Článek
Před několika měsíci Českem otřásla smrt tříleté Viktorky. Dívku, která předtím vyrůstala v pěstounské péči, soud svěřil biologickému otci. O pět a půl měsíce později ji podle vyšetřovatelů zabil. Případ od počátku vyvolával otázku, zda tragédii nebylo možné předejít. Ve spise totiž nechyběly informace o otcově drogové závislosti, paranoidní schizofrenii ani varování, že při návratu k drogám může být pro dítě nebezpečný. Pěstounka před poměry v biologické rodině přitom opakovaně varovala, ale nikdo ji nevyslyšel.
Nyní navíc případ přináší další těžko přijatelný obrat. Policie jej už nekvalifikuje jako vraždu, ale jako trestný čin opilství. Nejde o obyčejnou opilost ani o formální polehčující okolnost. Praktický důsledek je však zřejmý: zatímco za vraždu dítěte hrozí patnáct až dvacet let vězení či výjimečný trest, za opilství stanoví zákon sazbu od tří do deseti let.
Právě v tomto případě působí změna kvalifikace mimořádně hořce. Viktorka strávila přibližně rok a půl u pěstounky. Ta upozorňovala, že otec péči nezvládá, dítě přehlíží a dokonce říká, že je nechce. Soud současně věděl o jeho dlouhodobé drogové závislosti, paranoidní schizofrenii, násilné minulosti i dřívějším znaleckém závěru, podle něhož by při návratu k drogám nebo rozvoji psychózy mohl být pro dítě nebezpečný. Přesto mu Viktorku svěřil. Za pět a půl měsíce byla mrtvá.
Vzniká tím absurdní situace. Stát byl před konkrétním rizikem varován: drogy mohou zhoršit otcův psychický stav a učinit jej nebezpečným. Toto riziko však při rozhodování o dítěti nedokázal správně vyhodnotit. Když se naplnilo, může nyní stejná drogami vyvolaná psychóza vést k podstatně mírnějšímu trestu. Z právního hlediska to nemusí být „odměna za drogy“. Z pohledu člověka, který sleduje celý příběh od začátku, to však přesně tak může působit, tedy jako polehčující okolnost.
Pochybnosti ještě zesilují nejnovější zjištění Seznam Zpráv. Podle vlastní výpovědi měl otec už dva dny předem vědět, že dceru zabije, a na čin se připravovat. Znalkyně jej přesto v době činu označily za nepříčetného kvůli akutní psychotické poruše. Ve znaleckém posudku se přitom současně uvádí, že dokázal předvídat, co s ním porušení abstinence může udělat, a mohl vyhledat lékaře či terapeuty. To samo o sobě znalecký závěr nevyvrací. Je to ale natolik zásadní rozpor, že si zaslouží mimořádně pečlivé přezkoumání před soudem.
Případ pro mě není jen další zprávou z černé kroniky. Jsem náhradní rodič a vím, jak důležité informace mohou mít lidé, kteří s dítětem skutečně žijí. Jejich varování nesmí být odbyto jako citová vazba pěstouna, jenž nechce dítě vrátit. Už v souvislosti s případem Filipa V. jsem popisoval, jak jsme OSPOD upozorňovali na násilí, drogy, alkohol a další rizikové chování v rodině. Jednání OSPODu je mnohdy liknavé a posuzuje se především právo na biologickou rodinu.
Návrat dítěte do biologické rodiny nemůže být automaticky nadřazen jeho bezpečí. Nestačí, že rodič po omezenou dobu spolupracuje, užívá léky nebo tvrdí, že abstinuje. Rozhodující musí být, zda je změna dlouhodobá a zda existuje funkční pojistka pro případ návratu problémů. Ministerstvo spravedlnosti už kvůli rozhodování v případu podalo kárnou žalobu na soudkyni. Ani případný postih jedné osoby však nesmí zakrýt otázku odpovědnosti celého systému.
O vině, příčetnosti i výsledné právní kvalifikaci musí rozhodnout soud podle důkazů, nikoli podle veřejného rozhořčení. Stejně důsledně ale musí být vyšetřeno, proč stát předal bezbranné dítě člověku, u něhož znal právě takové nebezpečí, jaké se později naplnilo. Největší ostudou tohoto případu totiž není název paragrafu. Je jí skutečnost, že stát dostal varování, měl informace, měl čas zasáhnout – a přesto Viktorku neochránil.
