehdy, když dovoz úplně nezastaví: omezí dostupnost a zvednou cenu. Skutečnost, že Rusko dál dokáže válčit, proto sama o sobě nedokazuje jejich neúčinnost. Cílem evropských opatření je mimo jiné omezovat jeho příjmy a schopnost válku financovat.
Tlak na ruské finance ukazují i zářijové rozpočtové podklady, o nichž informovala agentura Reuters. Odhad letošních příjmů z ropy a plynu byl snížen z 8,9 na 7,6 bilionu rublů a očekávaný schodek zvýšen z 1,6 na 3,2 procenta HDP. Jde o odhady, nikoli konečný účet, a celý vývoj nelze připsat sankcím: záleží také na cenách surovin a nákladech války. Přesto jsou to konkrétní důvody, proč má Moskva zájem o další odběratele.
Právě návrat k ruským energiím prosazují někteří evropští politici. Alice Weidelová za AfD v březnu výslovně požadovala obnovení dovozu plynu také z Ruska a v dubnu ukončení sankční politiky. Jindřich Rajchl zase v srpnovém příspěvku reprodukovaném Parlamentními listy obhajoval svůj návrh kupovat ruský plyn a spojoval naději na jeho návrat s volebním úspěchem AfD. Jejich deklarovaným důvodem jsou nižší ceny pro domácnosti a podniky. To ale nevylučuje, že stejná politika vyhovuje i finančním zájmům Moskvy.
Rozšíření evropského odbytu by ruským dodavatelům přineslo další obchodní možnosti. Uvolnění omezení může Rusku zlepšit podmínky prodeje a zvýšit příjmy, z nichž těží i stát vedoucí válku. Přesný čistý přínos by závisel na cenách, objemech a na tom, kolik dodávek by se pouze přesunulo z jiných trhů. Politická debata by ale měla zahrnovat i tento důsledek. Z veřejných výroků nelze vyčíst, zda někdo jedná kvůli Putinovým potřebám, kvůli vlastnímu přesvědčení, nebo kvůli volebnímu zisku. Lze však hodnotit, komu by uskutečnění jeho návrhů prospělo.
Sankce nejsou bez nákladů ani pro Evropu a o jejich podobě je namístě vést věcnou debatu. Ta ale potřebuje víc než heslo, že Rusku vlastně prospěly. Dostupné analýzy ukazují přetrvávající závislost na dovozu, vyšší ceny části zboží a tlak na státní finance. Kreml má proto zcela pochopitelný zájem o uvolnění omezení. Kdo slibuje mír a zároveň prosazuje další obchod s agresorem, měl by vysvětlit, jak se jeho návrh slučuje se snahou ztížit financování války. Samotný příslib levného plynu tuto otázku neřeší.
